Doživotní prokletí


Znala jsem jednu ženu. Vlastně jsme byly dobré přítelkyně, již od střední. Občas si říkám, doufám, že snad ještě stále jsme; něco jako… Tehdy, když jsme se seznámily, nemohla ani jedna z nás vědět, co budoucnost přinese. A kdyby nám to snad někdo řekl, stejně bychom mu nevěřily a těm “hloupostem“ se od srdce zasmály. Tehdy určitě. Dnes, když jde o minulost, mi do smíchu vůbec není. Ale možná by bylo správné začít pěkně od začátku. Tak se to alespoň v příbězích říká, ne?

Po střední škole šla Anna na vysokou, já měla už škol po krk. Přítelkyněmi jsme však samozřejmě zůstaly i nadále. Navzdory možnému očekávání si právě ona našla přítele a následně manžela. Já oproti tomu zůstala sama, ale nestěžuji si. Koneckonců, i kdybych chtěla, tento příběh je o Anně, ne o mně. Její vyvolený – Petr – vypadal od pohledu jako slušný muž. Pravděpodobně byl i idolem mnohých dívek a vzorem pro jiné muže. Naneštěstí tvář, kterou si obyčejně zvykneme ukazovat vnějšímu světu, mnohdy neodpovídá zcela té skutečné. Té, která vystrkuje růžky v pubertě, než se ji naučíme skrýt pod maskou. Té, jíž povolíme opratě, když to přeženeme s alkoholem. A té, kterou mnozí ukáží hned, jakmile za nimi zapadnou dveře jejich rodinného domku, bytu či jen vlastního pokoje. U většiny lidí však není tato opravdová tvář zlá, nebezpečná, pouze je jiná, než by okolí chtělo, než by bylo schopno strávit, přijmout. Jenže většina nejsou všichni…

Jakmile Anna opustila školu, Petra si vzala. Alespoň tak se mi to zpočátku jevilo. Dnes vím, že ve skutečnosti si Petr vzal ji. Možná v tom nevidíte rozdíl, ale je tam. Svatbu měli honosnou, hostinu bohatou a hostů mnoho. Již tehdy jsem se však nedokázala zbavit dojmu, že z Petrových přátel popravdě nikdo jeho přítelem nebyl. Ač Anna vypadala nadmíru šťastně, ve vzduchu se vznášelo něco špatného, zkaženého. Něco, co mělo teprve přijít…

Právě dokončila jarní úklid, jak se náhlému vyhovění popudu uklidit celý dům v jistých měsících říká, a vyčerpaně se svezla do křesla v obýváku. Vše kolem div nezářilo čistotou. Byla se svým výkonem spokojená. On jistě bude taky. Musí… Z úvah ji vytrhlo zařinčení prudce otevřených a zase zabouchnutých dveří. Rozrušeně vyskočila na nohy. Než stačila cokoliv jiného, vešel do místnosti urostlý muž, od bot mu upadl kus blátěné hroudy. Měřil si ji pohledem, mlčel.

„Kde máš Michala?“ prolomila nakonec ticho první.
„Je s kamarádama. Chvíli jsme hráli fotbal, celkem mi vyhládlo. Cos navařila?“ otázal se podezíravě, žádné jídlo z kuchyně cítit nebylo. V tu chvíli by se nejraději plácla do čela. Zapomněla! Jak jen mohla zapomenout?! Mělo to být dokonalé! Vše… Opět… Uvědomila si, že po těch letech už asi nemá dost síly dovádět všechno k dokonalosti.
„Promiň, nestihla jsem uvařit…“ špitla nesměle.
„To je v pořádku, zas takový hlad ještě nemám,“ pronesl klidně. Zul si zablácené boty, než pokračoval: „Naprav to. A ukliď to blato!“ Pohlédl ještě k botám stojícím na béžovém koberci, aby snad nedošlo k mýlce, a odešel do kuchyně. Byla na rozpacích mezi pláčem a hněvem. Vždyť tu sotva dovysávala! Věděla však, že i druhá varianta by nakonec stejně skončila tou první. Nezvolila tedy ani jednu. Raději rezignovaně poslechla.

