Střelec Kostelecký: Kdyby chtěl v Riu někdo spáchat atentát, udělá ho

Byl jste na páté olympiádě. Přivezl jste si z Ria nejhorší zkušenosti?

Určitě. Nepamatuji si tedy moc Atlantu, tam se střelnice dodělávala a myslím, že nešlo o moc pěknou olympiádu organizačně. Z těch ostatních je určitě nejhorší Rio se vším všudy. Stalo se mi, že jsem vlezl do vesnice přes kontrolu, rámy a pískal jsem, protože jsem si nesundal hodinky na ruce. A nikdo mě nezkontroloval, vzal jsem si batoh a šel dál. Takže kdybych měl na těle někde výbušninu či pistoli, asi by mě nikdo nezastavil. Byli tam lidi a neřešili to. Nebyl jsem jediný, komu se to stalo. Měli jsme blbý pocit, aby se tam něco nestalo.

Při cestách na střelnici vás přitom hlídali vojáci?

Byli se zbraněmi před střelnicí i ve vesnici. Jezdili jsme však skoro po prázdné dálnici, kterou nově postavili, a pokud by na nás někdo chtěl spáchat atentát, úplně lehce ho udělá. Část cesty na střelnici jsme jeli v normálním provozu. Kdyby někdo z auta něco vytáhl, neměli bychom šanci. Podle mě šlo o nejmíň zabezpečenou olympiádu, co jsem viděl.

Popište vašimi slovy organizaci?

Už jsem někde řekl, že olympiádu v Riu lze přirovnat k pionýrskému táboru, který řídí Pat a Mat, nic lepšího mě nenapadlo. Jinde města po olympiádě těží v dalších letech z turistiky, tady to bude naopak. Okradli některé týmy ve vesnici, Maďaři se dostali do přestřelky na ulici. Myslím, že lidi do Ria nepojedenou zpátky. Vypouští tam bordel do zátok, nemá význam tam absolutně jet.

Zápach vás obtěžoval?

Stačilo vyjet za vesnici a člověk cítil ve vzduchu, že to není úplně ono. Bohužel bych to nazval tak, že my olympionici jsme si sportovali za plotem, ale za ním byl úplně jiný svět. Myslím, že lidi tam olympiáda absolutně nezajímá. Zaznamenal jsem nějaké protesty lidí, co se podíleli na práci na olympiádě a nedostali zaplaceno, což se do médií nedostává, protože ukazují jen to pěkné. Brazilci podle mě nebudou vzpomínat v dobrém na olympiádu, mají fakt jiné problémy. Myslím, že nebylo dobré rozhodnutí olympiádu Riu přidělit.

Zlepšilo vám dojem čtvrté místo v trapu, i když k medaili chyběl kousek?

Až mě to samotného překvapilo. Nikdy jsem nebyl tak smířený se čtvrtým místem jako v Riu. Za prvé kluci byli lepší, neměl jsem na ně, za druhé mi střelnice totálně neseděla už od Světového poháru a měl jsem z ní vítr, abych neudělal ostudu. Takže jsem si v koutku duše přál dostat se do finále, abychom byli vidět jako sport a nepřišel nějaký blbý výsledek, což se u ostatních lidí třeba stalo. Hlavně jsem měl dobrý pocit z výkonu, protože jsem se nebál, riskoval jsem. Šli jsme do toho s odvahou.

Mohl jste udělat pro medaili víc?

Na semifinále a finále už jsem měl problém, protože jsem hůř viděl. Soupeři měli podmínky samozřejmě stejné, ale mám hendikep s dioptriemi v očích. Bral jsem to, že asi zaplatím nějakou daň a myslím, že jsem víc udělat nemohl. Dali jsme si taktiku, že budu střílet co nejrychleji, protože foukal vítr a nebylo úplně jednoduché se přizpůsobit.

Kolik máte dioptrií?

Mám 2,25, ale taky astigmatismus, jsem velmi citlivý na světlo. Když svítí sluníčko, je modrá obloha, dokážu střílet i bez brýlí, ale v Riu bylo zataženo. Sundal jsem barevné filtry, střílel jen přes dioptrické sklo, ale kontrast terče nebyl ideální. Kdyby tam ještě měli normální trávu a ne zežloutlou suchou, asi to zvládnu líp, takhle jsem fakt byl mimo, terče jsem viděl vylétávat pozdě.

Váš případ ovšem ukazuje, že střelec může uspět i s oční vadou…

Je to nevýhoda oproti zdravému oku, ale dá se to. Vidím kluky, kteří si sundají brýle, když je blbé počasí a prší, hrozně jim závidím, protože pořád musím řešit filtry, nemůžu využívat ani nejmodernější střelecké brýle. Na druhé straně střílí víc lidí s dioptriemi a dosahují výsledků. Co bych v jedenačtyřiceti chtěl. (úsměv)

Dopláceli střelci také na silný vítr?

