Tak tohle už ne


Když se Jana vracela z práce domů, cítila se hodně unavená. Nebyla si jistá, jestli je to tím, že v práci neví, co dřív nebo tím, že už dvě noci téměř nespala. Její téměř čtyřletá dcera Klárka, měla horečku a ať se snažila jak chtěla, horečka nechtěla klesnout. Až dnes ráno klesla na pouhých 37,8 a tak se vydala do práce trochu klidnější a Klárku nechala v péči babičky, její tchyně, která měla Klárku moc ráda.
Jana si povzdechla, to s ní už je to horší. Už když začala chodit s Karlem, jeho matka na ní neviděla nic dobrého a od sňatku s ní Karla odrazovala. Prosadil si ovšem svou a tak se s Janou vzali. To už byla Jana v pátém měsíci. Tchýně ji tak mohla neustále předhazovat, že si ji Karel vzal jen kvůli tomu děcku.

Pravda to ale nebyla. Měli se s Karlem rádi a na malého drobečka se oba moc těšili. Tchýně se po narození Klárky trochu uklidnila, nijak vřele se s Janou nebavila, ale Klárku ochotně kdykoliv pohlídala. Situace se ovšem rapidně změnila, když Karel oznámil, že si našel někoho jiného, sbalil si své věci a odstěhoval se ke své nové přítelkyni.
Jana byla jako opařená. Vůbec netušila, že je jí manžel nevěrný, naopak považovala jejich manželství za šťastné. Tchýně byla rozzuřená, ne proto, že opustil Janu, ale proto, že ani jí nic neřekl a dokonce jí svoji novou přítelkyní ani neukázal. Odstěhoval se za ní do jiné části města a odmítl se se svou matkou stýkat. S Janou se viděli jen při předávání Klárky. O tu se staral vždy moc dobře.

Tchýně tak zaměřila svoji pozornost zcela na Janu. Vinila ji z toho, že od ní Karel odešel, neustále ji předhazovala, že je neschopná, k ničemu a neatraktivní, že pořádně nic neumí, ani postarat se o to „ubohé dítě“. Jana by od ní velmi ráda odešla, ale neměla kam jít a také protože musela chodit do práce, aby se vůbec nějak uživili, byla ráda, že ji má kdo malou pohlídat. A tak vše snášela a jen své nejlepší kamarádce Petře si někdy postěžovala.
Dnes po práci šla rychle nakoupit a spěchala domů. Sotva vstoupila do dveří, vyšla z kuchyně její tchýně.
„Kde jsi tak dlouho, prosím tě?“ pustila se hned do Jany.

„Vždyť jdu hned z práce, jen jsem byla nakoupit. Vím, že když jste u Klárky, tak nemůžete nikam odejít.“ Jana si v duchu umínila, že bude trpělivá a nenechá se vyprovokovat. „Jak je Klárce? Mohla jste se mi přes den ozvat, pokoušela jsem se Vám dovolat, ale nebrala jste mi telefon.“
„Nakupovat jsi vůbec nemusela, protože já jsem nakoupit byla,“ tchýně na Janinu otázku vůbec nereagovala. Jen se na ni podivně podívala, Janě připadalo, že trochu škodolibě. Zase budu mít přednášku o tom, jak ona všechno stíhá, to jen já jsem neschopná, pomyslela si.
Dala nákup v kuchyni na stůl a vydala se do dětského pokoje. Ve dveřích zůstala stát jako opařená, Klárka tam nebyla.
„Kde je Klárka?“ otočila se na tchýni.

