Osmnáctiletá studentka šlapala na paty další Češce, která skončila druhá. „Měli jsme stejný počet bodů. Podle rozhodčích však kůň soupeřky méněkrát šťouchl do překážek při jejich přeskakování. Z třetího místa mám ale radost,“ líčí slečna.

Se závody má bohaté zkušenosti. Kategorii dospělých Středoevropského poháru s řadou profesionálů, kteří trénují od rána do večera, však posuzují přísnější rozhodčí. „Trasy pro koně jsou stejně obtížné a důležitá není rychlost. Rozhodčí však trvají na tom, aby kůň prošel trasu čistě a plynule. Chtějí mít z koňů stroje. Vyhrává ten, kdo koně drtí od rána do večera, to se mi moc nelíbí,“ popisuje jezdkyně.

Zároveň přiznává, že pro ni a Báru je největší boj projít trasu stejným tempem. „Moje kobylka občas natáhne krok o dvacet čísel, což je podle rozhodčích chyba,“ podotkne Kovaříková.

Ta vzpomene na doby, kdy jezdci sedli k táborákům a začali zpívat a hrát na kytaru. Takové chvilky už k závodům nepatří. „Mezi soutěžícími panuje velká rivalita,“ mrzí dívku.

Zatímco před sezónou s Bárou každý den trénovaly, na podzim si hrají. To, jak si rozumí, mnohdy předvádějí lidem v nejrůznějších koutech České republiky. „Jezdíme jen tak bez sedla, bez uzdičky. To je pro koně hra. Nemakáme. Ukazujeme lidem třeba to, jak mě Bára následuje bez špagátu nebo nakloním hlavu a ona hned přicupitá. Pak na ni sednu a ovládám ji jen pomocí váhy a podobně,“ přiblížuje Kovaříková.

Ke koňům má vztah odmalička, její maminka je totiž chovala. „Poprvé jsem jezdila o poutích na ponících jako spousta jiných dětí. Vždy jsem si ale vybrala toho nejdivočejšího, toho, který děti shazoval ze hřbetu. Měla jsme na to štěstí,“ pousměje se nad prvním setkáním s koňmi Kovaříková.