Rychlé čluny čeří hladinu, což zřejmě nevadí kachnám ani labutím, které si nevzrušeně plavou po okrajích rybníka. Břeh u autokempu Olšovec je obklopený diváky. Někteří dávají přednost bezpečnější vzdálenosti a souboj lodí sledují z hráze.

Tři minuty před startem každé rozjížďky se jezdci začínají soustředit, mechanici naposledy vyzkoušejí motory. „Co se asi honí hlavou závodníkům po upozornění, že jim zbývají tři minuty do startu? Přece jen tři minuty je docela dlouhá doba. Když to srovnáte třeba s motokrosem – v něm jezdci mají pětadvacet a pět vteřin, takže tam je to trápení podstatně kratší,“ zmiňuje komentátor do mikrofonu.

Následně se půl minuty před startem musí motory úplně ztišit; moderátor vyzývá ke ztišení dokonce i diváky. Při samotném startu mechanici motory nahodí a čluny spustí na vodu.

Převažují zahraniční závodníci, ale jede i pár Čechů. Moderátor nejen že brilantně komentuje situaci na vodní ploše, ale také krátí divákům čekání na rozjížďky informacemi o lodích, jezdcích či historii závodů. „Rychlostní závody motorových člunů mají stejně dlouhou tradici jako třeba závody motocyklů nebo aut. Je to jediná motoristická disciplína, která se kdy v dějinách Letních olympijských her jela, bylo to v roce 1908. V roce 1953 byla v Československu uznána disciplínou samostatnou,“ informuje diváky s tím, že velmi brzy si vodní motorismus získal poměrně velké množství příznivců.

Při přecházení do člunu mají závodníci na nohou igelitové sáčky. Podle moderátora potřebují totiž mít v lodi jako v obýváku. „Závodník provede dvaadvacet úkonů v jedné zatáčce a k tomu potřebuje mít boty naprosto perfektně funkční. Nemůže si dovolit žádnou chybu,“ vysvětluje komentátor.

V Československu se na motorových člunech závodí od 50. let minulého století. V Jedovnicích se jely závody Mistrovství světa nebo Evropy téměř každý rok a patří mezi nejstarší klání v Evropě. Největší popularity dosáhly v 70. a 80. letech 20. Století.

MARIE KALOVÁ