„Bydlel jsem tehdy v Olešné a pracoval jsem u dopravního inspektorátu v Blansku. V noci z dvacátého na jednadvacátého srpna jsem byl doma a spal jsem. Po druhé hodině ráno mě ale vzbudil náš náčelník z dopravního inspektorátu a tichým hlasem mi řekl, že spojenecká vojska překročila hranici republiky,“ vzpomíná sedmdesátiletý muž.

Musel tedy hned vyrazit do služby. „Několik dní byla vyhlášená takzvaná stoprocentní pohotovost. Vůbec jsem se nedostal domů a moc jsem toho nenaspal. Sloužili jsme na silnicích a také poslouchali rádio. Bylo hrozné z rádia slyšet, jak se v Praze střílí. V Blansku byl ale klid. Jen přes Olešnici jsem viděl jet jeden obrněný transportér,“ pokračuje ve vzpomínkách Heinrich. Společně s kolegy většinu dne strávil na hlavních silnicích.

„Dělali jsme informátora řidičům z jiných krajů. Všude totiž byly přeházené směrové tabule, šipky ukazovaly jinam. Třeba ve Skalici bylo Brno na Prahu a obráceně. Lidé je schválně otáčeli, aby sovětské vojáky zmátli. A tak my jsme Čechům radili, kudy jet,“ popisuje Heinrich a doplňuje, že tehdejší doba byla ohromná, lidi byli velmi semknutí.

Živé vzpomínky má i na následující měsíc, na září. „V Brně byl veletrh, takže tam byl velký provoz. My blanenští dopraváci jsme tam tedy jezdili pomáhat. Jednou když jsem jel z Brna do Vranova, kde jsem měl rodiče, narazil jsem na sovětské vojáky. Vyjel jsem z prudké zátočiny a najednou proti autu vyskočil voják s lehkým kulometem. Začal jsem brzdit a zastavil jsem. Když pak voják uviděl uniformu, pustil mě. Ale pěkně jsem se lekl,“ líčí Heinrich. O několik metrů níže prý potkal ještě další vojáky s obrněným transportérem.