„Nastoupil jsem do kina v roce 1950. Tehdy jsem ani nevěděl do čeho jdu. Pracoval jsem na okresním národním výboru a přihlásil jsem se do nějakého konkurzu. Tam jsem projevil zájem o kino, takže mě vybrali,“ vrací se v myšlenkách Popelka.

S kinem v podstatě vyrůstal. Popelka je totiž jen o rok mladší než první lysické kino.

„Promítalo se tady od roku 1919. Když jsem byl mladý, snažil jsem se na filmy chodit vždycky, když to jen trochu šlo. Samozřejmě jakmile jsem v kině začal pracovat, viděl jsem každý týden šest až sedm filmů,“ vypočítává Popelka.

Jako vedoucí kinematografu to ale neměl jednoduché. Spravovat kino byla především tvrdá a svědomitá práce.

„Hodně jsme se tam nadřeli. V devětašedesátém jsem navrhl, aby se postavilo letní kino. Věděl jsem tehdy, že diváky je potřeba dovést do přírody. Takovým vzorem pro mě byly Boskovice, které tehdy jely naplno. Pan Kovář vedl tamní kino výborně. Společnými brigádami se nám nakonec podařilo o čtyři roky později zahájit promítání pod širým nebem i v Lysicích,“ vysvětluje stále vitální kinař.

Podle jeho slov byl provoz kina zahájen především díky pomoci lidí z Lysic včetně studentů. Všichni zaměstnanci včetně vedoucího Popelky přitom měli kino jako vedlejší zaměstnání. Tvrdá práce ale přinesla své ovoce. Při uvedení Pokladu na Stříbrném jezeře přišlo do lysického amfiteátru sedmnáct set návštěvníků. Kino přitom mělo kapacitu pouhých sedm set míst.

„Vždycky jsme si na sebe vydělali. Z toho mám dobrý pocit,“ usmívá se Popelka.

Ten zůstal věrný kinu i po svém odchodu. Stále pomáhá s propagací svému synovi, který lysické letní kino v současné době provozuje. Další z jeho ratolestí, syn a vnuk Popelkovi, zase pilně natáčejí v Blansku.

I ve svých osmaosmdesáti letech tak Jan Popelka stále žije kinem. Ještě v loňském roce jezdíval na promítání na kole.

Při otázce na nejoblíbenější film příliš dlouho s odpovědí neváhá. „Největší dojem na mě udělal snímek Sněhurka a sedm trpaslíků. Dodnes mám vylepené plakáty,“ uzavírá Popelka.