První den byl vítr tak extrémní, že jsme se s Petrem (trenér Hrdlička pozn. red.) smáli, že to není ani olympiáda. Jsme asi jediný sport, který pustí závodníky i v takových podmínkách, všechny ostatní mají hranici a když vítr nafouká nějakou hodnotu, závod se přeruší. U nás to bohužel není. Pro mě to však byla jakási výhoda, získal jsem náskok první den, protože jsem si říkal, že mi střelnice nesedí a zkusím toho využít. Spousta střelců spadne, budou se zabývat větrem. Zvolili jsme na první den taktiku střílet co nejrychleji, i když šlo o riziko, že člověk naseká chyby. Vyplatilo se nám to.

Potíže vznikly i kvůli špatně uskladněným terčům, které se pak nedaly použít. Kdy je pořadatelé nahradili novými?

Na nové terče jsme stříleli pouze oficiální trénink, celou dobu jsme jinak trénovali se špatnými, protože nových neměli dost a vznikaly paradoxní situace. Bohužel na tom se podílela Mezinárodní střelecká federace, která neudělala pořádek. Má garantovat, že olympiáda bude za normálních podmínek. Není problém Brazilců, jaká na střelnici zůstala tráva, ale federace. Po Světovém poháru měla nakázat, že když tam nemají zavlažovač, ať natáhnou deset metrů koberec, aby byly podmínky regulérní. Střelnice není v pořádku, což šlo vidět v přenosu. Je škoda, když se střelba jednou za čtyři roky dostane do televize a udělají takové chyby.

Nepříjemnosti jste zažili i při dohadování o tréninkovém čase. Jak jste je řešili?

Byli jsme v klidu, protože to ani jinak nešlo. Dostávali jsme co hodinu nový rozpis na trénink na další dny a ve finále nikdo nevěděl, v kolik jde střílet, takže jsme radši jeli brzy. To už se bavíme o stavu, kdy tréninky někdo poslední dva dny řídil, ale dokud ne, skutečně se tam střelci málem prali o možnost střílet, jedna šarvátka vznikla. Petr taky čekal u stolku dvě hodiny, pak na mě zapískal a do dvou minut jsem musel střílet. Hlídali se tam všichni, aby neměl nikdo rundu navíc. Nemyslel jsem si, že někdy zažiju takovou olympiádu.

Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Všiml jste si opatření proti viru zika?

Po vesnici jezdila auta, která vypouštěla do vzduchu něco proti komárům. Přiznám se, že za těch deset dní jsem se nastříkal repelentem třikrát, čtyřikrát, protože jsem vždycky zapomněl. Komáry jsme viděli, ale nějak jsme to neřešili. V místnostech jsme měli v zásuvkách přípravky proti nim a bylo to myslím v pohodě. Máme snad jít na testy, abychom měli jistotu, že je vše v pořádku, ale nějak se to nehrotilo.

Hodně se také mluvilo o přílišném využívání klimatizace. Setkal jste se s ní?

To je na každé olympiádě a nechápu to. Přijdete ráno do jídelny a musíte na sobě mít pomalu mikinu a zimní bundu. Autobusy ji pouštějí naplno, přitom s tím všichni mají problém. A když řidičům řeknete, ať ji vypnou, nechají to. Pamatuji si, že na olympiádě na jídlo a do autobusu musím mít něco teplého na sebe, nejlépe i s kapucí, aby nenastydl krk. To bylo absolutně na všech olympiádách. Průšvih je podle mě i termín her, protože v Riu je zima. Zrušily se veslařské kvalifikace kvůli velkým vlnám, u nás vítr nadělal paseku, v double trapu měli střelci zimní věci. To je jako kdybychom tady dělali olympiádu v březnu či říjnu.

Z Ria jste odjel velmi brzy. Na sledování ostatních sportů vás neužilo na žádné olympiádě. Jak to?

Pamatuji si, že ze všech olympiád jsem byl jen v Sydney na tenisu a atletice. A tuším, že v Pekingu jsem se podíval na stolního tenistu Petra Korbela, se kterým se kamarádím, protože za mnou byl na střelnici. To jediné jsem z olympiád viděl. Nemám rád místa, kde je strašně moc lidí dohromady.

Myslíte na další olympiádu v Tokiu?

Rozhodli jsme se, že čtyři roky ještě budu střílet a pokusím se vyhrát místo. Uvidí se, jak na tom české střílení bude, jestli se nám to vůbec povede. Pokud ano, musíme zvážit kdo, co a jak. Nebudu se v pětačtyřiceti někam cpát. Pokud budu mít výkonnost a vyhraju místo, rád ještě třeba pojedu, ale není to pro mě otázka života a smrti, už tuto olympiádu jsem bral jako bonusovou. Byl jsem na pěti hrách, třikrát se mi povedlo finále, což pro mě znamená, že jsem se neflákal. Člověk to musí brát s nohama na zemi.

Už si střílení jen užíváte?

Nedělám ho proto, abych měl zavěšenou medaili na krku, ale pro mě je pořád důležitý sport, bádat a nacházet cesty, porvat se s tím, předvést nějaký výkon. Hodnoty mám posunuté jinde, než jsem měl před deseti a patnácti lety. Je to snad lepší vývoj než abych se v jedenačtyřiceti nervoval. Jsem rád a mám pokoru, že můžu střelbu ještě dělat na takové úrovni. Nebudu si rvát vlasy, pokud se něco nepovede. Když vidím, co se v dnešním světě děje, je úplně malý problém, jestli člověk chybí terč, nebo ne.