Když konečně, po jeho nesčetných podrážděných výzvách, dokončila úklid a přistoupila k plotně, stále ji pozoroval. Cítila v zádech upřený pohled podobnější ohni víc, než plamínky poskakující pod hrncem s polévkou.
Nalila mu plný talíř. Od kuchyňské linky ke stolu ho přenesla v pořádku. Při pokládání však neopatrným pohybem přelila trochu polévky přes okraj. Tekutina se zčásti zachytila na stole s novým ubrusem a zčásti dopadla na mužovu nohavici. Poděšeně ustoupila od stolu. Zvedl se ze židle. Čekala řev. Strašlivý řev, jako už tolikrát, když něco zkazila. Myslela si, že ví, co od něj může čekat. Spletla se. Místo křiku přišla rána. Nebyla první, pár facek už jí uštědřil, byla ovšem jiná. Silnější, prudší. Zakolísala pod jejím náporem, nedokázala zabránit pádu. Narazila na rožek stolu. Bolest, která se zrodila pod okem, brzy zachvátila celou hlavu. Něco na ni ještě křičel, nedokázala mu rozumět. Nakonec mávl rukou a vrátil se k polévce. V tichosti se rozplakala.

Začalo to celkem nevinně. To když si našla čas, a že ho Anna pro sebe od svatby mnoho neměla. Kdykoliv jsme se viděly, nosila velké sluneční brýle. Lhostejno, jestli žhnulo slunce, nebo bylo pod mrakem. Později se přidaly dlouhé rukávy namísto krátkých a sukně nahradily kalhoty. Ale lidé občas svůj styl odívání změní. A mě zkrátka nemohlo napadnout, co je pro vás možná již očividné. Je strašné, jak málo toho vlastně víme o svých nejbližších. A jak málo mnohdy stačí, abychom se dozvěděli víc.

Nevzpomenu si už, odkud jsme jely a kam. Náš autobus však dlouho nepřijížděl, a tak byl čas si povídat. Ptala jsem se jako každá zvědavá kamarádka, která čeká na nějaké “drby“ ze života té druhé. Mnoho jsem se jich vskutku nedozvěděla.
Tak… a co doma?“ nadhodila jsem.
„Coby, normální, znáš to,“ usmála se. Nemohla jsem si ovšem nevšimnout, jak se předtím napjala a jak potom úsměv rychle zmizel. Nezdálo se, že chce pokračovat.
„A co Petr?“ zkusila jsem to trochu jinak. Nervózně se ošila.
„V pohodě,“ protlačila sevřenými zuby. Doteď veselá nálada nám dala sbohem.
„Děje se něco?“ pohlédla jsem jí upřeně do obličeje, když do očí to nešlo.
„Ne. Coby?!“ Zněla podrážděně. Ale jako kamarádka jsem to z ní chtěla dostat. A pomoct.
„On tě podvádí?“ napadlo mě.
„Proboha, ne! O ničem takovém nevím, co tě to napadá?“
„Tak co se teda děje?“ naléhala jsem.
„Vždyť říkám, nic!“
„Na to ti holka neskočím. Mně to můžeš říct, jsme kamarádky, pamatuješ?!“ zostřila jsem trochu tón, ale jen na důraz toho, že to myslím opravdu vážně.
„Přestaň, Jano! Řekla jsem, že to nic NENÍ!“ Téměř na mě zakřičela. Zaskočeně jsem v sobě zadusila další otázku. Nastalo zdánlivě dlouhé ticho. K nevydržení.
„Za jak dlouho to jede?“ přerušila jsem ho. Nadechla se, zhluboka. Pak odhrnula rukáv, jen tolik, aby viděla na hodinky. I přes zjevnou snahu jsem si však všimla, co pod ním tak urputně skrývá. Nafialovělá podlitina začínající někde pod rukávem a končící těsně za řemínkem hodinek nešla přehlédnout.
„Za tři minuty,“ odpověděla ničím nezbarveným hlasem a stáhla rukáv zpět.
„On tě bije?!“ ozvala jsem se bez rozmyslu. Trhla sebou.
„Co blázníš? Jak by mohl? Miluje mě,“ skoro šeptala.
„Vážně?“
„Já ho miluju…“ dodala jakoby ještě k předchozí větě.
„Jak můžeš? Vždyť ti ubližuje! Je to tak, viď?“ pokusila jsem se pravdu získat znovu.
„Já… ne, není! To byl trest, zasloužila jsem si to. Neměla jsem…“
„Posloucháš se vůbec?“ zarazila jsem ji. „Jako bys mohla udělat něco, za co by sis to zasloužila! To je hloupost.“
„Není. Byl to… zasloužený trest,“ zopakovala.
„ To je blbost! Měla bys to někomu říct. Určitě jsou i jiná místa, kam zavolat, ale policie bude nejlepší. Neblbni a udělej to, než se všechno ještě zhorší!“ naléhala jsem. Než stihla zareagovat, zastavil před námi očekávaný autobus. Uvnitř jsem se chtěla k rozhovoru vrátit, pohybem ruky mě však zarazila.
„Vážím si tvé snahy, ale své věci si vyřeším sama. Nech to být, prosím!“ Neměla jsem, ale přikývla. Viděla jsem to už dřív, než se stali manželi. Dokázal s ní manipulovat jako nikdo jiný, a to tím nejsprostším způsobem. Skrze její lásku. Přesto jsem doufala, že si “své věci“ skutečně vyřešit dokáže. Víra je věc krásná, ale také slepá.

