Jaká byla letošní sezona?
Hodně zvláštní. Po minulém úspěšném roce jsem hledal další motivaci. Do toho čtyři měsíce neběhal. V lednu jsem dostal ve spánku další zástavu, ale podruhé za dva roky mě zachránil výboj od defibrilátoru. To mě přibrzdilo v přípravě, přeci jen jsem se z toho dával více jak měsíc dohromady. Pak jsem měl v březnu zánět achilovky a ztratil jsem další měsíc. Stihnul jsem ovšem i nějaké závody. Byl jsem druhý na maratonu v Lošticích a první v kategorii na stejné distanci v Moravských Budějovicích. S Ondrou Poučem jsem vyhrál kategorii dvojic na Brněnském masakru, což je jedna z mých srdcovek. Největší výzvou byla účast na 161 kilometrů dlouhém TransMoravském masochistickém terénním běhu.
Jak vám vyšla tato akce?
Pro mě to bylo obrovské zklamání, poprvé v životě jsem závod nedokončil. Nebylo to pro to, že bych neměl naběháno. Startovalo se ve dvě ráno, hodně pršelo. Od začátku jsem měl promočené boty a udělaly se mi puchýře na nohou. Od třicátého kilometru jsem šel přes bolest. Vydržel jsem do sto dvacátého kilometru. Pak už to dál nešlo.
Vaše postava příliš ultramaratonce nepřipomíná. Vážíte přes devadesát kilo…
To máte pravdu, říká mi to skoro každý. Jsem v tomhle extrém. Momentálně vážím 93 kilogramů, což je váha spíš na jamajského sprintera.
Běháte i kratší tratě?
Postupem času jsem se zjistil, že mi vyhovují více vzdálenosti od maratonu výše. Běhám OBL v Blansku, což jsou krátké tratě a je to pro mě spíš trápení.
Kolik zvládnete ultra maratonů ročně?
Bez větších problémů mohu odběhnout šest až osm závodů s průměrnou délkou kolem šedesáti kilometrů.
Běhají se dlouhé vzdálenosti nohama, nebo hlavou?
Tak naběháno mít musíte, ale jinak je to neustálý souboj s hlavou. Je třeba mít strategii, zvolit vhodné tempo a naučit se překonávat krize.
Jak řešíte stravu?
Nedělám z toho úplnou vědu, snažím se hlídat, jíst tak, abych nešel s váhou nahoru. Hodně si dopřeji po dokončeném závodu. Po Beskydské sedmičce si moje běžecká partnerka dala zeleninový salát a já vepřové koleno.
Proč jste si vybral běh?
Běhání jsem kdysi bytostně nenáviděl. Byla to součást fotbalové přípravy, hrával jsem v mládí nižší soutěže. Pak jsem měl problémy s koleny a s kopanou jsem skončil. Nechtěl jsem ale jen sedět doma na gauči, a tak jsem začal s během pro radost. Prvním větším závodem měl být půlmaraton v Blansku. Pár dní před ním se mi ale zastavilo srdce.
Čeho si v životě nejvíce vážíte?
Určitě toho, že mi přítelkyně dala druhou šanci žít, když mi v roce 2014 zachránila život a toho, že mám možnost být tátou dvou dcer.
Mám pocit, že Vás zdravotní trable spíš posilují, jiní by to na vašem místě asi zabalili.
Lidé z neběžeckého okolí říkají, že jsem blázen, že nevím, jak jít ještě blíž smrti naproti. Já to tak ale necítím, nikdy jsem nepřemýšlel tak, že bych skrze zdravotní problémy měl s běháním skončit. Všechny moje problémy se srdcem pochází ze zánětu, jak zástava srdce v roce 2014, tak oba výboje defibrilátoru, který mi zachránil život loni a letos. Rozhodně nemám strach o život.
Nebylo by lepší vzhledem ke zdraví běhat kratší tratě?
Přesně naopak, pro mě je větší riziko krátká svižná trať. Po Hraběnka Cupu, což jsou tři krátké závody, mi moje lékařka zjistila nějaké anomálie, které se přesně kryly s těmito běhy. Pokud ale běhám dlouhé distance, mám výsledky v pořádku.
Co říká vaše kardioložka na to, že běháte?
Nemá s tím problém, je v tomto progresivní a podporuje mě. Naopak to, že jsem i před zástavou hodně sportoval, mi možná zachránilo život. Protože srdce sportovce se podaří resuscitací nahodit pravděpodobněji, než srdce gaučáka.
Příprava i závod samotný zabere spoustu času. Co na to vaše přítelkyně a dvě děti?
Ultra je boj o každou volnou minutu v běžném životě, která na trénink zbude. Rád bych běhání věnoval daleko víc času, ale nechci, aby to bylo na úkor mých dvou krásných dcer a přítelkyně. Snažím se běhat od kuropění, není problém vyrazit do terénu kolem páté ráno. Výjezd na závody se zase snažíme pojmout jako rodinou dovolenou. Já si svoje odběhnu a pak si pobyt o pár dní s rodinou v místě prodloužíme.
TOMÁŠ SRNSKÝ