Většina lidí se s „koučem přes šatník“ nikdy nesetkala. Co vlastně jako slow fashion terapeutka nabízíte?
Práce módního terapeuta a kouče je takovým módním stylingem pro duši i tělo. Jedině díky neustálé práci sama na sobě mohu být schopna pomoci psychice a odkrývat a odblokovávat nejrůznější strachy, obavy a domněnky spojené s oblékáním. Proces výběru módního terapeuta je přitom stejný jako například u zubaře nebo trenéra – musíte si lidsky sednout a „mluvit stejným jazykem“. Pro mě osobně je pak důležité cítit, že člověk, který na první schůzce sedí naproti mně u kávy a dortíku, chce změnu vážně uskutečnit. Následně je podstatná oboustranná důvěra a upřímnost, protože spolu řešíme často velmi intimní problémy a traumata.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů.
Více na: denik.cz/predplatne.

Jaká jsou to traumata?
Každý z nás je vlastně taková módní cibule, která s sebou životem nese mnoho vrstev – bloků přenesených z dětství, kdy se někdo kriticky vyjádřil třeba k našim křivým nohám, žirafímu krku, dekoltu… Následkem toho v dospělosti – často aniž tušíme proč – zjišťujeme, že nám nejde koupit si padnoucí sukni, že intuitivně zakrýváme krk rolákem či šálou atd.

Co s tím?
Valná většina takových bloků se dá naštěstí odblokovat, což se odrazí na celkovém psychickém stavu a zdravějším sebevědomí.

Co vaše klienty trápí nejvíc?
Muže i ženy nejčastěji trápí, že neumějí mezi sebou dobře kombinovat jednotlivé kousky šatníku. Pak je tu neznalost či nepřijetí vlastní postavy, zmatenost v materiálovém složení oblečení, aktuálně velkým trápením je snaha zorientovat se v tématu udržitelnosti a vyznat se ve výrazech jako eko, bio, fairtrade, cruelty free, slow, sustainable…

A pak přijdete vy a v šatníku nezůstane kámen na kameni?
To vůbec ne! (smích) Vytváření smysluplného šatníku je práce jako každá jiná. Potřebuje čas, odstup a zároveň nadhled a zápal. Vše vyhodit a jít nakoupit nové by zcela postrádalo smysl. Takže poté co si s klientem popovídáme, dostane podle svých potřeb pár domácích úkolů. Po jejich splnění sestavuji na míru nejlepší řešení, které klienta nesmí stresovat. Také musí odpovídat jak našemu společnému cíli, tak možnostem klienta – časovým, finančním atd.

Někdy to chce možná jen najít řád…
Kolikrát zjistím, že je šatník dobře nastavený, jen je třeba ho přeskládat a naučit se v něm orientovat podle potřeb, nálad. Někdo zas nezná dobře svou postavu a neumí oblečení správně stylovat – s tím je možné pomoci, aniž by se musel šatník radikálně měnit. Byla byste překvapená, jak málo občas stačí k úžasné změně – někdy si povídáte hodinu u kávy a je vyhráno. Ne vždy se musí jít nakupovat za desetitisíce.

Tvrdíte, že přístup k módě a nákupu souvisí s psychikou… Jaký vliv má třeba lockdown, kterým právě procházíme?
Vnímám to tak, že v první části roku, kdy pandemie začala, lidé často využili prostor a čas, které najednou měli, ke zpomalení, zamyšlení, úklidu vnitřnímu i vnějšímu. A i když situace přinesla mnoho těžkostí, v módním světě se objevilo i hodně pozitivního. Tím myslím třeba zpomalení nákupní spotřeby, a tím pádem snížení produkce fast fashion, zúžení nabídky jednotlivých kolekcí, zkvalitnění jejich obsahu. Druhá část roku je ale odlišná. Na mnoho osob dopadá tíha situace, často se ztrácejí úplně ve všem, včetně oblékání.

Samozřejmě řešíme důležitější věci než módu…
Což je zcela přirozené a v pořádku! Ale jestliže jsme ani za normálního fungování neměli dostatek klidu na to, věnovat se sami sobě, zeptat se na to, kdo jsme a co vlastně chceme, v čem je nám dobře a v čem ne, tak nyní je často tato osobnostní složka odsunuta úplně. U klientů, se kterými bych jindy řešila jejich módní identitu, udržitelnější nákupy, anebo je doprovázela na asistované nákupy, se poslední týdny setkávám s tím, že si potřebují jen popovídat a uklidnit své nitro. A to jde i v odpovídajícím domácím oblečení.

Jak nyní vlastně probíhá módní poradenství?
Pracujeme přes internet, využíváme telefonáty i webkameru, sdílíme složky pro inspiraci… Nemůžeme-li fyzicky do obchodů, nakupujeme on-line a s rozmyslem. Bereme to jako šanci, jak se vrátit na začátek, udělat pomyslný restart a zamyslet se nad tím, k čemu nám vlastně oblékání má sloužit, co chceme a reálně potřebujeme.