„Tys jí to řekla?!“ rozkřičel se na ni. Anna mlčela. Strach bránil odpovědět. Strach a tušení toho, co přijde. Ale asi si to zaslouží. Mohla jí přeci říct, že spadla třeba ze schodů. Bylo by to tak lepší pro všechny. ´Jsem tak hloupá!´nadávala si v duchu.
„Tak řekla?!!!“ rozkřikl se.
„N-n-ne. Ona sama na to…“ odvážila se promluvit.
„Jo tak sama! Ono se ale samo nic neděje, víš?!“ Petr do ní strčil, až zády padla na hranu postele. Sykla bolestí. Náhle se v ní na okamžik cosi hnulo. Vzpřímila se a zkusila ho praštit pěstí. Dřív než mohla dopadnout jí však ruku chytil. Tiskl tak silně, až se na kůži začaly tvořit modřiny. Teprve teď si pořádně uvědomila, jak bezpředmětný krok provedla. Cožpak měla šanci, že rána vůbec dopadne? A kdyby, cožpak by mu to nějak ublížilo? Ne!
„Promiň! Promiň mi to!“ začala se o překot omlouvat a vzápětí prosit: „Pusť mě, to strašně bolí! Pro-prosím! Petře…“ Mrštil s ní na podlahu, než stisk povolil. Pak na ni nenávistně pohlédl.
„Seš zrádná mrcha! Nic jinýho! A to jsem myslel, že mě miluješ!“ Po těch slovech na ni plivl a odešel. Zavřel ji v ložnici, ale ještě chvíli stál za dveřmi a poslouchal. Poslouchal, jak se dáví vlastními slzami a mezi vzlyky vměstnává uplakaná slova: „Ale vždyť ano! Tak strašně tě miluju! Miluju! Miluju, ach Bože, jak moc!…“

Další den jsem si na ni počkala před školou. Vždy z ní vyzvedávala svého syna – Michala. Petr se k tomu propůjčil jen velice zřídka, téměř nikdy. Uvědomila jsem si to až doma, toho dne, kdy mi přiznala pravdu. Co Petr provádí jí je jedna věc, ale vždyť mají také syna! Přísahala jsem si, že jestli bije i jeho, půjdu na policii stůj co stůj. Zní to strašně, ale kéž by ho bil. Měla jsem tam zajít.
Anna zrovna opouštěla školní budovu s Michalem po boku. Vydala jsem se jí naproti. Zahlédla mě až příliš pozdě, aby dokázala změnit směr a nejevilo se to jako účelné vyhýbání. Zrychlila jsem a zarazila ji v půli kroku.
„Anno, musím s tebou mluvit!“ vyhrkla jsem raději co nejrychleji.
„Jé, ahoj Jano! Hele, ráda bych, ale musíme s Míšou domů, nebo nestihnu uvařit, než se táta vrátí. Viď, Míšo?“ usmála se na synka.
„Jo, jo. Nebo by zase křičel a poslal mě do pokoje. A ty bys potom brečela a to nechcu!“ rozhodl s dětskou rozverností tázaný.
„Bude to jen chvilka, neboj,“ usmála jsem se na něj a obrátila pohled zpět k Anně. „Pět minut, víc nechci.“ Chvíli přemýšlela, ale nakonec svolila a poslala Michala, aby počkal v autě.

„Co je?“ zeptala se vzápětí nervózně. Vytáhla si cigaretu a na třetí pokus ji zapálila.
„Ty kouříš?“ vytřeštila jsem oči. Anna nikdy nekouřila ani nepila. Při žádné příležitosti. Nechtěla si vypěstovat závislost. Na ničem. Nyní mi však připadalo, že ji získala. A nemyslím zrovna na cigaretách.
„Jo, už nějakou chvíli. Ale Míša to neví. Petr taky ne. Zůstane to tak, doufám,“ oznámila nepříliš vlídně. „Tos ale nejspíš řešit nechtěla, ne?“
„Ne. Hele, uznávám, že ty bys měla být schopná si své věci, jak říkáš, vyřešit. Ale Michal je jenom dítě a za tvou rezignaci nemůže. Jestli Petr ubližuje taky…“

„Kdo podle tebe na co rezignoval?!“ zakřičela a silně potáhla z cigarety. O poznání klidněji pak dodala: „Míši se nikdy ani nedotkl, ne tak, jak myslíš. Má ho rád jako každý otec svého syna, možná i o něco víc.“
„A jsi si jistá?“
„Co je to za pitomou otázku?! Jasně, že jsem!“ Nadechovala jsem se, že jí ještě něco řeknu, ale nenechala mě. „To stačí, musím jít. Už se o to nestarej!“ pronesla téměř výhružně, než zadusila nedokouřenou cigaretu a odešla k autu. Sledovala jsem, jak odjíždí. ´Lhala? Mluvila pravdu?´ honilo se mi hlavou.

