Budeme-li chtít z hlediska historie jmenovat naše top cyklisty silničáře, mělo by po Janu Veselém, Janu Smolíkovi a Vlastimilu Moravcovi zaznít logicky jméno Ján Svorada. Cyklistická legenda zůstává i v současnosti kolu věrná, i když už nezávodí. Ján Svorada stojí v čele závodního týmu horských kol Merida. „Trošku mě mrzí, že u nás je spousta závodů cross country nastavena do podoby půlmaratonů a maratonů pro veřejnost,“ říká Svorada, který zakotvil v Brně.

Byl jste vynikající silničář. V posledních letech je vás ale vidět u horských kol. Stojíte v čele závodního bikerského týmu Merida jako manažer…

Já jsem přešel na horská kola z jednoho prostého důvodu. Prostředí u nás je v tomto sportovním odvětví zdravější. Je tady větší konkurence, závody jsou zajímavější a důležitá je i skutečnost, že je na to potřeba podstatně méně peněz. Kdybychom měli silniční tým takových kvalit, jako má třeba Merida v horských kolech, tak by bylo potřeba asi zhruba čtyřikrát tolik prostředků, než kolik potřebujeme na náš špičkový bikový tým. A pak s kým tady chcete u nás na silnici závodit? Malá konkurence a nedostatek závodů. Proto jsme zvolili cestu týmu horských kol, který není tak nákladný.

Nejsou horská kola u nás tak trochu ve stínu dráhy a silnice?

Je to úhel pohledu. Já až zas tak úplně nevidím do svazových aktivit, takže nemůžu říct, jak se rozdělují či nerozdělují peníze. Ale myslím, že svaz by mohl dělat pro cyklistiku jako takovou daleko víc. Snaha z jejich strany není velká. My se snažíme jít svou cestou, organizujeme si náš tým, získáváme na něj peníze a nějakým zásadním způsobem na svazu nejsme závislí. O to nám jde. Každá z jmenovaných cyklistických disciplín má svoje specifika. Řekl bych, že obdobně jako horská kola je i dráha férová. Na silnici se projevuje síla týmu. Závody jsou v některých případech atraktivnější.

Myslíte, že mládežnická základna cyklistů na horských kolech je u nás dostatečná?

Podle mého je u nás mladých jezdců dost. Jde o to, zda mají všichni kvalitní vedení, a taky o to, aby se naučili jezdit kvalitní závody. To znamená vyzkoušet si i závody v zahraničí, jezdit v konkurenci špičkových bikerů. To je jediná možnost, jak se dostat dál. Trošku mě mrzí, že u nás je spousta závodů nastavena do podoby půlmaratonů a maratonů pro veřejnost. To je podle mne trochu hřebík do rakve pro mladé závodníky, kteří by se chtěli dostat mezi elitu na mezinárodní úrovni.

Merida podporuje sérii závodů horských kol na Blanensku, Pohár Drahanské vrchoviny. Co vás k tomu přimělo a hodláte v tom pokračovat?

Tak toto je spíše otázka pro ředitele Meridy pana Petra Vaňka. Já mám na starosti bikový tým. Na některých regionálních závodech se ukážeme přímo na trati. Snažíme se také předat zkušenosti mladým jezdcům. Zrovna nedávno jsme uspořádali bikerský kemp v Beskydech.

Roman Kreuziger letos na Tour de France zazářil. Můžete zavzpomínat na tento královský závod a vaši profikariéru silničáře?

Už si ani úplně přesně nevzpomenu na roky, kdy jsem Tour jel. U profesionálů jsem jezdil od začátku devadesátých let v týmu, který po většinu doby mého působení sponzorovala firma Lampre. U profíků jsem jezdil čtrnáct let a na Tour byl celkem devětkrát. Třikrát jsem dojel do cíle. Zapamatovat si konkrétně všechny roky je nad moje síly (úsměv). Giro jsem jel jedenáctkrát, Vueltu pětkrát.

Měl jste možnost po dobu svého působení mezi profesionály nějak blíže poznat legendárního jezdce a mnohonásobného vítěze Tour Lance Armstronga?

Ne nějak blíž. Nebyl jsem s ním v jednom týmu a Lance v „balíku“ nebyl nikdy můj přímý soupeř. Soustředil se na časovky, na horské etapy. Takže jsme spolu nijak zásadně v pelotonu nesoupeřili. Samozřejmě se známe, víme o sobě, když se uvidíme, pozdravíme se, ale bližší přátelský vztah mezi námi není. To spíše Pavel Padrnos Lance dobře zná, jeli spolu pětkrát Tour v jednom týmu.

Jak hodnotíte Armstrongův nečekaný návrat do velké cyklistiky?

Lance podle mě odešel v pravý čas, neporažen a myslím, že měl i vyděláno dost peněz. Osobně dost dobře nechápu důvody, proč se do profipelotonu, který je nyní z hlediska dopingových afér dost složitý, vrací. Určitě ho čeká hodně kontrol, odběrů krve, dohadování s médii, která se budou snažit na něj něco najít. Na druhou stranu mi je jasné, že za jeho návratem se můžou skrývat vyšší cíle. Především získání dalších prostředků k boji proti rakovině. Toto může být dost dobrý motiv pro borce jeho formátu na to, aby ještě tento krok udělal.

Vzpomenete si ještě na kdysi prestižní Závody míru? Byl jste snad jedním z posledních domácích vítězů …

Z Československa asi ano. Ale vyhrál ho po mně i Pavel Padrnos. Já byl možná poslední, který ještě zažil socialistickou atmosféru tohoto podniku. Bylo to v roce 1989, rok před tím, než se mi ho podařilo vyhrát. Tehdy jsem soupeřil s takovými esy jako byli Sověti Abdužaparov, Saitov či Němci Ludwig s Amplerem, kteří vévodili amatérské silniční cyklistice po dlouhá léta. Nepovedlo se mi tehdy sice vyhrát etapu, ale pár spurtů jsem měl pěkných. Rok na to přišel pro tento závod zlom , kdy výborní cyklisté z východu začali přecházet k profesionálům. V roce 1990, kdy jsem vyhrál, bylo startovní pole hodně omlazeno.

Vraťme se ale závěrem zpět k horským kolům a současné situaci české horské cyklistiky. Daří se držet krok se zahraniční konkurencí?

Je zde bezesporu několik týmů, které by se mohly prosadit, včetně několika zajímavých jmen. Vidím ale problém v tom, že bohužel většina těchto týmů nemá prostředky na to , aby absolvovaly mezinárodní program. A zde je právě dost znát ten rozestup mezi závodníky, kteří jezdí světový pohár a velké mezinárodní závody, od bikerů, kteří tuto možnost nemají. Pro ně je vrchol Český pohár plus závody pro veřejnost. Takže když se jede závod Českého poháru a je tam Spěšný, Škarnitzl, Friedl a Kulhavý, což jsou borci, kteří světový pohár jezdí. Je zde zřetelně vidět výrazný rozdíl mezi nimi a ostatními, kteří svěťáky nejezdí. Jako třeba Pavel Boudný, Tomáš Vokrouhlík a další.

PETR KOUDELKA