„Je u svého otce, tam, kde o ni bude postaráno. Zavolal jsem mu, že je Kárka nemocná a ty s ní nechceš zůstat doma. Já na to všechno nestačím. Už jsem mu naznačila, že se o ni skoro vůbec nestaráš a všechno necháváš na mně.“
Jana nevěřila svým uším. To snad není pravda. „Vždyť jste mi sama řekla, že mám do práce jít, protože Vy jste doma a tak se o ni postaráte.“
„Kdo měl pořád poslouchat tvoje fňukání o tom, že jsi ještě ve zkušební době a je hloupé, že už si musíš brát paragraf. Raději jsem to vzala já. Jenže pak mi došlo, že to dítě má také otce, zodpovědnějšího než ty, který se o ni rád postará. Hned si vzal dovolenou a bude s ní pár dní doma.“ Tchyně se na ni triumfálně podívala.
Jana bez řečí odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Chvíli jen tak seděla na posteli a zvažovala, jestli se jí to všechno jenom nezdá. Pak se probrala ze strnulosti a vytočila číslo svého bývalého manžela.

„Co je s Klárkou?“ vyhrkla do telefonu, sotva se ohlásil.
„Už je to lepší, dávám jí léky, které dostala, když s ní matka byla u doktorky. Teplota jí klesla na 37 a je vidět, že se už cítí líp.“
„Cože?“ vykřikla Jana. „To já jsem s ní byla u doktorky. Ne tvoje matka. Hele, jsi hodný, že jsi tak ochotně zůstal doma, ale není to nutné. Já si vezmu paragraf a budu s ní doma.“
„Vždyť prý nechceš nebo nemůžeš, říkala matka.“
„Můžu a chci. Chtěla jsem už včera, jenže tvoje matka s tím nesouhlasila, protože peníze prý potřebujeme a ona to všechno zvládne. Nemohla jsem tušit, že sotva vytáhnu paty z domu, zavolá tobě.“
„Podívej, to máš jedno. Už tu dovolenou mám zařízenou. Nebudeme ji pořád převážet sem a tam. Ještě dva dny tu zůstane se mnou a pak ti ji dovezu. Nemusíš se bát, postaráme se o ni.“
Jana chtěla protestovat, ale zmínka o dalším převozu ji zarazila. To je pravda, další převoz by byl hloupý a zbytečný.
„Tak dobře, pozítří si pro ni přijedu. Kdyby se něco dělo, dej mně prosím tě hned vědět.“
„Určitě bych ti zavolal, neboj se.“
„Dáš mě ji ještě k telefonu?“
„Jo, tak se měj.“ Jana slyšela, jak Karel říká Klárce, že s ní chce mluvit maminka a za chvíli se už v telefonu ozval její hlásek. Povídala mamince, jak se má dobře, co všechno tam má za hračky a že jí teta koupila pomeranče. Jen se jí stýská. Jana ji ujistila, že se dvakrát vyspí a maminka přijede. A zítra ji zase zavolá.

Když položila telefon, byla už klidnější. Převlékla se a šla vybalit nákup. Tchýně seděla v kuchyni u stolu a pozorně při tom Janu sledovala. Několikrát se zvedla a věc, kterou Jana někam uložila přendala jinam. Jana na to nic neříkala, byla zvyklá. Nikdy podle tchýně neudělala nic pořádně. Ještě čekala přednášku o tom, že kupuje úplně zbytečné věci a že neumí pořádně hospodařit, ale dnes se to obešlo bez těchto poznámek. Jana za to byla ráda. Tchýně se ozvala až po té co se Jana začala dívat po nějakém jídle.
„Snad nechceš jíst? Vždyť jsi teprve přišla. Nic doma neděláš, přijdeš z práce a sedneš si ke stolu. Máš uklízet koupelnu. Včera večer jsi tam po sobě nechala pěknej nepořádek.“