Když dorazili domů, Petr už tam byl. Vypadal, že má nezvykle dobrou náladu. Dokonce Annu objal a políbil na uvítanou. Znenadání se však od ní oddálil, v očích opovržlivý výraz.
„Míšo, běž do pokoje!“ zavolal na chlapce. Další větu adresoval Anně: „Tys kouřila?!“
„Tati, prosím, nekřič zase na mámu!“ ozval se náhle ode dveří jejich syn.
„Michale! Co jsem ti řekl!? Mazej do pokoje!“ okřikl ho otec. Počkal pak, až uslyší zaklapnutí dveří, než pokračoval: „Tak, neříkal jsem ti sakra, že se cigaret ani dotkneš?!“ křičel.
„Já… já…“ snažila se rychle něco vymyslet na svou obhajobu. „Já jsem nekouřila, ne. To, to Jana. Chvíli jsme spolu mluvily a ona si zapálila. Vážně, věř mi!“ prosila. Petr se na okamžik jakoby zamyslel.
„Tak Jana…“ naklonil se k Anně blíž. „A neříkal jsem ti sakra, že za ní už nemáš chodit?!“ řval. Zároveň s těmito slovy ji začal mlátit. Pěstí i rozpřaženou rukou. Jak ho zrovna napadlo. Po hlavě nebo do břicha. „Říkal jsem ti to?! Tak říkal?!“ vkládal mezi rány.

„Jo, říkal, já nevím…“ šeptala, co nejhlasitěji jí pláč dovolil. „Nevím, jak mě mohlo napadnout s ní mluvit. Nevím… Prosím, už dost, ne, au!“ Snažila se Petrovým pěstem uhýbat, bránit jim rukama, když uhnout nešlo, ale marně. Náhle ji napadlo, že by to určitě nebylo tak hrozné, kdyby nelhala. Kdyby jen přiznala, že skutečně kouřila. A o Janě vůbec mluvit nemusela. V duchu této nepravděpodobné naděje se rozhodla lež přiznat a tak trochu ji nahradit jinou.
„Já ti lhala!“ křikla, aby ji slyšel. Rány okamžitě ustaly. Ta poslední, kterou se snažila opět vykrýt vlastní dlaní, už nedopadla. Petr namísto toho pěst rozevřel a za ruku ji chytil. Silněji než tehdy v ložnici.
„Cos to řekla?“ pohlédl na ni udiveně. Nevěřil, že by si k němu něco takového vůbec kdy mohla dovolit. Že by jí to strach vůbec kdy mohl dovolit.
„Promiň mi to! Jenom jsem se strašně bála, že by ses zlobil! Jinak bych ti nikdy…“
„Nech těch pitomých výmluv! Okamžitě mi řekni, v čems lhala!“ přerušil ji nabroušeně.
„Já… S Janou jsem se vůbec nepotkala. Jen jsem si zapálila cigaretu. První, jen jednu. Opravdu!“ vypískla zoufale, když stisk svého předloktí už nemohla bolestí snést. „Pusť proboha! Strašně to bolí!“ zaječela zděšeně.
„Co? Tvou ruku, lhářko prolhaná?! Myslím, že tě vůbec nebolí, jenom si vymýšlíš!“ prohlásil povýšeně. V tu chvíli s ní smýknul na stranu, ale sevření neuvolnil. Něco prasklo. Až pak ji pustil. Zůstala na zemi a šeptajíc slůvka bolesti si tiskla ruku k hrudníku. Jakoby však šlo o signál pro Petra, aby pokračoval. Začal ji kopat a opět mlátit pěstmi. Nakonec po ní ještě hodil porcelánovou sošku stojící doposud opodál na poličce. Ustal až poté, co se Anně z rány na hlavě, způsobené právě tou soškou, začala řinout krev. Rozčarován minulým děním se oblékl a odešel z domu. Netušila kam, ale vlastně jí to bylo jedno. Ještě asi pět minut zůstala bezmocně ležet na podlaze. Teprve potom se dokázala postavit a dobelhat do koupelny. Svého odrazu v zrcadle se málem lekla. Pravou stranu obličeje měla zakrvácenou. Na rozhraní čela a vlasů se jí táhla rozšklebená rána, z níž krev stále trochu vytékala. Natáhla ruku ke kohoutku s cílem pustit vodu a obličej si omýt. Jakmile ji však napnula, začala bolet jako ve chvíli, kdy s Annou smýkl na podlahu. S hrůzou jí vytanulo na mysl, že možná bude zlomená. Zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku odehnala a stáhla ruku zpět. Obličej si pak očistila rukou druhou.
Ještě nějakou dobu čekala. Nechtěla jít k doktorovi, co by mu řekla? Ale nechtěla mít ani zdeformované předloktí. Jestli je zlomené, půjde. Čekala hodinu a sama byla překvapená, že se Petr pořád nevrací. Ruka ovšem při pohybu bolela stále stejně. Vtloukala si do hlavy, že jí přeci nemůže mít za zlé návštěvu lékaře. Pak už jen poprosila Michala, ať na okamžik vydrží doma sám, a odešla.

