Jsme mistři šedé litiny, umělečtí řemeslníci a modelářští experti. Tímto vším se pyšní na svých webových stránkách blanenská firma DSB EURO, která převzala štafetu tradice slévárenství na Blanensku. Před třemi lety ji založil Milan Hlaváč. Sebevědomý podnikatel, který ví, co chce, a který tutéž filozofii vyžaduje i od svých zaměstnanců. „Mám zásadu: snaha se cení, výsledek hodnotí. Nemám-li co hodnotit, tak jen snaha je málo. A podle této zásady pak odměňuji,“ říká Hlaváč. Během několika let oživil skomírající podnik v prosperující firmu.

Železářství má na Blanensku dlouhou historii. Můžete ji trochu přiblížit?
Počátky blanenských železáren sahají do posledních let sedmnáctého století. Přibližně do roku 1699. Jejich vznik se spojuje s působením štýrského hutníka Jana Ondřeje Sinapiho, který se pokoušel na konci sedmnáctého století v několika železných hutích na Moravě uplatnit své schopnosti. Pověření na založení hamrů, tedy železárny na blanenském statku, obdržel Sinapi od majitele blanenského statku Arnošta Leopolda z Gellhornu. V roce 1702 zde pracuje dřevouhelná vysoká pec, dvě výhně s hamerskými kladivy a další výrobní zařízení. Rod Gellhornů se však koncem padesátých let osmnáctého století dostává do značných problémů a navíc majitel blanenských panství Karel Josef Gellhorn, plukovník císařské armády, bývá v Blansku spíše hostem než domácím pánem. Značně zadlužené panství je v roce 1766 prodáno Antonínu Karlu Josefovi, starohraběti ze Salmu. V rukou Salmů zůstal blanenský statek sto třicet let a v této době došlo k největšímu rozkvětu. Další období jsem pak nazval dobou temna a teď jsem tady já (úsměv).

Takže teď už je doba světla?
I tak se to dá nazvat.

Co vlastně znamená název firmy DSB EURO?
Když jsem podnik koupil ve dražbě, zachoval jsem zažitý pojem DSB neboli Druhá slévárna Blansko. Historicky První slévárna byla v takzvané Klamovce. A jelikož to bylo v době vstupu České republiky do Evropské unie, přidal jsem k tomu ještě slovo EURO.

Proč jste vůbec podnik, který šel ke dnu, kupoval?
Je zde po tři století tradice a tu jsem chtěl zachovat a navázat na ni. Jestliže tento podnik několik staletí existoval, chtěl jsem, aby měl budoucnost i nadále. Když se před těmi třemi lety na poslední dražbě rozhodovalo o koupi, v podstatě byla slévárna zralá k uzavření. Tehdy mi spousta lidí říkala, že vytahuji mrtvolu z rakve, protože podnik šel ke dnu.

Neměl jste tedy strach? Šlo o velmi riskantní tah s nejistým koncem …
Předpokladem úspěchu je odvaha a odvážnému štěstí přeje. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Samozřejmě, že ze začátku byly velké potíže. Když si vezmete jako jediný majitel úvěr téměř sto milionů korun, není to jednoduché. Ale musíte mít odvahu a víru v sebe a obklopit se kolektivem, který umí a chce dát ruce k dílu. Teď jsme řazeni mezi nejlepší slévárny nejen v republice, ale i v Evropě.

V jakém stavu jste tehdy slévárnu přebíral?
Použiji příměr. Když jsem slévárnu koupil, tak tady bylo dvě stě kol a dvacet aut. Dnes je tady dvě stě aut a dvacet kol.

Firmě se tedy daří?
Ekonomická situace ve firmě je úplně jiná. Tehdy měli zaměstnanci osm let plat stále asi deset dvanáct tisíc, teď mají dvaadvacet, v podstatě nejvíc v celém regionu. To, co tehdy slévárna zvládla za rok, my zvládáme za měsíce.

Do jakých oblastí vaše firma zasahuje?
Dodáváme výrobky pro tři základní odvětví. První oblastí je automobilový průmysl. Z tuzemska je naším největším zákazníkem Škoda Auto Mladá Boleslav. Dalšími zákazníky jsou automobilky Audi, Mercedes, BMW či Rolls-Royce, pro kterého vyrábíme i součástky pro lodě. Dalším odvětvím je strojírenský průmysl. Vyrábíme karusely či lože pro obráběcí stroje, které vyvážíme především do Německa. Poslední oblastí jsou výrobky pro petrochemický průmysl z ocelolitiny. Ty jdou do Itálie, Japonska, Ameriky a Perského zálivu.

