Kliknutím zvětšíteJeště mu nebylo ani čtyřicet a už má jako kouč na kontě dva mistrovské tituly a navrch k tomu přidal v roce 2020 triumf v Lize mistrů. Nejprestižnější klubovou soutěž vyhrál předtím dvakrát i jako hráč. To se dosud nikomu jinému nepodařilo. „Pořád jsem hladový po úspěchu. A to mě žene v mojí práci dopředu,“ prohlásil Filip Jícha, rodák ze Starého Plzence, v rozhovoru pro Deník.
Už nejste úplný začátečník, ale můžete už o sobě říct, že jste zkušený trenér?
To by nebylo fér vůči lidem, které považuju za opravdové trenérské kapacity. Já jsem pořád na začátku cesty, neustále objevuju nové věci, učím se. A myslím si, že to tak musí být, protože je to práce s lidmi, navíc v extrémně nestabilním prostředí, jakým vrcholový sport je. Snažím se rozvíjet svoje know-how, abych týmu přinášel nové impulzy.
Vyznáváte metodu cukru, nebo spíš biče?
Obojí. Rozhodně nejsem trenér, který by nedostatky jen tak přešel. Už jako hráč jsem byl takhle nastavený, do všeho jsem šel naplno. Ale jako trenér to chce víc diplomacie, musím víc přemýšlet nad charaktery jednotlivých hráčů. Nemůžete na ně hned vlétnout, to byste je ztratil po prvním tréninku. Co bych označil za svoje krédo je, že všichni musí udělat pro úspěch maximum, ale to může mít každý jinak vysoko. Mým úkolem je kluky vést tak, abychom veškerý čas zužitkovali naplno.
Zdá se, že se to zatím daří…
Také Kiel si také prošel určitým vývojem. Pět let jsme byli bez trofeje a já jsem rád, že jsem mohl jako kouč prožít úspěšné časy. I když dneska už je to v podstatě jedno, minulé tituly jsou minulost. Jsou před námi další výzvy. A od toho tam jsem já jako trenér, abych tohle všechno klukům připomínal.
Je na tohle třeba dbát v Kielu zvlášť, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to házené zaslíbené místo?
Házenkáři v Kielu jsou extrémně vytížení, hrají prakticky celou sezonu každý třetí den zápas. Je to enormně náročné a někdy jste zkrátka úplně zavařený. V těch chvílích do toho musím vstoupit a nastavit cestu, která vede k úspěchu, i když ne vždycky se to povede. Musíte však vytrvat, jenom když poctivě pracujete, můžete být odměněni úspěchy a zvednete nad hlavu trofej.
Nemůžeme jet jednou na sto procent a podruhé na čtyřicet
To je třešnička na dortu, odměna pro fanoušky a pozlátko pro média. Co je největší odměna pro trenéra?
Když vidíte, že tým funguje, že máte hráče na svojí straně a cítíte nadšení ze hry. Kolikrát jde jen o krátkodobé věci, vymyslíte taktiku a ona na soupeře platí. Kluci si řeknou: hele, on nás opravdu vede. Ale úplně největší odměnou je, když provedu hráče náročným programem a oni vydrží, jsou schopní konkurovat nejlepším.
Házenkář Filip Jícha při loučení s aktivní kariérou.
Znamená to, že hráčům v přípravě někdy i ulevíte?
Musíte vědět, kdy přidat a kdy jindy zase ubrat. V klasické sezoně to máme hodně náročné, nemůžu dát den po zápase klukům volno, protože není kdy. Náš program je hodně napěchovaný. Dohrajeme, letíme domů, druhý den se snažíme lehce regenerovat a případně už se chystat na další zápas. Když nemůžeme trénovat fyzicky, musíme se připravovat aspoň psychicky, formou mítinků. Potřebujeme držet laťku výkonnosti pořád na vysoké úrovni, ne jednou na sto procent a podruhé na čtyřicet, ale vždycky aspoň na 70 a v těch důležitějších mačí se špičkovými týmy zabrat ještě o malinko víc.