Je podle vás „slow fashion“ návratem do dob, kdy ženy nakupovaly málo, ovšem kvalitních věcí, které nosily dlouho třeba i proto, že je nechávaly opravovat?
Přesně! Na tohle se snažím poukazovat posledních dvacet let, chci šířit myšlenku: „Řiďme se selským rozumem, ten je nejpřirozenější udržitelností moderní doby!“ V modelu, který jste popsala, jsem také vyrůstala a přišlo mi naprosto normální, že se šaty nekupují každý  den a vydrží dekády, že stačí dvě kvalitní kabelky – jedna tmavá a jedna světlá. Kolem roku 2000 nastal zlom, vše včetně módy bylo najednou zákazníkům naservírováno na stříbrném podnose, dostupné za pár minut. Ztratili jsme soudnost, co je „kvalita“, kolik produktů potřebujeme k radosti a zároveň funkčnosti našeho šatníku.

Dříve bylo samozřejmé, že většina žen uměla šít a plést, takže si byly schopné oblečení upravit nebo předělat. Dnes se tomu říká upcyklace a mladí návrháři s ním „objevují Ameriku“.
Je nutné si uvědomit, že naše maminky často neměly jinou možnost než si oblečení ušít. My možnost volby máme. Ani by mě nenapadlo komukoli vyčítat, že dnes nemá doma šicí stroj a neumí šít! Situace se změnila a doba je velmi rychlá. A je skvělé, že se tyto dovednosti vracejí. Dnes je šití otázkou kreativity a potěšení, ne nutnost, což je skvělé. Zkusí-li si žena ušít vlastní sukni, hned k ní má mnohem hlubší, udržitelnější vztah.

Co je podle vás největším nešvarem šatníků, do nichž jste nahlédla? Je to například hromadění?
Hromadění je až důsledek. Nikdo se vědomě nerozhodne, že to bude dělat. I když pár klientů s tímto problémem jsem již měla, u nich šlo spíš o shopaholismus, a to již spadá pod spolupráci se zcela jiným odborníkem, než jsem já. Tam já už pomoct nemůžu.

Co tedy řešíte nejčastěji?
Ženy se neorientují v materiálech. Na svých workshopech, ale i v rozhovorech s klientkami a kamarádkami často narazím na to, že si myslí, že vlna je rostlinka a bavlna roste na zvířatech. Beru to jako humornou zkušenost z praxe, ale ukazuje to, že opravdu nevíme, co nosíme. V obecné rovině často neznáme ani výhody jednotlivých vláken v základní uživatelské úrovni – něco hřeje/nehřeje, v něčem se příliš potíme, něco ihned zežmolkuje, jiné vlákno se hned zmuchlá, vybledne, povolí tvar, vzniknou dírky apod. Z toho vznikají nákupní omyly, často bohužel opakované, že si například koupíme svetr ze syntetických vláken, který má hodnotu téměř nula korun a v obchodě stojí jako polovina toho, co bychom zaplatili za svetr z kašmíru. Tak vznikají nákupy typu „zkusím to“ a uvidím.

A z toho pak máme plné skříně a stejně často nepříjemné pocity se slovy: „Nemám co na sebe.“ Není to tak. Na sebe máme mnoho věcí, jen neodpovídají definici „na sebe“ – čímž myslím na svou duši a osobnost. Bereme to spíše „na sebe“ ve smyslu „obléknu jen fyzickou schránku“.

Máte pocit, že naše maminky a babičky se v materiálech orientovaly lépe?
Ano, protože měly k dispozici bavlnu, vlnu, hedvábí, len, konopná vlákna. Stovky variant syntetických vláken a příměsí na trhu ještě nebyly. Věděly, že když se vyrobí kabát z kvalitní vlny, vydrží při správné péči věky, když ušijí povlečení ze lnu/bavlny, zdědí ho dcera a možná i vnučka. Trh se rozvinul, a to v negativním i pozitivním smyslu, kdy se využívá lidské neznalosti a často i pohodlnosti zákazníků. Žijeme v jakési dezinformační džungli – to se dá napravit, pokud se budou zákazníci sami od sebe zajímat.

A jak jim v tom pomoct?
Kdyby to šlo, tak bych pravidelný módní koučing naordinovala všem povinně již od dospívání. Tušili bychom alespoň, kdo jsme, kým chceme být, co je pro nás důležité – esteticky i ve vnímání hodnot. Módní inteligence je součástí osobního rozvoje. Je důležité vědět, jak se správně obléci na konkrétní příležitost a uvědomovat si i respekt ke stanoveným dress codům na společenských akcích. Sestavením funkčního šatníku můžeme docílit toho, že pozitivně ovlivníme, jak se cítíme, často nám dodá chybějící zdravé sebevědomí a přináší zklidnění.

Změnil se třeba vztah lidí ke značkovému zboží, kdy bylo logo tím nejpodstatnějším?
Ženy, se kterými pracuji pravidelně, si na základě svých nákupních zkušeností uvědomily, že i když je produkt značkový, nemusí být zvládnutý po designové stránce, materiálu, řemeslné kvalitě zpracování, a že třeba vůbec neodpovídá ceně. Samozřejmě, stále tu bude existovat skupina lidí, pro které je značka a velké logo na prsou zásadním kritériem nákupu, ale ve své praxi vnímám, že misky vah se vyvažují a často jde lidem více o osobní styl než o brand. Uvědomují si, že nosit jednu značku od hlavy až k patě podrývá jejich originalitu.

Kamila Vodochodská

Módní návrhářka, stylistka a koučka s mnohaletou praxí vystudovala Technickou univerzitu v Liberci se zaměřením na technologii a design. Móda pro ni znamená mnohem více než slepé následování toho, co právě „frčí“. Pomáhá svým klientům najít takový způsob oblékání, který bude sloužit a pomáhat jim k tomu, aby se cítili dobře.