Tato modrobílá nádhera se tam vyrábí už více jak sto padesát let a v rodinné tradici pokračuje i nejmladší člen, sedmadvacetiletý Jiří Danzinger. Tento sympatický muž, který během rozhovoru zapáleně gestikuluje a je vidět, jak mu na udržení rodinné tradice záleží, se do modrotisku vlastně narodil. „Pro mě dílna byla doma, takže když se vybírala střední škola, bylo přirozené, že půjdu na textilku. Po škole mě pak jedna velká textilka lákala k sobě, nabízeli mi hodně peněz, ale já jsem o tom ani na vteřinu nezauvažoval. Bral jsem to prostě tak, že patřím sem, do naší dílny. A mým cílem je, stejně jako se to podařilo čtyřem generacím přede mnou, rodinnou tradici výroby modrotisku udržet,“ říká.

Odkud modrotisk vlastně pochází?
Tato technologie má kořeny v Indii, protože zde roste indigo, tedy rostlina, kterou se barví. V roce 1938 pak bylo vynalezeno syntetické indigo. Nám sice chodí soudky, kde je uvedeno, že je to natur indigo, ale já tomu moc nevěřím. Přece jenom oblečení, které se barví indigem, například jeansy, je dnes tolik, že si nemyslím, že by se barvilo přírodním.

A jak se modrotisk dostal do Olešnice?
Do českých zemí technika modrotisku přišla v devatenáctém století a v Olešnici se výroba modrotisku datuje od roku 1816. To je rok, který máme oficiálně podložený. Máme ale i další informace o starším původu. Údajně totiž v roce 1520 přišel do Nového Města na Moravě barvíř Johanes Weis, který tam založil barvířskou dílnu. Tento Weis měl pět synů a jeden z nich asi založil barvírnu v Olešnici. Pod tímto jménem je totiž barvírna v tom roce 1816 v kronice zaznamenaná. Ale protože jsme nenašli jasnou návaznost, nemůžeme stoprocentně říct, že ten Weissův syn založil právě tuto dílnu. V roce 1849 pak do rodiny Weisů přišel můj prapraděda Danzinger, který kromě toho, že se do rodiny přiženil, přinesl i technologii výroby modrotisku takovou, jakou ji děláme do dneška. Původně totiž barvíři jen barvili, buď namodro nebo na černo. Dělali tak především pracovní oblečení, odtud vznikl i název modráků. Tito barvíři ale nedokázali zdobit. S touto technologií přišel až můj prapraděda.

Zajímavostí bylo, že toto řemeslo se vždycky dědilo z otce na syna, ale tehdy ho dostala barvířova dcera, tedy manželka mého prapradědy. Asi to bylo kvůli tomu, že sem přinesl tu technologii modrotisku a také potřebné tiskařské formy.

Byli jste tehdy jedinou barvírnou v této oblasti?
Ne, barvíren bylo více. Na každém větší městě jich bylo šest sedm. Tady byla lnářská oblast, tak se samozřejmě lidé do lnu také oblékali. A modrotisk byl pro ně jediný dostupný způsob, jak se trochu zkrášlit. Nyní se situace ale hodně změnila a v České republice jsou dvě dílny, které vyrábějí ruční modrotisk – my a dílna ve Strážnici.


Co způsobilo zánik tolika dílen?
Začal se objevovat strojový tisk, takže barvíři nebyli konkurenceschopní, ale rozhodující pro zánik dílen byl rok 1948. Tehdy chodili likvidátoři a dílny rušili.

Jak dopadla vaše dílna?
Likvidátoři přišli také, ale děda je předběhl. Poschovával totiž po sousedech dřevěné formy a celou dílnu zavezl pilinami, i jednu káď, ve které nyní barvíme. Když pak přišli likvidátoři, našli jen asi pět barvířských kádí. Těm tedy urazili vrchy, ale tím to skončilo. V padesátých letech pak vyšel zákon na udržení rukodělných prací, dílna byla pod Ústředí lidové umělecké výroby. Děda se tam tehdy přihlásil a výroba se obnovila. Díky tomu se asi dílna udržela do dneška. (Se smíchem začne vykládat, jak se v té době dělal každý měsíc kilometr metráže. „Vůbec je nezajímalo, jestli je o modrotisk zájem, jelo se podle normy. Některý rok tedy modrotisk nebyl vůbec k sehnání a jindy ho zase bylo všude hodně, ale neměl o něj nikdo zájem.“) Problémem ale bylo, že za těch třicet let se do dílny vůbec neinvestovalo. V devadesátých letech jsme tedy dílnu začali hodně opravovat. Až jsme to pak po pár letech dali do kupy, přišly povodně a zase jsme opravovali. Je to takový kolotoč.