To zní jako úplná alchymie…
Zrovna v tomhle se asi člověk pořád učí. My na to trochu dojeli loni v prosinci. I kvůli koronaviru neměli špičkoví házenkáři dva roky prakticky dovolenou, pořád se něco dohánělo. Kluci, které jsem měl ve finále olympiády, dostali pět dnů dovolené, pak už jsme zase hráli. Byl to masakr a prosinec nám vystavil účet, nebylo vůbec kde brát, jeli jsme spíš setrvačností. Byli jsme úplně pod vodou. Ani bych nemluvil o krizi, ale mentálně jsme byli na dně. Ale jenom, když si takové momenty prožijete, posune vás to zase dál. Hledáte jiné způsoby, jak se s tím lépe vypořádat.
Ve vašem případě asi nelze moc dotrénovat ani v reprezentačních přestávkách? Jako teď v době Eura…
To ne, jenom pět lidí jsem neměl na mistrovství Evropy vůbec. Zbytek jsou opory svých národních týmů. Spíš to byla individuální práce v malé skupince, rozhodně ne žádná suchá příprava, jakou známe z léta nebo z hokeje. Nemůžu to klukům otrávit, protože prakticky celý únor budeme jen v hotelu nebo v letadle. Hrajeme šestkrát venku, až 26. února nastoupíme poprvé doma.
Je tohle právě jedna ze zvláštností Kielu?
Tady je házená vším a tomu odpovídá enormní zatížení. Ale podobně je na to každý tým z bundesligy, který hraje i Ligu mistrů. A my máme to štěstí, že jsme v Kielu, který hraje tuto prestižní soutěž pravidelně. To jsou zápasy, které chcete hrát, je to velké lákadlo. Já jsem jako asistent trenéra zažil období, kdy jsme hráli „jen“ Pohár EHF. A to jsme si odfrkli, hráli jsme třeba jen jeden zápas týdně. Měli jsme víc času hráče připravit. Ale zase nám chyběla konfrontace s giganty, jako jsou Barcelona, Veszprém, PSG. A jenom takové zápasy vás posouvají dál.
Děti si mě doma moc neužijí
Takže je to příjemné, ale i zavazující zároveň?
Jsme na tom stejně jako Bayern ve fotbalové bundeslize, kamkoliv přijedeme, každý se na nás chce vytáhnout. Jakmile jednou povolíte, soupeři vás sežerou. Nelze nic podcenit. Ale zrovna tohle mě baví, je to velká výzva, že můžu vést tenhle tým. Abych nastavil koncepci a ještě dlouho jsme byli na vrcholu. Jakmile by to tak nebylo, musel bych své místo přenechat někomu jinému.
Pomáhá vám hráčská minulost tady v Kielu v práci trenéra?
Hodně moc, mám Kiel pod kůží. A myslím, že i fanoušci mě mají rádi. Jsem historicky druhý nejlepší střelec týmu (letos ho překonal Švéd Ekberg – pozn. aut.), to vám dá respekt. Ale nejdůležitější je, že jsem vyšel ze špičkové házené. Dokážu lépe naplánovat, co může fungovat.
Filip Jícha dnes zápasy české házenkářské reprezentace sleduje už jen jako divák
Jako trenér jste vyhrál bundesligu, přidal jste triumf v Lize mistrů. Co vás žene dál? Co lze získat víc?
(usměje se) Už jako hráč jsem se snažil úspěch si užít, ale hned zase jít dál, dát trofej obrazně do šuplíku. Náš čas užívat si, že se můžeme věnovat milované házené, je nesmírně omezený. Až jednou skončím, můžu se ohlédnout za sebe. Ale teď myslím dopředu, chci další trofeje. Musím intenzivně pracovat.
