Nervozita, strach, napětí. Ale také zvědavost a touha vyfotit to, co už nikdy neuvidí. Tyto pocity se mísili v tehdy třicetiletém Janu Heinrichovi z Blanska, kterýmožná jako jediný vyfotil, jak se československá a sovětská delegace prochází před důležitým jednání v Čierné nad Tisou.

Jak jste se v Čierné nad Tisou vlastně ocitl?
Jeli jsme s manželkou a dcerou na dovolenou ke švagrovi do Velkých Kapušan, které byly asi sedmnáct kilometrů od Čierné. A večer před tím, než mělo začít jednání, najednou švagrová navrhla, že se tam zajedeme podívat. Byl jsem zvědavý, a tak jsme my dva v šest ráno vyrazili.

Takže o jednání sovětské a československé delegace jste věděli?
Ano, ale neměli jsme v plánu tam jet. Někteří lidé se ale do Čierné sjížděli, měli vlajky a transparenty a snažili se delegaci podpořit. Jenže Čierná byla uzavřená a auta dovnitř policisté nepouštěli.

A jak jste se tam dostali vy?
Švagrovou napadlo, že pojedeme linkovým dělnickým autobusem. Ten nikdo nekontroloval, protože v něm jeli lidé, kteří pracovali na místním překladišti zboží.

Co jste po příjezdu viděli?
Zatím se tam nic zvláštního nedělo. Vyrazili jsme do tedy městečka a pak na vlakové nádraží. Tam jsme uviděli náš vlak a prezidenta Svobodu. Šel jsem za jedním tím železničářem, a protože jsem tehdy pracoval u dopravního inspektorátu, ukázal jsem mu průkazku a řekl, že se jdeme na něco podívat. On byl ochotný a řekl, ať jdem dál, že celá naše delegace je ve vlaku. Já ale nechtěl, protože tam všichni chodili v tmavých oblecích a já měl světlejší sako, takže bych tam byl jak bílá vrána. Pak nám ještě železničář řekl, že Sověti zatím nepřijeli, ale ukázal nám, kde budou jednat. Obešli jsme tedy tu budovu a čekali jsme. Nikdo ale dlouho nešel, tak jsme šli do městečka do cukrárny. Pak jsme z ní vyšli a už jsem uviděli chumel lidí. Po ulici šli sovětští i českoslovenští delegáti a hned vedle nich obyčejní lidé. Velmi mě to překvapilo. Vzpomínám si, že když k nám měl přijet na návštěvu nějaký státník, už hodinu dopředu bylo uzavřené celé letiště. A teď najednou se delegáti procházeli mezi bytovkami. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem vyndal fotoaparát, který jsem měl schovaný v kabelce u švagrové, a začal jsem fotit.

Němel jste strach?
Měl, byl jsem velmi nervózní, ale neodolal jsem.

Co jste pak s fotografiemi dělal?
Hned jak jsem přijeli, jsem si zalezl do švagrovy fotokomory a vyvolal je. Pak jsem je na začátku devadesátých let poslal do komise československé vlády pro analýzu let 1967 – 1970 a letos do národního muzea.