Pořádali jste hlavně různé běhy a cyklistické závody, proč jste přidali pořadatelsky si velmi náročný triatlon?
Dělal jsem triatlon závodně, i když jen na amatérské úrovni a bez nějakých významnější úspěchů. Moc mě lákalo zazávodit si doma. Jenže Ráječko nemá rybník. Můj otec pochází z Vysočan a já jsem tu jako kluk trávil skoro všechny prázdniny. Takže volba místa byla jasná. Skoro všechny lidi tu osobně znám a taky jsme se dohodli velice rychle. A vidíte, letos už je to jednadvacátý ročník.

Jaké byly začátky?
Po organizační stránce samozřejmě hodně těžké, ale myslím, že postupně jsme to vyladili na solidní úroveň. Sportovně to asi bylo ještě horší. První dva tři ročníky proběhly ve strašné zimě. Plavali jsme v šestnáctistupňové vodě, vzduch měl devět stupňů. Vždycky tady foukal studený vítr. Prostě, když se na Drahanské vrchovině udělá škaredě, pak to stojí za to. Je to jako na horách.

Tenkrát tu ještě závodil a vyhrával Petr Vabroušek….
Ano, je to česká triatlonová legenda. Mimo jiné dvojnásobný vítěz světového poháru a třináctinásobný mistr republiky v dlouhém triatlonu. Tenkrát jsme jezdili klasické olympijské triatlony, tedy kilometr plavání, 40 kilometrů jízdy na kole po silnicích v kopcovité Drahanské vrchovině a deset kilometrů se běželo. Jen pro srovnání, pro mě to byla záležitost na tři hodiny a čtyřicet minut, Vabroušek se sprchoval za dvě hodiny. Později už sem nemohl jezdit, protože už byl profesionálem a náš triatlon mu kolidoval se závody po celém světě. A my dnes plaveme 700 metrů, pak se jede 18 kilometrů na horských kolech a běžíme pět kilometrů.

Které další osobnosti se u vás představily?
Hodně tady vítězil několikanásobný mistr světa v kvadriatlonu Míra Podborský. V poslední době je to Pepa Křivánek (vítěz letošní 21. ročníku - pozn. red.). Ale velkých postav tohoto sportu tu bylo mnoho a já bych k nim určitě zařadil i našeho Mildu Bayera, úřadujícího mistra světa v kategorii nad sedmdesát let.

Zdůrazňujete, že výsledky pro vás sice jsou důležité, ale neméně i celková pohoda při závodech…
Ano, většina lidí sem nejede zvítězit, ale prostě si zasportovat. Proto hlavnímu závodu předchází lidový. Proto i s vyhlašováním výsledků čekáme na doběhnutí posledního běžce, třeba i přes dvě hodiny. Velmi si považujeme toho, jak závodem žije doslova celá dědina. Objel jsem moře triatlonů po celé republice i v zahraničí, ale často diváckou kulisu tvořil jen doprovod závodníků. Hrstka diváků. U nás jsme výborná kulisa a kolem trati jsou hlavně lidé z Vysočan a okolí. Jsme opravdu jako jedna velká rodina. Třeba pořadatelé. Někteří u závodu fungují od samých začátků, další tady začínali jako úplně malá děcka a teď už jsou to otcové a matky od rodin a pořád to ještě dělají. Na závody jich potřebujeme víc než padesát.

Vypadá to jako idylka, je i něco, co vás trápí?
Určitě nás mrzí, že se už nemůžeme jezdit na silničních kolech. Zavinil to ten nesmyslný silniční zákon, který říká, že cokoliv, co budete pořádat na silnici, tak ji musíte zavřít. Ale tady by to znamenalo zavřít šest kilometrů s tím, že to vlastně nejde objet a navíc by objížďka byla až čtyřicet kilometrů dlouhá. To prostě nejde. A navíc bychom dva měsíce lítali po úřadech pro různá povolení a potvrzení. Proto jsme se přestěhovali do lesa, a tím pádem sem plno lidí přestalo jezdit. Na horských kolech jim to „nechutná“ tak, jak na silnici. Jsem přesvědčený, že by se u nás mohlo závodit po silnicích, protože sobotu v poledne tady v podstatě nic nejezdí.

Jak byste vyhodnotil letošní ročník Vysočanského triatlonu?
Hlavního závodu se letos zúčastnilo 113 závodníků, lidového 64. Účastnický rekord tedy nepadl, ten je dohromady 233 lidí před dvěma roky. Ale i tak jsme spokojení. Dostat na nějakou akci přes sto lidí je v současných poměrech výborné. Zase to byla skvělá podívaná a je vidět, že triatlon ve Vysočanech pořád žije a počty stoupají i na jiných místech. A určitě se tady s většinou lidí potkáme i za rok.