Jana nic neříkala a šla do koupelny. Až když drhla vanu, uvědomila si, že se včera umývala tchyně až po ní. No, to je jedno. Když skončila s úklidem, přišla tchýně a všechno po ní zkontrolovala. To co nebylo pořádně umyté musela dělat znovu. Ani na tohle Jana nic neříkala, tchyně to tak dělala odjakživa, ještě když tu žila s Karlem. Ten se jí někdy zastal. Když se po jeho odchodu zkusila Jana bránit, tchyně ji velmi razantně vysvětlila, že je to JEJÍ domácnost a Janu tu trpí, jen proto, že je jí líto Klárky. Jana nemá kam jít a tak je závislá na její pomoci – i finanční. To ať si laskavě uvědomí. Proto se Jana bude řídit jejími zvyklostmi a návyky a ONA je zvyklá mít všude pořádek. Není divu, že od ní Karel odešel, protože neumí pořádně uklidit ani uvařit a vůbec na sebe nedbá. Tuto řeč zakončila úvahou, proč si ji, proboha Karel jenom bral, to že ona nikdy nepochopí, možná je dobrá v posteli, to by ještě pochopila, ale vlastně tomu taky nevěří. Musí být pořádné dřevo.- Od té doby Jana nijak neodporovala.
Jen v noci si někdy poplakala. Nebo před Petrou. Ale neustále si připomínala, že musí být tchýni vděčná, že ji tam nechá bydlet. Petra jí říkala, ať se na to vykašle a odejde někam pryč, ale kam by šla? Jak by se uživila? Do práce by chodit nemohla, protože by neměl kdo hlídat Klárku. I když už začala chodit do školky, bývá občas nemocná. Ať přemýšlela jak chtěla, žádné východisko ji nenapadalo. A že se napřemýšlela až jí z toho hlava bolela.
Raději ještě uklidila Klářin pokojík, vyluxovala a vyžehlila všechno prádlo které v koši bylo. Až potom, bylo už osm hodin, snědla rohlík a jogurt. Víc si neodvážila vzít, protože tchýně ji sledovala ostřížím zrakem. Když uklidila kuchyň, rozhodla se, že se dnes vykoupe. Napustí si pořádně horkou vanu, dá si do ní ty perličky, co dostala od Petry k svátku a pěkně si tam poleží. Dokonce si k tomu pustila i hudbu. Tchyně ji tam několikrát vlezla a nezapomněla ji vynadat, že má moc vody. ale Janě to nevadilo. Zavřela oči a vychutnávala si ten krásný pocit. Přes hudbu zaslechla na chodbě hlasy. Někdo přišel na návštěvu. Asi soused, který tchýni několikrát týdně navštěvoval. Byl o něco mladší než ona, vdovec. Byl hodný na Klárku a na Janu se vždycky usmíval, když se potkali. Najednou Jana zpozorněla. Hlasy se přiblížily ke dveřím. Asi si jdou sednout do obývacího pokoje. Trochu znervózněla, protože se bála, aby si soused třeba nechtěl jít umýt ruce. Jana se nikdy nezamykala, protože ji to tchýně zakázala. Za dveřmi se ozval hlas tchýně: „Klidně se běž umýt. Máš úplně špinavé ruce. Pak si dáme kafe.“

To snad ne! Jana se v panice posadila a dívala se kolem sebe, čím by se zakryla. Než na něco přišla, dveře se otevřely a v nich stál soused. Lekl se stejně jako Jana. Ta si přitáhla nohy k tělu, objala je pažemi a vyděšeně na něho hleděla.
„Klidně běž dál, Janě to nevadí.“ Tchýně postrčila souseda k umyvadlu. Značně v rozpacích si soused umyl ruce, oči neustále rozpačitě odvracel od Jany sedící ve vaně. Tchyně se dívala na Janu: „No jen se na ni podívej. Člověk by si myslel, že když už je k ničemu, tak bude alespoň hezká. Ale není. Podívej se na ni.“ Jana zrudla studem a přála si aby už odešli. Soused se na ni ani nepodíval a vyšel za tchýní na chodbu. Když zavíral dveře, řekl omluvně: „Promiňte.“ Jana seděla dlouho ve stejné pozici a ani se nehnula. Po tvářích jí stékaly slzy. Vzpamatovala se, až když si uvědomila, že jí začíná být zima. Rychle se umyla, oblékla si župan a vyšla na chodbu. Tchyně už byla ve svém pokoji. Jana si ulehčeně oddychla a vklouzla potichu do ložnice. Dlouho nemohla usnout, znovu a znovu si přehrávala tu trapnou situaci a ponížením plakala. Až dlouho po půlnoci konečně usnula.