Ale máte i dvě malé děti, doma si vás tedy moc neužijí? A jak se srovnávají s tím, že mají slavného otce?
Ano, házená jim tátu bere. Ale oni to tak mají odmalička, neznají vlastně nic jiného. (úsměv) Ví, že je to moje práce, a myslím, že jsou na mě pyšní. Málokdy si užijeme třeba společný víkend, pohromadě jsme jen o dovolené. Ale i ony s házenou žijí celý život. Moje dcera se dobře orientuje ve světové házené, i když aktivně dělá spíš holčičí věci – chodí tancovat, jezdí na koni. Ve Španělsku chodila na basketbal, ale ten tady není. Synek je podobný jako já, když jsem byl malý. Pořád má balon v ruce nebo u nohy, hraje i fotbal. Je extrémně ctižádostivý, když spolu soupeříme a nevyhraje, vzteká se.
Dokážete odhadnout, kolik dní v roce házenou úplně vypustíte z hlavy?
Moc jich nebude. Spočítám spíš takové dny, kdy vůbec nepracuju. Pokud mám dovolenou, snažím se ji úplně vypustit. Nebo na golfu, který mě hodně v relaxaci pomáhá, je to lék. Ale v sezoně se na něj málokdy dostanu.
Že bych v Kielu zůstal žít? Mám rád sluníčko
V bundeslize jste druzí. Co bude úkol do jara, nahánět vedoucí Magdeburg?
Zkusíme udělat úspěšnou sérii, kterou bychom je dostali pod tlak. Musím však uznat, že Magdeburg hraje fantasticky. Pokud udrží tak vysokou kvalitu, nemají ostatní týmy šanci. Taky do toho asi bohužel promluví korona. Je potřeba udržet chladnou hlavu a mít radost z házené.
Pandemie koronaviru trápí celý svět. Jak se to promítá do házené v Kielu?
Extrémně se nás to dotklo. Příjem fotbalových klubů je ze 70 procent z televizních práv, v házené je to jinak. U nás v Kielu je 50 procent ze vstupného. Když to jde, každý zápas chodí deset a půl tisíce lidí. A když nemůžeme hrát nebo chodí méně lidí, samozřejmě se to projeví. Ztráta jde do desítek milionů, i když vláda dává kompenzace, peníze chybí. Všichni zaměstnanci klubu, včetně nás trenérů i hráčů, se vzdali části platů, jinak by to nešlo přežít.
Po sezoně přestupuje do Kielu Čech Mrkva…
Tomáš se v poslední době obrovsky posunul, definitivně potvrdil, že si to angažmá zasloužil. Všem, kteří byli z toho transferu překvapení, dokázal, že na to má.
Do jaké míry jste v jeho přestupu sehrál roli vy?
To, že jsme oba Češi, nemělo žádný vliv, i když si to plno lidí může myslet. Paradoxně s tím přišli trenér brankářů a generální manažer. Co prý bych tomu říkal, že bychom Tomáše angažovali. No a i mně to přišlo jako dobré řešení.
Filip Jícha.
Takže jste netoužil po tom mít po Horákovi, který v Kielu končí, dalšího Čecha?
S Pavlem to bylo něco jiného, pojilo nás kamarádství ještě z hráčské kariéry. Ale jsme profesionálové, v klubu jsme dokázali být trenér a hráč.
Změní se po sezoně Kiel výrazněji, nebo to není třeba?
Musíme začít přestavbu kádru. Měli jsme dvě skvělé sezony, ale nelze usnout na vavřínech. Pavel Horák končí, s Tomášem Mrkvou přijde i norský házenkář Petter Overby. Možná doplníme tým ještě na spojkách.
A co Filip Jícha a Kiel? Dokážete si to spojení představit na celý život?
To spojení bude natrvalo, Kiel se nesmazatelně zapsal do mého života. Ale že bych tam zůstal žít? To asi ne. Já jsem Čech, navíc mám rád sluníčko…
83
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
