Chci absolutní rekord na La Manche. Věřím, že se mi to povede. Slova odhodlání, bojovnosti a vzdoru blanenské dálkové plavkyně Yvetty Hlaváčové. Těsně před odletem. Postavit se té mase vody, zrádným proudům a překonat úžinu v rekordním čase. Hlaváčová za svým předsevzetím zaostala a na absolutní rekord druhý zářijový víkend nakonec nedosáhla. Výsledný čas 7:54 h. Třetí nejlepší ženský čas v historii. Výkonem 7:25 h z loňského roku navíc stále drží ženské světové maximu na této legendární trati. „I když jsem neuspěla, La Manche mi dal mnohem víc, než se může zdát. Udělala jsem chybu, která mě mrzí, ale právě ta chyba je pro mě velice cenná životní zkušenost,“ řekla po návratu Hlaváčová.


Do Anglie jste odlétala v úterý 4. září. Už dopředu jste avizovala, že s největší pravděpodobností poplavete v pátek nebo sobotu. Jenže 5. a 6. září byly nejlepší podmínky pro pokus. Proč jste neplavala tyto dny?

Náš tým se řídil předpověďmi ze satelitu. Termín jsme vybrali předem, bez aktuální konzultace přímo na místě s mým lodivodem Michaelem Oramem. Přiznávám, byla to chyba. Setkala jsem se s ním až v den startu v sobotu.


Vážně až v den startu?
Po příletu jsem se s Michaelem spojila a chtěla s ním prodebatovat sobotní start. Cítil se dotčený, že jsem si termín vybrala předem, bez nějaké větší porady s ním. Volala jsem mu, ale byl v tu dobu již na moři a nemohl se mi věnovat. Řekl, že jsem měla přijet dříve před startem. Víc dát na něj. Teď už vím, že to bylo špatně.


Jenže vyrazit den, respektive druhý den po příletu by byl pro vás asi problém, ne?
Já se na La Manche připravovala psychicky celý rok, fyzicky jsem se cítila také skvěle. Myslím, že jít do vody toho šestého bych zvládla.


Jak vám bylo na břehu před startem?
Nic moc. Při nalodění nebyla ideální nálada. Lodivod říkal, že proudy jsou špatné, počasí není dobré. Moře bylo neklidné. V podstatě mi dal na výběr, jestli vůbec do vody chci jít, nebo ne. Doslova řekl, že zaplavat rekord je ten den v podstatě nemožné.


To pro vás musel být docela šok, když jeden z nejuznávanějších lodivodů na La Manche, mořský vlk Michael Oram, řekne: „Dnes rekord nezaplaveš!“
Samozřejmě jsem si říkala, že je to v pytli. Jenže já na La Manche přece nepřijela na výlet. Chtěla jsem rekord. Vždy se snažím bojovat až do konce.

Jenže Michael Oram není na moři žádný zelenáč.
No právě. Okamžitě jsem si uvědomila svoji chybu. Nadávala jsem sama sobě, že jsem nepřijela dřív a s Michaelem nezkonzultovala aktuální situaci. Tak jak chtěl on. Aby komunikace mezi ním a mým týmem byla v pohodě.


Stojíte na Shakespeare beach. Je sobota dopoledne, 8. září. Za několik okamžiků se ponoříte do vody. Co se vám honilo hlavou?

Musím plavat. Maximálně to nevyjde! Michael mi jasně říkal: „Podívej. O rekord se, stejně jako ty, snaží tisíce dalších. Už přes sto let. Jenže abys trefila den, kdy jsou počasí a proudy oukej, nemusí během roku třeba vůbec přijít. A dát rekord hned napoprvé? Neblázni.

Ale stejně. Nenahecovalo vás, že podmínky nejsou optimální a že překonání rekordu je v říši snů? Nemáš šanci zaplavat pod sedm hodin! Dokážeš to, nebo utečeš?
Vyhecovalo. Moc. Hrozně jsem si chtěla zlepšit u Orama reputaci. Vlastně až na startu jsem pochopila, že Oram je naštvaný a že jsem mu svým způsobem ublížila. Dokázat mu, že jsem dobrý plavec. Chci bojovat a zaplavat dobrý čas. Plavala jsem vlastně i o další spolupráci s tímto legendárním lodivodem. Jenže nebudu lhát. Už na startu jsem nějak vnitřně cítila, že rekord nebude.


První kilometry ve vodě na La Manche?

Pocity nebyly nic moc. Mám zakódovaný strach z mořské nemoci. Už při pohledu na moře. Tak a je průšvih. Jsou vlny. Já potřebovala klidné moře. Jenže s tím musí člověk počítat.


Po dvanácti kilometrech jste však měla výtečný čas.

V té době tam byl náskok nějakých 400 m na Petara (pozn. aut. Petar Stoychev, držitel absolutního rekordu v přeplavbě La Manche. 25. 8. zaplaval za 6:57:50).


Takže jste plavala skvěle.
Já jela jak pila (smích). V hlavě jsem měla pořád Orama. Dokázat mu, že se na to nevykašlu. Navíc se mi dařilo plavat frekvencí zhruba 84 záběrů za minutu. To já snad nikdy při dálkovém plavání neměla! Do té doby mi tempo vycházelo hodně přes 5 km/h. Petar v té době plaval kolem 5,2 km/h. Dvě hodiny a něco to šlo jako po másle, jenže pak se změnilo počasí.