Kdo je Milan Hlaváč

– narodil se v Blansku
– vystudoval gymnázium v Blansku a právnickou fakultu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně
– pracoval v Metře, na generálním ředitelství Tesla, v Závodu silnoproudé elektroniky, později v ABB
– od roku 1990 soukromě podniká. V srpnu 2005 koupil Druhou slévárnu Blansko a založil společnost DSB EURO, jejímž je generálním ředitelem

S jakými problémy se nejvíce potýkáte?
Nějvětší překážkou je pro nás nedostatek kvalifikované pracovní síly v oboru. Kvalifikovaných slevačů a slévárenských odborníků je stále méně. Pořád se mluví o dotacích z Evropské unie. Podporování jsou ale zvláště malé a střední podniky, do dvě stě padesáti zaměstnanců. Možnost čerpání různých grantů a dotací z tuzemských a hlavně evropských fondů je omezena počtem zaměstnanců.

A to není váš případ, že?
Máme přes pět set zaměstnanců, tuto podmínku tedy nesplňujem. O dotace žádat nemůžeme. Teď například děláme v celé fabrice kanalizaci a čistírnu odpadních vod. Bude to stát kolem patnácti milionů korun, ale pro fabriku to nemá vůbec žádný efekt. Je to pouze plnění podmínek vyplývajících z legislativy.
Problémem také je, že jsem koupil, jak já říkám, Ratibořické údolí, stařenku. Starou fabriku. Tady byla veškerá technologie třicet let stará, vůbec se zde neinvestovalo.

Do čeho všeho bylo potřeba vložit peníze?
Bylo nezbytné investovat do nových kompresorů, instalovat nový brousící stroj Andromat. Musely se významně upravit prostory ve Vanovce a zvýšit kapacita cídírenských prací. Navíc každý rok dávám do oprav a údržby dvacet miliónů korun. Fabrika má délku zhruba tři a půl kilometru a šířku asi tři sta metrů a je to neustálý koloběh oprav. Také se snažím podnik zmodernizovat, a tak jsem za asi osm miliónů korun koupil počítačový program na simulaci tuhnutí odlitků.

A také určitě neustále rostou ceny materiálu …
Ano. U některých surovin jdou ceny strmě nahoru a to je problém. Například cena šrotu neúměrně roste. Před třemi lety, když jsem podnik kupoval, byla kilová cena šrotu zhruba pět korun. Teď se pohybuje kolem deseti a může se zvednout až na patnáct korun za kilogram. Také se výrazně projevuje zdražování koksu a energie.

Můžete si upravit ceny za vaše výrobky …
To samozřejmě můžu, ale ne všude se mi to podaří. Zvláště u dlouhodobých kontraktů. Konkurence je tvrdá.

Jak moc tvrdá?
Konkurence je ve všem. Historii a dějiny píší ti nejlepší, musí se tedy dělat vše proto, aby byl člověk vždy nejlepší. Je nezbytné, aby firmu a její pozitivní výsledky viděli nejen zaměstnanci, ale i veřejnost. Takže před dvěma roky se naše firma prezentovala na veletrhu Fondex a letos máme dvě výstavy s názvem umělecký odlitek v architektuře. Jedna výstava právě skončila v Kroměříži a druhá začíná v polovině července v Českém Krumlově. Právě uměleckou litinou se snažím navázat na historii podniku a také je to dobrá propagace firmy.

Jaké byly vaše nejvýznamnější zakázky?
Mohu jmenovat dodávku odlitků rotorů peltonových turbín pro Indii, a to ve spolupráci s ČKD strojírny, dodávky pro Škoda Auto, odlitky pro petrochemii a pro výrobu těžkých obráběcích strojů. Ale média bude více zajímat dodávka kašny na náměstí Svobody v Brně a skoro osmi metrová socha Štefánika. V této zakázce pro slovenskou Nadaci Milana Rastislava Štefánika se potlačila otázka peněz. Pro firmu to byla především prestižní záležitost. Když jsme udělali sochu Štefánika, měsíc to bylo ve všech novinách a televizích.

Jaké máte plány do budoucna?
Důležité především je, že se podnik zachránil. Vizí je být stále konkurenčně schopný a přesvědčit zaměstnance, že mají důvod být hrdí na podnik, ve kterém pracují. Bude nutné investovat i do nových technologií. Je potřeba firmu dále zviditelňovat. Mám například v plánu vybudovat interní výstavu větších soch, které se ve slévárně vyrobily. Už mám sochu Dimitrova a Gottwalda. Chtěl bych ještě sehnat sochu Beneše, Lenina či Masaryka. Na jedné straně expozice by tak byla ukázána minulost sléváren a na druhé straně by se prezentovaly výrobky, které byly vyrobeny od doby, kdy jsem slévárnu koupil.