Strávil více jak dva a půl roku u Pomocných vojenských praporů (PTP) a stal se z něho takzvaný pétépák. Tento devětasedmdesátiletý muž je také už šestnáct let předseda výboru okresního klubu PTP v Blansku. Spolu s ostatními členy se snaží, aby se na příkoří lidí sloužících v v padesátých letech v těchto jednotkách nezapomnělo.

„Chceme, aby si i mladí uvědomili, co všechno jsme museli pod bolševiky zkusit a aby za námi zůstal nějaký odkaz,“ říká Antonín Hoder.

Většina mladých si pod zkratkou PTP už asi nic nepředstaví. Co to tedy bylo?
PTP neboli Pomocné technické prapory vznikly v době nejtvrdší totality v letech 1950-1954. Během této doby bylo vytvořeno na území republiky osmnáct praporů č. 51 – 68, ve kterých bylo kolem čtyřiceti tisíc lidí a ti státu sloužili jako levná pracovní síla.

Jak to?
Tenkrát byl totiž problém obsadit místa v zemědělství, průmyslu a hlavně ve stavebnictví. A samozřejmě v dolech. Režim tak zřídil tyto pomocné tábory a do nich nastupovali k plnění povinné základní vojenské služby. Mladí muži, kteří byli takzvaně politicky nespolehliví, a také v rámci povolání k výkonu mimořadného cvičení i starší muži až do šedesáti let věku.

Čím si člověk tehdy „zasloužil“ povolávací rozkaz k pomocnému praporu?
K zařazení do PTP stačilo málo. Například tam odcházeli ti, kteří odmítli zakládání JZD nebo předání své živnosti státu. Můj otec byl živnostník, měl obchod v Letovicích, takže proto jsem se do PTP dostal asi i já. Někdy docházelo k tomu, že spolu sloužili nováčci a lidé, kteří si odsloužili základní vojenskou službu před nebo po druhé světové válce a byli mezi nimi i ti, kteří v době druhé světové války sloužili v zahraničním vojsku při osvobozování tehdejší Československé republiky. Byly i případy, kdy do pomocných praporů nastoupil zároveň otec se synem.

Zmínil jste, že jste byli levná pracovní síla. S penězi to zřejmě tedy nebyla žádná sláva …
Odměňováni jsme byli podle tehdejších norem, které jsme museli plnit na sto deset procent. Z dosažené normy nám srazili za ubytování, ošacení, stravu a dokonce za dozor devadesát korun denně. Zbytek nám ukládali na knížku a část jsme dostali hotově. Podmínky tam byly dost tvrdé a hlavně to byla těžká práce. Vše bylo znormované a když jsme neplnili normu, nedostali jsme vycházky a o dovolené ani nemluvě.

Co jste u „pétépáků“ vlastně dělal?
Nejdříve jsem v Komárně absolvoval základní výcvik a potom nás rozvezli po stavbách nebo do dolů. Já jsem šel do stavebnictví, v dolech by to bylo horší. Dělali jsem hlavně nádenickou práci, stavěli jsme například bytovky. Museli jsme také mnohé překousnout. Třeba v Hradci Králové jsme bydleli v dřevěných barácích, kde byly štěnice. Navíc na stavbách byly hrozné podmínky. Dodržováním bezpečnostních předpisů si také nikdo hlavu nelámal. Proto se mně také v Jihlavě stal vážný úraz. Měl jsem kompresivní frakturu páteře. Léčil jsem se s tím deset měsíců a učil se znovu chodit.

Tak to vás potom ze služby pustili, ne?
Ne, potom už jsem sice byl schopný dělat jen lehčí práce, dělal jsem například skladníka, ale do civilu mě nepustili.

Jací byli vaši nadřízení?
Byli to většinou Slováci, kteří byli sami nevzdělaní. Uměli sotva číst, ale nás měli politicky převychovávat.

Jak dlouho jste u “Černých baronů“ byl?
Dohromady jednatřicet měsíců. Od května 1951 do listopadu 1953. V listopadu 1953 nás pak v Rumburku, kde bylo naše velitelství, prověřovali. Kdo neprošel, musel sloužil dál. Většina z nás už ale byla vyškolená, takže jsme v tom listopadu skončili. Ani po návratu domů však nebyl klid.