Je o modrotisk zájem?
Je to jako když fouká vítr. Jednou zájem je, jindy moc ne. Uvědomujeme si, že děláme nadstandardní věc, kterou lidé až tak moc nepotřebují. Naší filozofií ale je, že nemusí pršet, stačí, když kape. Na výrobě modrotisku člověk určitě nijak nezbohatne a hlavně můj záměr je jiný – chci udržet a přenést technologii pro další generace. Odbyt je samozřejmě vždycky těžká věc. Naše výrobky jsou na prodej v každém větším městě, ale pokud by někdo chtěl vidět vše, co děláme, nyní nabízíme asi devadesát výrobků a sto druhů metráže, musí přijet sem do Olešnice, kde máme prodejnu. Odbyt ale není nejdůležitější částí naší činnosti, teď jsme založeni převážně na turismu.

Na turismu?
Ano, naši činnost je možné rozdělit do třetin. První část je výrobní program, tedy náš stálý odbyt. Třetinu tvoří turismus, kdy od května do září mají lidé možnost se do naší dílny podívat a s ruční výrobou modrotisku se seznámit, mohou si také posedět v naší kavárně. A poslední naší činností je, že lidem nabízíme udělat si vlastní modrotisk. Což znamená, že jim obstaráme plátno a tiskařskou rezervu. Oni si namalují co chtějí, udělají si vlastní vzory a my jim to pak obarvíme a uděláme finální úpravu. Zatím nejde, aby si namalovali vzory tady u nás v dílně, nemáme na to prostory, ale to bychom chtěli do budoucna změnit.

Chodí sem turisté hodně?
Myslím si, že docela ano. Máme dílnu o dvou místnostech, takže se nemůžeme srovnávat například se zámky, ale ročně přijde tak kolem třech tisíc lidí.

Co jste vyráběli nejzajímavějšího?
V prvé řadě musím říct, že neděláme jen takový ten klasický modrotisk. Bohužel dneska je taková doba, že abychom se uživili a mohli dělat takové to klasické hezké, musíme vyrábět i komerčnější věci. Takže například polštářky s logem firmy nebo třeba šátky na hlavu. Zajímavějších věcí jsme dělali více.

Nemohu samozřejmě zapomenout na otázku ohledně výroby. Jak se tedy modrotisk ve vaší dílně rodí? (Zvedáme se z příjemné kavárny a jdeme do dílny, kde mi Jiří Danzinger vše názorně ukazuje a vysvětluje.) Dříve se barvilo na len, lnářství v této oblasti ale skončilo, takže barvíme bavlnu, na přání zákazníka také hedvábí, ale to je dost drahé. Nejdříve si připravím plátno. Až ho mám vypnuté, mohu začít zdobit. Na dřevěnou formu si nanesu tiskařskou rezervu, ta se skládá z kaolínu arabské gumy a kryje vlákno před barvou, a pak touto formou ručně tisknu. Možná to vypadá jednoduše, ale zdání klame. Než jsem se pořádně naučil, aby každé kvítečko bylo jako druhé, trvalo mi to dva roky. Až mám takto potištěné plátno, navěsím ho na barvící korunu a spouštím do kádě s indigem. Vždycky ho mám půl hodiny v kádi a deset minut na vzduchu. Zajímavé je, že se plátno obarvuje až na vzduchu, až pomocí kyslíku ze vzduchu začíná modrat. Tam, kde je nanesena ta tiskařská rezerva se samozřejmě vlákno neobarví. Hned po nabarvení se pak plátno pere v kyselém roztoku, aby se barva zafixovala. Nakonec ještě plátno projede mandlem, kde pomocí přítlaku a tepla získá lesk. Celkově výroba trvá čtyři dny. (V dílně mi pak ještě ukazuje asi sto třicet let starou perotinu. „To byl kat těchto rukodělných dílen. Tisklo to sto dvacet metrů za hodinu a jeden tento stroj vzal práci čtyřiceti dvou lidem. Děda ji koupil mezi válkami a chtěl tady vybudovat velkou textilní fabriku. Vždyť tehdy chodila v modrotisku celá dědina. Pak ale přišla válka a všechno bylo jinak.“)


Jak se modrotisk udržuje?
Doporučujeme ruční praní v mýdlové vodě do čtyřiceti stupňů. Z praxe ale vím, že například modrotiskové závěsy pračku potřebují. Je ale nutné dát jen krátký program na třicet stupňů a nepoužít žádné agresivní prostředky. Lidé, kteří si modrotisk kupují, ale musejí počítat s tím, že modrotisk je nestálobarevný. Nejhůře snáší slunce a otěr, proto vždy říkám, že modrotiskový ubrus nepatří na stůl ven.