Jeho bratr Aleš zůstal za železnou oponou a během let si prošel řadou výslechů či přepadových prohlídek bytu, kterými ho STB počastovala za bratrovu emigraci. „Jiří začínal od píky. My jsme to měli ale stokrát horší než on,“ míní s odstupem let devětapadesátiletý Aleš Plachý.

Druhému z bratrů Plachých, inženýru chemie, se původně půlroční pracovní pobyt v Německu prodloužil na několik desítek let. Se svou rodinou udržoval osm let styk pouze prostřednictvím dopisů. „Ty byly samozřejmě cenzurované,“ říká dnes sedmašedesátiletý Jiří.

Když vnikli do tehdejšího Československa sovětští okupanti, rozhodl se vyčkat v Německu, jak se situace vyvine. „Nakonec jsem požádal o azyl a ten jsem dostal do půl roku i s německým občanstvím. České jsme si s manželkou nechali,“ upřesňuje Plachý. Jeho manželce se totiž za ním do svobodného světa podařilo dostat.

V sedmdesátých letech se Plachý za rodinou do Československa přece jen dostal. „Za školy jsme komunistům zaplatili šedesát tisíc korun a mohli jsme domů o Velikonocích a Vánocích. Vždy mě ale sledovali blanenští estébáci v černém autě, sepisovali takzvané zprávy. Bratr Aleš měl ale větší problémy,“ vzpomíná Jiří.

Jeho rodina byla v Československu pod neustálým dohledem komunistů. Aleš Plachý neměl možnost studovat nebo vycestovat do zahraničí. „Na vojně mi to dávali najevo. Všichni jezdili domů, ale já jsem opušťáky nikdy nedostal,“ vzpomíná Aleš, kterému bylo tehdy devatenáct let. Když se vrátil z vojny, absolvoval výslechy, prohlídky bytu. Agenti Stb jej sledovali stejně jako jeho přátele a známé. „Bratr měl sice těžké začátky, začínal od píky. My jsme to měli ale stokrát horší než on,“ myslí si mladší z bratrů.

Jiří věděl, co se doma v Československu děje. „Aleš mi volal, že ho zmlátili, vyslýchali ho. Říkal jsem si, že se do toho radši nebudu plést. Byl jsem rád, že můžu vůbec za rodinou přijet. Že jsem nemusel čekat do devětaosmdesátého roku,“ vrací se ve vzpomínkách na tehdejší dobu Jiří.

Na pozoru se musel mít i on v Německu. Zatímco jiní otevřeně kritizovali totalitní režim, on a jeho žena mlčeli. „Špioni byli i v Německu a vše hlásili do Československa. Naše rodiny pak mohly mít obrovské problémy,“ vysvětluje Plachý starší. V současnosti přebývá většinu času v České republice, v Německu ale vlastní byt. Jeho mladší bratr Aleš se s minulostí dodnes nevyrovnal. „To se nezapomíná. Doba, kterou dneska žijeme, je sice pěkná, ale nikdy jsem se s tím nevypořádal. Ta satisfakce tam vlastně není,“ uzavírá Aleš Plachý.