Už vás zasáhla olympijská horečka?

Horečka ne, spíš nadšení. Už se na hry moc těším!

Na olympijská kvalifikaci v Kataru jste měl skvělou formu. Jak jste na tom nyní?

Myslím, že pořád dobře. Dokonce bych řekl, že možná i líp. Mám teď víc sebevědomí. Pomohlo mi i nedávné mistrovství Evropy v Polsku. Bojoval jsem o medaili, až ve čtvrtfinále jsem prohrál s pozdějším finalistou Němcem Ovčarovem těsně 3:4 na sety. Předtím jsem porazil třeba výborného Francouze Gauzyho 4:0. Takový výsledek určitě povzbudí.

Trenér Tibor Janás by měl u Drtičů pokračovat i v příští sezoně.
Drtiči začnou druholigovou sezonu s Valašským Meziříčím

Dopřál jste si i nějakou dovolenou, nebo pořád tvrdě trénujete?

Po mistrovství Evropy jsem si dal asi na pět dní pauzu od pinecu, vůbec jsem netrénoval. Ale ne že bych nedělal nic, na fyzičce jsem pracoval. Klasickou dovolenou jsem neměl.

Kde jste se připravoval během posledních týdnů?

Měli jsme takové předolympijské soustředění v Havířově společně s dalšími reprezentanty. Byli tam s námi i Slováci v čele s naturalizovaným Číňanem Wang Yangem. To bylo výborné, protože je obranář, takže jsme mohli na tento styl potrénovat.

Je pro vás velká výhoda, že si účast v Tokiu nakonec vybojoval i váš reprezentační kolega Pavel Širůček?

Asi bych si to užil, i kdybych byl v Japonsku sám, jsem celkem společenský. Ale takhle to bude ještě lepší. Jsem rád, že tam Pavel bude. Je s ním sranda a mám záruku skvělého tréninku.

O to víc vás asi mrzí, že vám na kvalifikaci v Portugalsku těsně unikl potup do soutěže družstev…

To je pravda, znamenalo by to možnost dalších zápasů na olympiádě, je to velká škoda. Na kvalifikaci nám bohužel moc nepřál los. Nejdřív jsme dostali nejvýš nasazenou Koreu a pak v rozhodujícím zápase o postup silný Hongkong. Ten se dostal do oprav po překvapivé prohře se Srbskem, čímž se to pro nás zkomplikovalo. Přitom jsme hráli dobře. Porazili jsme hladce Maďary a třeba i Indii, která byla na žebříčku před námi.

Jedete už na svoji druhou olympiádu. Jaké máte vzpomínky na tu první v Riu?

Co se týče atmosféry, tak jen ty nejkrásnější. Překvapilo mě, jak to skvěle fungovalo v celém českém týmu. Byl jsem hrdý, že jsem jeho součástí. Horší už to u mě bylo výsledkově, protože jsem vypadl v prvním kole. Já si tehdy strašně užíval už to, že tam jsem a že si třeba můžu udělat to kolečko v průvodu na stadionu. Možná jsem se pak míň koncentroval na samotný zápas. Teď bych chtěl, aby to bylo v Tokiu jiné a taky jsem třeba něco vyhrál. Jedu tam s jiným nastavením. S tím, že všechno je možné.

Jaroslav Hílek vyměnil kapitánskou pásku za trenérskou lavičku.
Hílek si zvyká na lavičku. Ale táhlo ho to ještě na hřiště

Letošní hry budou kvůli covidu hodně odlišné. Už jste se s tím smířil?

Nemám úplně přesnou představu, jak to bude vypadat, některé věci se budou řešit až na místě. Pořád doufám, že budu mít aspoň nějakou možnost se s někým setkat a na nějaký sport se podívat. Atmosféra určitě nebude taková jako obvykle, ale mě fakt vadí hlavně všechna ta opatření s rouškami, desinfekcí a podobně. To je bláznivina.

Kdy vyrážíte směr Tokio?

Letíme 16. července. Nikdo se nás neptal, prostě nám to tak bylo řečeno. Ale mně se ten termín líbí. Není to ani příliš brzo, ani pozdě.

Hlavní je teď olympiáda, ale řešíte už také příští sezonu?

Čeká mě zásadní změna. Po čtyřech letech v Mühlhausenu mířím do jiného bundesligového týmu – TTC Bad Homburg. Letos byli poslední, takže je to pro mě určitá motivace pomoct jim k nějakému posunu výš. Hlavně ale chci víc hrát, což se letos vždy úplně nedařilo. A když jedete na zápas nějakých sedm set kilometrů a pak ho odsedíte na lavičce, tak to není úplně ideální.