Další den mi Anna zavolala. Mluvila sklesle s podtónem prosby u každého slova. Bylo víc než jasné, že se něco stalo.
„Nazdar Jano,“ špitla.
„Ahoj, děje se něco?“ zeptala jsem se okamžitě.
„Ne, jenom… nezašla bys dnes do školy pro Míšu? Mohla bys mi ho dovést? Petr by pro něho šel, ale má v práci přesčas. Prostě ho jenom vyzvedneš a přivedeš. Petr přijde ve čtyři, tak nemusíš tolik spěchat. Jen ho přiveď, jo?“ naléhala.
„Tak hele, nemyslíš si, že ti to uvěřím, že ne? Míšu vyzvednu, ale zůstane u mě, dokud si pro něj sama nepřijdeš. Chci tě vidět, jestli jsi v pořádku, rozumíš?“ oznámila jsem jí nekompromisně. Nastalo ticho.
„Tak dobře,“ řekla pak pouze a zavěsila.
Co jsem slíbila, to jsem také splnila. Michalovi jsem v bytě pustila na DVD nějaký kreslený film, ale jaký, to si bohužel nevybavím. Smál se u něj a byl zjevně šťastný. Napadlo mě, po jak dlouhé době asi… A kolikrát byl šťastný poté, to snad jen Bůh suď. Já zatím v kuchyni vařila kafe, abych se tím už nezdržovala, až Anna přijde. Zrovna jsem skončila, když zadrnčel zvonek.
„Proboha Anno!“ vyjekla jsem, jakmile se dveře pod mou rukou otevřely. „Co se ti stalo?!“ Vypadala strašně. Ruku v sádře, na čele zazeleněný šrám, dost možná i s několika stehy. Někdo ji pořádně zřídil. Někdo? Petr, samozřejmě.
„No… nechci to probírat tady na chodbě,“ zašeptala. Ustoupila jsem jí a naznačila, ať vejde. Vstoupila. Chtěla jsem zavolat na Michala, ale zarazila mě: „Nevolej ho, nenechal by nás chvilku o samotě.“
„Takže mi konečně něco řekneš?“ zaradovala jsem se nepatřičně.
„A můžu jinak?“ zasmušila se. „Nesednem si někde?“ S omluvou jsem ji doprovodila do kuchyně, když obývák byl obsazený. Se zasyknutím usedla k jídelnímu stolu. Přinesla jsem kávu a sedla vedle ní.
„Tak?“ pobídla jsem ji. „Co se stalo?“
„Dobře…“ upila. „Když jsme přišli včera domů, ucítil ze mě cigaretový kouř – jak jsem si před školou s tebou zapálila.“ Odmlčela se, tak jsem pokývala hlavou, aby věděla, že poslouchám. „Začal křičet, tak jsem řekla, žes kouřila ty. Promiň.“ Můj pokus o přerušení zastavila. Možná by už nedokázala znovu začít vyprávět. „Strašně se rozzuřil, že jsem se s tebou viděla. Zakázal mi to. Začal mě bít, hrozně moc… Zkusila jsem přiznat pravdu, jenže to nepomohlo. Všechno se ještě zhoršilo. Dokonce po mně něco hodil; nevím, co. Pak odešel někam ven. Asi se vrátil hodně pozdě, už jsem musela spát. Alespoň mě nechal.“ Přestala vyprávět a vypila naráz zbytek kafe. Chvíli jsme obě mlčely.
„Máš to ošetřené, šlas do nemocnice?“ promluvila jsem první. Chtěla jsem jí dát trochu času, ne se hned vracet k událostem z domova. Alespoň ne přímo.
„Jo, ruku mám zlomenou, musela jsem,“ odpověděla se sklopenou hlavou.
„A tos jim řekla, že tě…“
„Blbneš?! Samozřejmě, že ne. Řekla jsem, že mi ujela noha na schodech,“ přerušila mě.
„To ti přece nemohli věřit.“
„Dost možná, ale nic neudělali,“ pousmála se snad trochu zoufale.
„Víš, už jsem ti to sice říkala, ale měla bys vážně jít na policii…“ zkusila jsem donucovacím tónem.
„Ale…“
„Ne, nepřerušuj mě! Vidíš to sama, na začátku stálo pár modřin, teď ti zlomil ruku! Co přijde příště? Bude to jenom horší. A ač teď možná Michalovi neubližuje, jsi si tolik jistá, že až tu nebudeš, nezačne s tím? A věř, že když nic neuděláš, tak tě vážně zabije! Mám tě ráda, tohle nechci.“
„Já… Proboha!“ vykřikla znenadání poděšeně. Pohledem směřovala k hodinám nad lednicí. „To už je tolik?! Musíme rychle domů, Petr bude za chvíli doma! Úplně jsem zapomněla sledovat čas. Musela jsem přijet tak pozdě…“ zmatkovala.
„Hele, hele, klid! Nikam tě nepustím, dokud neslíbíš, že půjdeš na policii, jasný?!“ chytila jsem ji za nezlámanou paži.
„Jo, sakra. Jo, jo jasně, půjdu tam, jenom pusť, musím…“ ani nedořekla a už běžela pro Michala. Rychle se přivítali, ještě rychleji rozloučili se mnou a byli pryč. Jak výstižná to slova… byli pryč…

