S manželem vyzkoušela žít v Praze i ve Švýcarsku, odkud on pochází, ale stále jim něco chybělo. „Vybírali jsme z celého světa. Byli jsme svobodní, takže jsme si mohli místo k životu zvolit srdcem. Ve Španělsku svítí pořád slunce, zimy jsou mírné a člověk se koupe v nádherném a čistém moři. Lidé, kteří tu žijí, mají srdce na dlani a jsou bez předsudků. Navíc je tu běžné, že se v malém městě nachází francouzské, anglické či španělské školy," povídá jedenačtyřicetiletá bývalá plavkyně.

Občas i s rodinou zavítá právě do Švýcarska. „Manžel tam pracuje a lítá na otočku. Hrozně rádi jezdíme do Švýcarska na výlety, protože je to krásná země. Plánujeme v něm i srub v horách, někde na samotě a v krásně přírodě," usmívá se.

Nedávné Vánoce oslavila majitelka „nejdelších nohou na světě" doma ve Španělsku. „Slavíme je klasicky česky, tak jak jsem zvyklá. Rádi se jezdíme dívat na vánoční trhy a hltat atmosféru. Na Štědrý den však chci být doma," vysvětluje.

Po rodné zemi se jí nestýská

Česká republika ji nechybí, za posledních pět let rodnou zemi navštívila pouze dvakrát na čtyři dny. „Nestýská se mi. Smutné, ale je to tak. V Česku všude vidím plno závisti, nespravedlnosti a stresu. Šedivo a smutno. Mám s naší republikou krásný platonický vztah. Nechci si kazit poslední iluze, tak se dívám jen na fotky. Určitě se ale chystám synům ukázat české hrady, zámky a přírodu," líčí bývalá plavkyně.

Naopak její přátelé rodačku z Blanska ve slunném Španělsku navštěvují. „Máme lepší podmínky a především čas se přátelům věnovat. V Česku nemá člověk čas a není schopný vše na týden zabalit a jen se vám věnovat. Já s rodinou ano," tvrdí.

Svého staršího syna k plavání nevede, protože je to podle jejích slov těžký a nevděčný sport. „Nechci, aby půl života koukal do kachliček. Nevidíte, neslyšíte a dýcháte pomalu. Pořád zima a rochníte se spíš v chemii, nikoliv ve vodě. Baví ho motorky, kolo či běh a také logické věci nebo budování. Od dvou let má auto na elektromotor. Teď už vlastně dvě a vozí i bráchu," vypráví jediná česká účastnice a zároveň medailistka nejdelšího závodu na světě na řece Paraná.

Nepřekonaný rekord

Mezi její největší úspěchy se bezpochyby řadí ženský světový rekord v přeplavání kanálu La Manche, který stanovila v roce 2006 na 7 hodin, 25 minut a 15 vteřin. Od té doby jej nikdo nepřekonal. „Beru rekord jako ukončení mise. Chtěla jsem na něj dosáhnout a odejít na vrcholu, což se mi povedlo. Ke svěťáku se nikdo ani nepřiblížil. To je pěkné," culí se plavecká rekordmanka.

Celý život na sebe byla tvrdá a plavání podřizovala všechno. „Pokud chcete být nejlepší na světě, tak je to samozřejmost. Život pro mě začal až po ukončení kariéry. Nikdy se nevzdávám. Když něco začnu, tak chci očekávaný výsledek. Byla jsem k sobě tvrdá až moc. Jsem přesvědčená, že nikdo netrénoval tak jako já. Úspěchů jsem mohla posbírat víc, ale člověk si musí říct dost, než ho to pohltí," myslí si.

PATRIK EL-TALABÁNI