Nejtěžší je vymanit se z vlivu ostatních lidí. Nenapodobovat

„Nejdříve bylo v knihkupectví hodně práce, ale pak už méně. Jednou jsem o víkendu vysekal docela hezký totem. Nedodělal jsem ho ale, a tak jsem si řekl, že stejně mám v obchodě houby co dělat a že ho tedy dodělám tam. A jak jsem ho dodělával, chodili lidé a líbilo se jim to. Takže teď mám asi jako jediný knihkupectví a ateliér v jednom,“ říká sympatický padesátník, jehož plastiky jsou k vidění například ve Křtinách nebo ve Valchově.

A když vzpomene Valchov, ihned se mu vybaví historka. „Před asi čtyřmi lety jsem do místního kostela nesl plastiku sv. Petra a Pavla. Od rána bylo krásně, ani horko ani zima. Jak ale farář řekl poslední amen, přišel mrak, deset minut lilo, krupobití a do kulturního domu uhodil blesk. Tak jsem si říkal, to dal svatý Petr vědět, že se nastěhoval do Valchova,“ vzpomíná s úsměvem Krajíček.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k řezbářství?
Na táborech, když jsme s kluky z oddílu Vatra, který jsme v roce 1970 po zákazu skautingu založili, vyřezávali totemy. Na táboře v Chlébském jsem se pak seznámil s akademickým sochařem profesorem Macháčkem, který má ateliér v Křížovicích, což bylo přes kopec. Ten mě mnohému naučil a poradil mi. I když dneska to dělám jinak, protože se změnilo nářadí, takže prakticky se už dlátem zase až tak moc nedělá.

A přišly na řadu drsnější nástroje…
Ale ne. Vždyť motorová pila je docela jemný nástroj (úsměv).

Když jsme zmínili nástroje a motorovou pilu, zranil jste se někdy při práci?
Naštěstí ne. (klepe přitom do dřeva). Jen ve dvanácti letech jsem si píchnul dláto do ruky.

Co je na řezbářství nejtěžší?
Vymanit se z vlivu všech ostatních lidí. Nenapodobovat.

Je o vaše díla zájem? Dá se dřevořezbou uživit?
Ano. Jsou lidé, kteří mé věci sbírají a někteří dokonce, aby za ně nemuseli platit, si je nechají i ukrást.

Opravdu?
Jednou mi přepadli výstavu na Skleněné louce v Brně a ukradli mi plastiku za dvě stě tisíc. Vletěli tam tři borci, jeden vypnul elektriku, aby nešly kamery, další chytil paní, která to hlídala, a třetí odnesl plastiku.

Dopadli je? Vrátila se vám ta plastika?
Zloděje chytili, ale plastika byla už pryč. Později jsem ale zjistil, kdo ji má.

Jako z akčního filmu. Říkal jste, že o zákazníky nouzi nemáte…
To ne, ale s některými je to docela horor. Vůbec nejhorší jsou Němci a Rakušáci.

Pročpak?
Jsou hrozní škrti. Smlouvají. Nedávám jim vyšší ceny než Čechům. Pro všechny mám stejné ceny, mně je jedno, kdo si ode mě co koupí.

Nesmlouváte?
Nejde mi o to za každou cenu prodat. Moje věci se mi libí a prakticky všechno, co udělám, si najde svého zákazníka, dříve nebo později. Nemá tedy cenu kvůli tomu dělat nějaké velké ústupky. Je lepší si počkat.

Dáváte své plastiky i do galerií?
Dávám, ale málo. Galeristé si totiž dávají velké přirážky. A mě štve, když galerista vydělá více než já, autor. Já to vymyslím, udělám a slušní galeristé si dají sto procent navrch. Ale ti méně slušní si přihodí třeba sto padesát a někteří dokonce dvě stě procent. To se mi vážně moc nelíbí.

Co je vaším oblíbeným motivem?
Já jsem takový nestálý. Udělám jednu, maximálně dvě věci, a už ten motiv opouštím. Už toho mám plný zuby a musím dělat úplně něco jiného. Před asi měsícem jsem se dostal i k malování. Oslovili mě lidé z evangelického kostela v Boskovicích, abych jim udělal návrhy na přední stěnu. Takže já jsem se kvůli tomu naučil malovat. Já jsem ale dysgrafik a vůbec malovat neumím, takže maluji tak, jak vyřezávám. Nanesu barvy, které potom ubírám.

Jak dlouho na jedné plastice pracujete?
Je to různé. Je ale pravda, že nejlepší věci vznikají ve stresu.

Teď se věnujete takzvané Boskovické epopeji, která ztvární pověsti z Boskovicka. Jak vás tenhle motiv napadl?
Nad Boskovickou epopejí jsem se zamýšlel už pár let. Letos v lednu jsem se ale konečně rozhodl, že se do toho pustím. Boskovice totiž mají spoustu krásných pověstí, ani Brno jich tolik nemá. Uvědomil jsem si, že by to mohlo dobře propagovat Boskovice a celou tuto oblast.

Jak bude epopej velká? Kolik plastik?
Nedá se vůbec odhadnout, kolik toho bude. Padesát plastik je ale minimum. Ono to není tak moc, protože kromě samotných pověstí mám v plánu vyřezat i znak města a nějakou význačnou stavbu. Navíc chci udělat i pověsti z okolí, například z Olešnice, Letovic, Kunštátu, Lysic, Valchova, Rájce nebo i Sloupu.

Kolik jich už máte hotových?
Asi dvacet.

Jak pověst ztvárňujete?
Snažím se, aby bylo vždy zachycené, co je pro pověst charakteristické. Jedna postavička nestačí, musí tam být nějaký děj. Někdy to není jednoduché, zvlášť když pověst má více verzí. Například pověst o názvu Boskovic má dvě verze. V jedné knížce je napsané, že zakopla Velenova žena, ve druhé, že zakopl Velen.

Podle které jste se řídil?
Podle obou. Udělal jsem hrad a z okna vyčnívají dvě nohy. A jestli jsou Velenovy a nebo jeho ženy, to ať si každý rozhodne podle sebe.

Kde by epopej měla být umístěna?
To zatím zjišťuji. Nutné je také epopej profinancovat. Když seženu peníze, a nebudu tak muset dělat věci, které mě živí, zvládnu epopej vyřezat tak za dva tři roky. Když ale peníze neseženu, nezvládnu to udělat asi nikdy.

A zatím to vypadá jak?
Teď zpracovávám materiály, sepisuji žádosti a objíždím starosty. Za prvé je žádám, aby mi dodali nějaké pověsti a zjišťuji, jestli by mě finančně podpořili. Mám představu, že přes sezonu bude epopej na nějakém stálém místě v Boskovicích a ve zbylém čase bych třeba udělal výstavu v parlamentu. Epopej by tam nereprezentovala jen autora, ale také náš region. A myslím, že rozhodně není k zahození, když všichni poslanci poznají historii Boskovicka.

KDO JE IVO KRAJÍČEK