Když přišel z práce, Anna mu už vařila jídlo a Michal si psal úkoly. Stihli přijít domů včas. Pozdravil je. Odpověděli oba, ač Anninu reakci přehlušilo povykování syna:
„Tati, tati, koupíš mi prosím pohádku Za plotem? Je to hrozná sranda a líbí se mi, moc!“ prosil. Mámy se neptal, věděl, že vždy vše kupuje jen táta. Že jen on má peníze.
„Ale, a kdes to viděl?“ pozdvihl Petr obočí.
„U tety Jany, pustila mi ji, než přišla máma,“ prozradil upřímně. Anna ztuhla uprostřed pohybu. Když bázlivě pohlédla přes rameno, střetla se s manželovým vražedným pohledem.
„Uvidím, co se dá dělat, Míšo. Ale teď si to běž dopsat do pokoje,“ kývl k úlohám. Michalovi v tu chvíli došlo, že o tom asi táta neměl vědět. Pozdě. Poslušně tedy odkráčel, kam ho poslal.
Jakmile byl pryč, popadl Petr svou ženu za rameno. Bolelo to. Nedbaje protestů, že polévka uteče z hrnce, ji odtáhl do ložnice a zavřel dveře na zámek. Až nyní jí stál tváří v tvář a všiml si ošetřených zranění.
„Tys s tím šla k doktorovi?!“ otázal se zatím zdánlivě klidně.
„Mu-musela jsem. Zlomils mi ruku a…“ pokusila se omluvit.
„Takže tos řekla?! Že jsem ti JÁ zlomil ruku?!!!“ zařval.
„Ne, ne! Že jsem spadla ze schodů. Nic víc!“ bránila se.
„Tak ze schodů. A byla v nemocnici; a u ´tety Jany´…“ mrmlal jakoby sám k sobě. „Neříkal jsem, ať za tou courou nelezeš?!!!“ rozkřičel se na celý dům.
„Neříkej Janě coura!!!“ V náhlé vlně odporu k urážkám snášejícím se na hlavu její přítelkyně si ani neuvědomila, na koho vlastně tak znenadání útočí. Ne v daný okamžik. Až o chvíli později. „Proboha, promiň, promiň mi…“ vyhrkla v uvědomění. Petr však Annu už dávno neposlouchal. Ona mu odporuje; ona JEMU! To je snad ještě horší, než když mu lhala. Doteď ho vůbec nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. A ono došlo. Nic neslyšel, nic neviděl. Jen ji, vzpurnou ženu. V hlavě mu pořád dokola rezonovala ta osudná věta. Začal ji bít. Nejprve plochou dlaně, pak pěstmi. Později přidal i kopance. Ale teprve když ji poněkolikáté udeřil do sádry a v ústech ucítila pachuť vlastní krve, vykřikla: „DOST!“ S takovou silou, až to Annu samotnou překvapilo. A Petr skutečně přestal. Na čas.
„Říkám ti, přestaň už! Ano, byla jsem u doktora a na ruku si mám dávat pozor. A ano, byla jsem i za Janou a podle ní, podle ní mám všechno tohle,“ rozhodila rukama tak, aby nemohl zapochybovat, co myslí, „nahlásit na policii. Nechtěla jsem, ale ještě jednou mě uhodíš a neposlechnu pouze doktora. Je ti to dost jasný!?“ Zahleděla se na něj a Petr poznal, že vše myslí naprosto vážně. Zdálo se, jakoby to pečlivě zvažoval. Nabyla dokonce pocitu vítězství. Mylného až běda.
„Zmlátím tě, že už neřekneš nikomu nic, krávo!!!“ zařval. Vzápětí se dal do díla. Údery a kopance opět hledaly svůj cíl, ovšem s mnohanásobnou razancí. Zalitovala, že vůbec kdy otevřela pusu. Kdyby mlčela, zbil by ji jen tolik, co vždycky. Nyní už dokázala pouze křičet. Nemohla se ani omluvit, ač chtěla. Tak moc. Jen aby přestal. On ovšem nepřestával. Když padla zkroucená do klubíčka na zem, dál ji kopal jako smyslů zbavený. Do břicha i jinam. Ale hlavně do břicha. Poslední, co cítila před omdlením, byla jakási věc, kterou po ní hodil. Rozhodně ne první. Pokračoval sice, již však nic necítila. Milosrdná to náruč černých mdlob.

