„Pokud sem přijede zákazník, musí s sebou přivézt i dva pytle dřeva,“ usmívá se palírník. „S tím tu není problém, všude okolo jsou lesy, mnohým kus lesa i patří,“ dodává.


Vyučený kovář poprvé přičichl k palírnickému řemeslu krátce po sametové revoluci. „Do té doby jsem svážel mlékko z celé jižní Moravy do Brna,“ vzpomíná rodák z jihomoravské metropole. Právě poslední léta v mléčné cisterně znamenala pro Zdeňka Zajíčka také první roky v palírně. „Pomáhal jsem kamarádovi,“ vysvětluje.


Práce v palírně ho bavila do té míry, že se rozhodl postavit si vlastní. Jako ideální místo zvolil Dolní Smržov. „Žila tu moje maminka,“ vysvětluje důvod svojí volby.


Ke zděděnému domu přikoupil další pozemek, na němž vyrostla vytoužená pálenice. „Vložil jsem do ní část svých peněz i života,“ říká palírník. Pálení dřevem zvolil ze dvou důvodů. „Nebyl tu ještě zaveden plyn a hlavně mě to vždy táhlo spíše k tradičnímu způsobu,“ vysvětluje dvaašedesátiletý vitální důchodce. „Když zkrachovala firma, pro níž jsem jezdil s mlékem, nebyla pro mě těžká volba, co dělat dál,“ popisuje cestu, jak se z koníčku stala práce na plný úvazek. „Začátky byly tvrdé, ale teď už jde vše dobře,“ pochvaluje si muž.


Postupem času přibyla k palírně i menší hospůdka. „Chtěl jsem, aby se lidé, kteří tu čekají na svoji pálenku cítili dobře,“ usmívá se palírník a hostinský v jedné osobě. „Zákazníci se mohou občerstvit třeba čepovaným pivem, mohou posedět v pěkném prostředí,“ dodává.
Hospůdku si rázem oblíbili i místní a často v ní tráví letní večery. V zimě je otevřená jenom na objednávku. „Pokud pálím, jsem i dvacet hodin na nohou a tak na ni není čas,“ vysvětluje Zdeněk Zajíček. Práce mu však nevadí. „Mám ji rád, díky ní se nenudím, mám barvitý život,“ uzavírá.