Které vás přinutilo zpomalit.

Začalo foukat proti, vlny a zpětné proudy. To mě logicky zpomalilo. Ještě po pěti hodinách mi však z lodi hlásili. „Makej, rekord bude!“ Jenže proudy stále zesilovaly a moje rychlost byla stále pomalejší.


Právě zpětné proudy vás přikovaly těsně před finišem na místě a rekord se vám vzdálil.

Ke břehu chybělo nějakých osm set metrů a já se plácala víc než padesát minut na jednom místě.


Vzpomenete si na okamžik, kdy vám posádka napsala váš čas, a ten už byl přes sedm hodin a břeh ještě daleko?
Já nějak v tu chvíli vnitřně cítila, že absolutní rekord nevyjde. Pak mi řekli, že už plavu nad sedm hodin, ale pořád mě hecovali, že překonám nejlepší ženský čas. „Plaveš pořád na rekord. Yvetto, makej!“ Vždyť světový rekord ještě nikdo dvakrát nepřekonal. Musím. Dokázat, že nešlo o náhodu. Jenže přes zpětný proud to vážně nešlo.


Byl během vašeho pokusu na moři okamžik, kdy jste chtěla vylézt z vody a závod vzdát?

Zhruba po pěti hodinách ve vodě jsem posádce jasně řekla, že ve chvíli, kdy to nebude na rekord, mě mají vytáhnout z vody. Nemá smysl jenom doplavat. Nebudu se tady přece plácat. Jenomže ono to vážně dost dlouho vypadalo na rekord. Pořád jsem se hecovala. Plav! Krize přišla těsně před finišem, jak mě zpětné proudy nechtěly pustit dál. Chtěla jsem vylézt do lodi a skončit.


A mořská nemoc, které jste se tak bála?
Přišla, jak se zhoršilo počasí. Po dvou hodinách ve vodě. V ten moment jsem pochopila, že jsem La Manche prokaučovala a nedala na rady Orama. Přišlo mi to hodně líto. Samozřejmě pozdě (útrpný úsměv).


Největší rozčarování na La Manche?

Padesát minut na jednom místě těsně před koncem.


Po sedmi hodinách a čtyřiapadesáti minutách jste konečně ucítila pod nohama dno.

Přistála jsem klasicky na šutrech. Vydrápala se na jeden z nich. Chytla mě však křeč, tak jsem na kamenu spíš tak dřepěla, mávala a zápasila s křečí.


Nebrečela jste?
Ne. Smířila jsem se s tím. Brečela bych možná, kdyby byly optimální podmínky a já to podělala. Takhle nebyl důvod.


Jak zhodnotil lodivod Michael Oram váš výkon?

Řekl mi, ať si uvědomím, že jsem pořád držitelka ženského světového rekordu, který na své vylepšení čekal osmadvacet let a já ho loni překonala o patnáct minut. Co chci víc? Svěťák. „Na to musíš děvče přijet třikrát, pětkrát, desetkrát. Ani to nemusí stačit. Až budeš mít optimální podmínky, máš na rekord šanci!“ řekl.


A vy jste se svým třetím vystoupením spokojená?

Teď s odstupem času a vzhledem k podmínkám, jaké byly, tak ano. Žádná žena nezaplavala letos La Manche pod osm hodin. Navíc mám stále první a třetí nejlepší ženský čas v historii. Jenže pořád málo, když si umanete, že chcete absolutní rekord (úsměv).


Loni jste se rozhodla pro další pokus bezprostředně na palubě lodi při návratu zpět. Vrátíte se na kanál i příští rok?

Nejdříve musím napsat Michaelu Oramovi. Omluvit se mu a vyříkat si s ním, co bylo špatně. Říct, co chci já a co on. Podmínky a možnosti. Nejsem si jistá, zda pro mě bude vhodný termín, vzhledem k tomu, že jednou návštěvou za rok se La Manche vážně zdolat nedá. Nevím, zda to bude vůbec realizovatelné. Letět tam třikrát čtyřikrát? Moc se tam chci vrátit. Ale v současnosti vážně nevím.


Před vaším odletem se všude psalo. Hlaváčová poplave na rekord. Chci rekord. Co to příští rok zkusit méně okázaleji. Vždyť na vás musí být velký tlak.
Tohle mi vždycky lidé vyčítali. Jenže když já něco chci, tak řeknu. Chci rekord. Je to pravda. Snažila jsem se uspokojit média, sponzory, vyjít s lodivodem a sama se sebou. Nevím, ale tuším, že musím udělat nějakou změnu.


Jak dalekou cestu ušla, respektive uplavala Yvetta Hlaváčová od prvního pokusu do dnešních dnů?
L
a Manche vás hodně naučí. Mimo jiné přijímat bolest a zklamání. Uspořádal lidi kolem mě. Já zastávám názor, že není od věci, když se úspěch střídá s neúspěchem. Máte úspěch, vyletíte nahoru. Je o vás zájem. Pak však přijde neúspěch. Reakce lidí jsou najednou zcela jiné. V tomhle mi dal La Manche asi nejvíc za celý život a já mu jsem strašně vděčná.