Celou noc se neklidně převalovala, ale když ji ráno budík vzbudil, nemohla si vzpomenout na nic, co se jí zdálo. Jen věděla, že to nebylo nic příjemného. Hned o přestávce v práci zavolala Karlovi, aby se přeptala na Klárku. Karel jí sdělil, že Klárka je v pořádku a že by s ní chtěl mluvit. Jestli by za ní mohl dnes k večeru přijet. Jana souhlasila, domluvili se, že přiveze i Klárku a Jana si vezme od zítra paragraf. Jana byla ráda, a běžela to říct vedoucí. Jen se trochu divila, co by jí Karel mohl chtít. Že by se k ní chtěl vrátit, napadla jí bláhová myšlenka, ale hned si za to vynadala. Karel je teď šťastný a k ní se nevrátí, říkala si, ale stejně........Ne, poručila si, to už je pryč.

Cestou z práce zaskočila k dětské lékařce, která ji paragraf napsala a připomenula ať přijdou pozítří na kontrolu. Tchýně doma nebyla, za což byla Jana vděčná. I když trochu to bylo divné, protože ji neustále hlídala, kdy chodí z práce domů.
Bylo už po šesté, když zazvonil zvonek. Přišel Karel s Klárkou a společně s nimi i tchýně. Asi se někde potkali, řekla si Jana. Klárka se jí vrhla kolem krku, vypadala úplně zdravě. Jana ji pevně objala a dlouho ji držela v náručí. Po chvíli Klárka odběhla do svého pokojíku, aby se přivítala se všemi svými panenkami a Karel s tchýní se usadili v kuchyni u stolu. Jana jim nabídla kávu a bábovku, kterou koupila cestou od doktorky.
„No jasně, kupovaná. Nehraj si tu, prosím tě na vzornou hospodyňku,“ vyštěkla tchýně. Karel prohlásil, že by si kousek přece jenom dal.
Jana uvařila kávu i pro sebe a sedla si k nim ke stolu. Chvíli bylo ticho.
„Chtěl jsem se domluvit na Klárce,“ začal Karel po chvíli. Jana se podivila: „Na čem domluvit, vždyť všechno funguje, tak jak jsme se domluvili. O co se jedná?“

Karel seděl se sklopenou hlavou, ale pak se na Janu zpříma podíval: „Požádám o svěření Klárky do své péče,“
Jana strnula a nevěřícně se na něj dívala. Chtějí ji vzít Klárku! Měla pocit, že se dusí. Vyskočila aby otevřela okno.
„Matka mně řekla…“ začal Karel, ale tchýně mu skočila do řeči.
„Myslím, že to tak bude nejlepší. Nejsi schopná zajistit vůbec nic, klidně ji necháš doma, když je nemocná, pořádně se o ni nestaráš. Kdybych tu nebyla já, už by tu dávno byla sociálka. Nechtěla jsem nic říkat a čekala jsem, že se nějak zlepší, ale je to naopak čím dál horší. a to nemluvím o tom, jak se chováš.“ Pak se obrátila na Karla. „To jsem ti ještě neřekla, ale včera tu byl soused. Šel si umýt ruce – zapomněla jsem, že se Jana koupe a tak ji tam vlezl. Jak ta se chovala. Nestydatě ho sváděla. Vůbec se nestyděla. Oba jsem z toho byli v šoku. To byla poslední kapka a proto jsme se rozhodla, ti o všem říct.“
Jana se otočila od okna. Měla pocit, že se jí to jenom zdá. Karel se na ni klidně díval.
„Nejsem si úplně jistým že to bylo tak jak to matka říká, ale je pravda, že už delší dobu, mě informuje o tom, jak to tady vedeš. Vím že to s matkou není lehké, ale ty se klidně můžeš odstěhovat. Jano, myslím, že to tak bude lepší. Samozřejmě budeš moci Klárku vídat a brát si ji. Můžeme se dohodnout i na častějších a delších intervalech.“
Jana zkoprněle stála, oni to snad myslí vážně. Jak jí to může Karel udělat? Copak neví, jaká je jeho matka?
„To nikdy nedopustím,“ řekla jenom, pak se rozplakal a vyběhla ven na chodbu. Zamčela se v ložnici a plakala a plakala. Co bude dělat? Vzdáleně slyšela jak na ni Karel klepe a něco volá, ale nereagovala. Pak ji najednou napadlo, že by ji mohl Klárku odvézt. Vyskočila, odemkla dveře a běžela do pokojíku. Klárka si klidně hrála, Karel s tchýni byli v kuchyni. Jana si sedla ke Klárce, která ji začala ukazovat, co všechno panenkám oblékla a že jedou společně na výlet. Jana se na ni dojatě dívala a zrálo v ní přesvědčení. Tak tohle už ne, tohle nikdy nedovolí.
Dveře se otevřely, Karel se přišel rozloučit s Klárkou. Když viděl Janu, chtěl něco říkat, ale Jana se s ním vůbec nebavila. a tak po chvíli odešel. Tchýně ji suše oznámila, že má uklidit, uvařit večeři, že jde na chvíli pryč a také odešla. Určitě šla kout nějaké pikle, říkala si Jana.
Zvedla telefon a zavolala Petře. Petra z toho byla také zděšená.