Kdo je Antonín Hoder

– narodil se v v roce 1929 v Letovicích
– vystudoval obchodní akademii v Brně
– v letech 1951-1953 byl jednatřicet měsíců u Pomocných vojenských praporů.
– pak pracoval jako úředník ve stavebním podniku v Blansku
– od roku 1972 žije v Blansku

Co se stalo?
Otec byl živnostník a nechtěl se přihlásit do družstva Jednota. Režimu se očividně nelíbil, a tak ho na čtyři roky zavřeli. Maminka musela do práce. Šla dělat uklízečku do kovošrotu. Měla k tomu navíc povinnost nosit poštu. Dozvěděl se to předseda národního výboru a řekl, že to nemůže dělat, protože by se mohla dostat k tajným dokumentům. Jaké ale mohly být v kovošrotu tajné dokumenty? Rodina prostě dělali problémy.

PTP si mnoho lidí spojuje se zábavnou knihou Miloslava Švandrlíka Černí baroni, která byla později i zfilmována. Odpovídá popisované realitě?
Vůbec ne. To, co napsal humorista Švandrlík, naprosto neodpovídá pravdě, je to pouze recese. Například není pravda, že bychom měli zbraň. Nám zbraň vůbec nesvěřili. Pokud by chtěl člověk znát pravdu, stačí si přečíst knihu PéTéPáci aneb Černí baroni úplně jinak, kterou napsal pan Bílek z Historického ústavu Armády České republiky. Další pravdivé publikace jsou také k dispozici u nás i v některých okresních knihovnách. Švandrlík sice byl na vojně, ale o pétépácích znal jenom z vyprávění. V roce 1954 totiž byly PTP zrušeny.

Jak to?
Změnilo se politické klima. V roce 1953 zemřel Stalin a Gottwald a také se zvýšil tlak západu na československé a sovětské představitele, kteří nebyli schopni vysvětlit, proč jsme ve vojenské službě drženi i několik let, aniž bychom se dopustili porušení zákonnosti. Navíc komunistický režim nepronásledoval jen takzvané kulaky, živnostníky, duchovní, inteligenci a další, kteří s nimi nesouhlasili. Máme z roku 1993 seznam pétépáků, kde jich ze sto dvaceti bylo přes třicet procent dělníků.

Jste předsedou výboru okresního klubu PTP v Blansku. Je takových klubů v republice více?
Ano, dnes nás pétépáků žije v republice asi sedm tisíc a máme dva svazy – Moravskoslezský a Český a ty se pak dělí na jednotlivé okresní kluby. Náš okresní blanenský klub vznikl v roce 1992 a je nás nyní třiasedmdesát. V době vzniku nás bylo ještě sto třicet. Je mezi námi například i jeden z majitelů boskovického zámku Hugo Mensdorff-Pouilly či křtinský farář Tomáš Prnka. Navíc ještě v klubu jsou tři vdovy po našich bývalých členech. Scházíme se pravidelně na výročních schůzích a celostátní svaz čtyřikrát do roka vydává zpravodaj. Někteří naši členové také dělají přednášky na školách a seznamují s tím, co jsme prožili.

Co je vašim cílem?
Chceme, aby si i mladí uvědomili, co všechno jsme museli pod bolševiky zkusit a aby za námi zůstal nějaký odkaz.
Aby i potom, co už všichni pétépáci zemřou, lidé věděli, co to byly Pomocné technické prapory a co všechno museli pétépáci přežít. Je potřeba o minulosti přemýšlet. A myslím, že pořád platí, že kdo nemá minulost, nemá budoucnost. Před dvěma roky v Hradci Králové náš prapor instaloval za pomoci místního primátora na budově mateřské školy pamětní desku. Letos v březnu byla za přítomnosti československých pétépáků odhalena také pamětní deska v terezínské pevnosti v Komárně. My jsme se této akce mohli zúčastnit díky podpoře města Blanska a Klubu důchodců. Na konci vzpomínky pak předseda komárenských pétépáků pan Jeřábek poděkoval Ministerstvu obrany Slovenské republiky, primátorovi Tiboru Bastrnákovi a dalším. Vyslovil také velké uznání a pochvalu manželkám, které statečně stály po boku svých manželů pétépáků a byly pro ně velkou podporou a útěchou.