Petra Skoupilová se vyučila fotografkou, ale nejprve se této profesi příliš nevěnovala. „Chodili jsme do kavárny Slávie coby rádoby umělci a fotoaparát nám sloužil spíš jako zástava, když jsme neměli na útratu,“ vypráví s nadsázkou Petra Skoupilová. Pracovala v různých výzkumných ústavech a v roce 1968 nastoupila do Supraphonu jako sekretářka v zahraničním oddělení. Přes její kancelář chodili různí zpěváci včetně těch nejznámějších.


Později se přece jen začala fotografií zaobírat. Fotila cokoliv. Květiny, zátiší, sama sebe. A jak se dostala k focení známých osobností? „Byla jsem drzá. Šla jsem za nimi a zeptala se jich, jestli nechtějí vyfotit,“ říká Skoupilová. V redakci časopisu Praktická žena se nabídla, že bude na titulní stranu fotit herce ve svetrech, a to se ujalo. Fotila také zpěváky při koncertech. Karel Gott si jednou objednal pět set fotografií. „Týden jsem to rozvěšovala v koupelně,“ vzpomíná s úsměvem. „Člověk to dělal spíš z nadšení než profesně. Nikdy jsem nevěděla, jestli se to bude někomu líbit,“ dodává.


Ve svých devětatřiceti letech se odhodlala stát se fotografkou na volné noze. „Byl to risk – naskočit do hodně rychle rozjetého vlaku. Kolem už byli mladí umělci. Ale když člověk chce něco v životě zkusit, má to udělat. Jinak potom jen hledá výmluvu, proč to nezkusil,“ tvrdí.


Podle ní se dříve dalo k hercům dostat lépe. „Teď má každý kolem sebe pět manažerů a není to tak jednoduché,“ porovnává třiašedesátiletá fotografka.
Do časopisů nefotila jen modelky. Zapojila také příbuzné a sousedky. Nějakou dobu fotila šperky, ale pořád ji to táhlo k lidem. Začala fotit ženské akty, z nichž se jí podařilo vydat i knihu. „Ženy jsou vždy částečně zahalené, je to spíš o hře se světlem a o atmosféře,“ vysvětluje Skoupilová. Nahé muže zkoušela fotit také, ale podle ní to prostě nejde. „Není na nich nic zajímavého,“ směje se. Její fotografie jsou zahaleny tajemstvím a vyjadřují úctu nejen ke kráse ženského těla, ale i ke kráse jejího nitra.


Život na volné noze se zdá být na jednu stranu velmi pohodlný a příjemný. Ale člověk se musí umět otáčet. Chybí pravidelný kontakt se spolupracovníky. „Je to o samotě, o disciplíně a zodpovědnosti za sebe, za dílo a za lidi kolem sebe. Člověk musí pořád bojovat sám se sebou,“ upozorňuje fotografka, která má za sebou několik úspěšných výstav po celé republice. Nyní je jejím dalším cílem do budoucna vydat knihu z fotografií ze svého archivu.