„O co jim jde, vždyť ty jsi skvělá matka, každý rozumný člověk to vidí.“
„Petro, chci jít pryč, nemohla bych jít i s malou chvíli k tobě? Nevím, co pak budu dělat, ale budu se to snažit řešit.“
„Samozřejmě. A víš co, já hned přijedu, sbalte se, já vás odvezu, dokud je ta baba pryč. Dáš vědět jenom Karlovi, kde jsi, já si s ním taky promluvím.“
Jana šla rychle za Klárkou a začala ji balit věci. Vysvětlila Klárce, že pojedou na pár dní na prázdniny k tetě Petře. Klárka byla nadšená, protože měla Petru ráda. Když Petra přijela, naložili všechny věci a Jana nechala na stole dopis pro tchýni, že odchází. Dále už nepotřebuje aby u ní bydlela. Nechala ji na stole svůj podíl na nájemném na celý měsíc i když pár dní do konce ještě zbývalo. Když nasedla do auta a rozjeli se pryč, pocítila obrovskou úlevu. Ať to bude jakkoliv těžké, nějak to zvládne. Má Petru a snad si dá i Karel říct.

Tchýně po příchodu hned všechno nahlásila na sociálku a samozřejmě zavolala Karlovi. Ten hned volal Janě, která mu vysvětlila, že odešla a nepřeje si, aby tchýně věděla, kde je. Domluvila si sním schůzku, aby se na všem v klidu domluvili. Přijde k Petře do bytu. Zavolala také na sociálku a vše vysvětlila. Karel tam také zavolal a vše potvrdil. S Petrou se nakonec domluvily, že bude u ní v bytě bydlet a bude jí platit nájemné. Byt byl dostatečně velký na to, aby v něm mohli všichni pohodlně žít.

Jana musela strpět vyšetřování sociálky, ale nakonec všechno dobře dopadlo, i když tchýně neustále sociálku kontaktovala a vymýšlela si různé lži, aby se jí podařilo Janě Klárku odebrat. Chtěla aby Jana zmizela z jejího života a jí zůstal Karel a Klárka. Karel, když se přesvědčil, že věci, které mu matka o Janě řekla, byli značně přibarvené až vyloženě nepravdivé, od svého záměru odstoupil a tak zůstalo vše při starém.
Jana si snížila úvazek a když byla v práci a Klárka nebyla ve školce, domlouvala se s Karlem nebo s Petrou. Také si sehnala práci na doma.
Přesto ještě dlouho nebyla schopná navázat vůbec nějaký vztah, lidem kolem sebe moc nedůvěřovala. Její svět byla Klárka, práce a jediná kamarádka Petra.

Marcela Šebelová