Navečer příštího dne jsem Anně zavolala. Na pevnou domácí linku, mobil totiž neměla. Chtěla jsem se přesvědčit, že skutečně splnila svůj slib a šla na policii. Vyzváněcí tón se zdál nekonečným, než ho přerušil dětský hlásek:
„Ano?“ otázal se s hranou důstojností.
„Ahoj Míšo, tady Jana. Dáš mi mámu, prosím tě?“
„Jo, ale ona teď není doma a…“ Michala přerušil vzdálený mužský hlas; Petr.
„Dej mi to, kdo je tam… Kdo je?“ Poslední dvě slova už zněla zvučně do sluchátka.
„Jana, kde máš Annu?! A nezkoušej žádný výmluvy, všecko vím!“ reagovala jsem výhružně.
„Zmizela. Dnes ráno. Asi ji někdo unesl. Nevím, o čem ´všem´mluvíš,“ snažil se působit smutně.
„No jasně, unesl. Vůbec by neměla důvod k útěku, že?!“ Štval mě, jak si hrál na hodného trpícího manžela. „Jestli to tak není a něcos jí udělal…!“
„Nechápu, o čem…“ Zavěsila jsem mu. Nepotřebovala jsem a nepotřebuju poslouchat ty lživé výmluvy.

„Tati! Cos to tetě o mámě říkal? Jak zmizela?“ obrátil se Michal na otce, jakmile odložil sluchátko. Nechápavý výraz v očích. Petr se nad odpovědí nejprve pořádně zamyslel. Sklonil se k němu.
„Víš, Michale, teď musíš být hodně odvážný. Maminku někdo nejspíš unesl. Už jsem to pověděl policii, hledají ji. Musíme věřit a modlit se, aby ji našli, rozumíš? Určitě bude v pořádku.“
„Ale co? Ty mi lžeš!“ obvinil ho vyděšený chlapec.
„To teda ne! Nikdy, lhát je špatné! Poslyš, teď musíme hlavně držet pohromadě, jasné? Jako pořádná rodina. A nesmíme jeden na druhého nic špatného nikomu říkat,“ oznámil důrazně Michalovi.
„Jak to myslíš?“ nechápal.
„No, kdyby se tě třeba někdo ptal, jestli jsme se s mámou měli rádi. Víš, že měli, doufám? Sice jsme se hádali, ale, a to si pamatuj, všichni tátové a mámy se někdy hádají jako my,“ upozornil ho.
„Aha, ale pročs mě vždycky poslal do pokoje?“
„Abys u toho nemusel být. Dětí se takové věci nemají týkat,“ usmál se povzbudivě.
„Tak dobře, a kdy přijde máma domů?“ zeptal se, jakoby na počáteční informaci o únosu už zapomněl.
„Nevím!“ zvýšil naštvaně hlas. Vždyť mu to už říkal! „Někdo ji unesl, nevím kde je ani kdy ji policie najde, rozumíš?!“ Michal ještě nějakou dobu informaci vstřebával. A když mu to konečně došlo, rozbrečel se.

Příštího dne, hned ráno, jsem šla na policii. Skutečně Annu nahlásil jako pohřešovanou. Začala jsem uvažovat nad možností, že mu vážně utekla. Jak ráda bych vám nyní řekla, že tomu tak opravdu bylo. Že vše dopadlo dobře; začala nový život, šťastný, a za nějaký čas se ozvala, oznámila mi ty krásné zprávy. Tak přeci příběhy obyčejně končí; hrdina, ač těžce zkoušen, vyvázne a zbytek života prožije v pověstném klidu a míru. Ale bohužel, nemohu…
***
V ten den mě něco popadlo a odmítalo pustit. Nevysvětlitelná touha zajít na Annino oblíbené místo. Než se s Petrem vzali, chodila tam přemýšlet, zoufat si i prostě jen tak relaxovat. Někdy mě vzala s sebou. Později již neměla kdy tam zajít. I když, možná si sem tam čas našla, tohle ví jen Anna sama. Každopádně mě tam už dva dny cosi neodbytně táhlo. A proč vlastně ne, proč tam nezajít, nezavzpomínat? V duchu tohoto názoru jsem třetího dne volání podlehla. Jakmile jsem vešla na “Annin“ palouček, dýchly na mě vzpomínky. Malá mýtinka uprostřed lesa protnutá na jednom kraji potůčkem se snad vůbec nezměnila. Až na jedno. Vždy tu krásně voněl okolní les a zněl zpěv ptáků. Nyní ne. Jen občas zahvízdal prolétající host a vítr mi pod nos naháněl podivný hnilobný zápach. Přicházel od onoho potůčku. Ač malý, zvládl si za dobu svého života s přispěním občasných záplav vyhloubit pořádné koryto. Musela jsem až na jeho samý okraj, abych skutečného původce zkaženého vzduchu odhalila. Často mě napadá, jestli jsem se neměla raději otočit na podpatku a vypadnout. Možná ano. Neudělala jsem to však. Divže jsem neoslepla nad hrůzou, zrůdností toho výhledu, jenž se mi naskytnul.
Leželo tam. Obklopeno starým, časem zešedlým opadaným listím a jím prorůstající travou. Mrtvé tělo osoby mi na světě do té doby snad nejbližší. V roztrhaném oblečení připomínající už spíš špinavý hadr. S bledou, vychladlou kůží umrlců, na níž se rýsovaly podlitiny, modřiny a rozšklebené rány, které dávno nemohly krvácet. Onen zápach, zápach rozkladu, jsem již nevnímala, ač zesílil. Vlasy měla zcuchané, místy slepené krví. Sevřená oční víčka mi naštěstí nedala nahlédnout Anně do vyhaslých očí pod nimi. To by mě muselo zabít. Mouchy, jedni z mála mrchožroutů českých lesů, ji nemilosrdně obletovaly a oždibovaly svými sosáčky. Voda rybníka obtékala její bezvládnou paži se zbytky rozdrcené sádry. Déle jsem se na tu hrůzu nevydržela dívat.
Nohy mě samy usadily až uprostřed paloučku. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Bez pohybu, bez myšlenek. A pak jsem vstala, vrátila se do auta a zavolala policii. Jak jsem toho byla schopna? Kéž by mi to někdy prozradil. Sama nevím. Vše jsem přestala vnímat jako nezávislý pozorovatel až tehdy, když mě vyslechli. Až za zamčenými dveřmi svého bytu. Ještě déle však trvalo, než jsem šla svou výpověď doplnit. O obvinění z domácího násilí a vraždy.
Jenže ouha, v jediné důkazní lékařské zprávě se nikdo nestavěl proti pádu ze schodů. Sociální pracovnici malý Michal sdělil toliko, že se rodiče občas hádali, nikdy však neviděl, že by táta mámu uhodil. Z okolí si problému taky nikdo nevšiml. A zbylá, čerstvá zranění Anně údajně nezpůsobil nikdo jiný, než neznámý pachatel krátce před její vraždou. Vždyť kdo by mohl podezírat toho krásného truchlícího vdovce s dítětem na krku a tolik zaskočeného tím hrubým obviněním? Mohla jsem být nakonec ráda, že z ničeho neobvinili mě. Petr totiž svou obhajobu uzavřel tím, že jsem ho neměla nikdy ráda. Řekl tuším doslova: „Co je to za člověka, který se na smrti své kamarádky, tolik milé ženy, může ještě snažit cosi vytěžit ve svůj prospěch?“ Parchant jeden. Moc mi nepomohl ani fakt, že násilníci bijící manželky obvykle bijí i své děti. To Petr skutečně nikdy nedělal.

Dnes už vím naprosto přesně, jak jsem tehdy měla reagovat. Bohužel, pozdě. Každý má právo promluvit, někdo má však povinnost. Obojí jsem tehdy ignorovala. Protože mě o to Anna prosila, protože to tolik chtěla. Ovšem odkdy vlastně člověk ví, co chce? A i když ano, jak by mohl vědět, že se to ukáže dobrým? Stačilo zajít na policii hned, ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděla. A Anna by možná ještě stále žila… Otázka, jestli ano, bude pravděpodobně mým doživotním prokletím. Jak říkám; bohužel, pozdě.


Michaela Hortová