Jak se to vlastně všechno seběhlo?
Sezonu jsme začali s mým stabilním parťákem Romanem Staňkem v první lize a odehráli jsme všechna tři soutěžní kola. Jenže v závěru extraligy se zranil spoluhráč mého otce v extralize Pavel Loskot. Tím pádem se hledal útočník k taťkovi, který by ho zaskočil. Nechci říkat nahradil. A s tím, jak kdo u nás v oddíle trénuje, tak to padlo na mě.

Co se vám honilo hlavou, když nabídka přišla?
Já jsem se toho napoprvé bál, ale s taťkou jsme si hned řekli, že si to užijeme. Prý neví, jak dlouho ještě bude hrát, a teď má dokonce možnost zahrát si nejvyšší soutěž se synem. Kdyby tato situace nenastala, tak bychom si spolu na této úrovní asi nezahráli nikdy.

Ale těžko jste mohli plánovat, že budete mistry republiky a pojedete spolu na světový šampionát.
To ne, ale určitě jsme věřili, že když zamakáme a budeme stále tak poctivě trénovat, že by to nemuselo být marné. Přiznávám, že v den, kdy mistroství republiky začalo, jsem si tajně přál druhé místo. To by bylo skvělé. Pak si všechno se vším sedlo a byl z toho titul.

A nadstavba, čtvrté místo na mistrovství světa. To musel být zážitek.
Ano, seniorské mistrovství světa je něco neskutečného. Byl jsem na něm dvakrát jako divák. Tohle bylo něco úplně jiného. Teď najednou stojíte na hřišti a vnímáte těch tři a půl tisíce lidí v ochozech. A většina vám fandí. Taťka měl za sebou ty staré, vlastně zkušené matadory, já zase mladé kluky. A přijela tam i početná výprava našich příznivců ze Svitávky. Fakt to byla paráda. I cizinci nám fandili česky.

Dá se s tímto zážitkem srovnat cena, kterou jste teď přijal od sportovního Blanenska?
V rámci okresu jsem ještě nikdy vyhodnocený nebyl, takže je to poprvé. Když jsme získali bronz na mistrovství Evropy juniorů, byl jsem na Králi cyklistiky, což je celostátní a o něco větší akce v Praze. Tam byly hvězdy jako Štybar, Kreutziger, Kulhavý a další. Takže to byl velký zážitek, ale tento je určitě srovnatelný. Hlavně jsem rád, že jsem tady poznal hodně lidí, o kterých běžně člověk moc neví. A jsou přibližně ve stejném věku jako já a stejně jako mě je baví sport. Bylo to příjemné setkání a mohl jsem si udělat v kostce obrázek, jak obecně sport na Blanensku funguje.

Vyhodnoceni jste byli s otcem jako tým. Je kolová týmovým sportem, když jste v mužstvu jen dva?
Určitě je týmovým sportem. Jakmile by jeden hráč hrál na sebe, anebo byl individuálně výborný, a druhý nic moc, tak to nikdy nemůže fungovat. Dva lidé musí být sehraní a pak je to tým.

Co očekáváte od letošního roku?
Už jsme s Romanem odehráli a vyhráli první kolo domácí první ligy. Jak jsem naznačil, to je naše druhá nejvyšší soutěž. Kdyby to tak šlo dál, tak bychom se mohli probojovat do příštího ročníku extraligy. Myslím, že už je na to nejvyšší čas.

Takže byste nastupoval proti tátovi. Pokud tedy nepověsí sportovní nádobíčko na hřebík…
Pořád je výborný a já jsem na devětadevadesát procent přesvědčený, že hrát bude. Takže jestliže se nám podaří postoupit do extraligy, tak si proti sobě zahrajeme ve významné soutěži. Na pár turnajích už jsme proti sobě hráli, ale byli to takové jednorázovky, kde o moc, anebo o nějaké body, nešlo. Pak by to bylo možná o titul a nominaci na mistrovství světa, ale nechci předbíhat.

Co bude vrcholem sezony na mezinárodní scéně?
S Romanem jsme stále v kategorii do 23 let. Doma jsme už získali čtyři nebo pět titulů. Chtěli bychom se víc prosadit na mistrovství Evropy této věkové kategorie, samozřejmě pokud se tam kvalifikujeme.

Jaká je šance zopakovat si start na mistrovství světa dospělých?
Asi stejná jako loni. Šance by zase byla, jen kdyby se Pavel nebo taťka zranili, což si samozřejmě nikdo nepřeje. Ale v tom případě by se mohl opakovat scénář jako v roce 2017. Ale nezapomeňte na hlavní podmínku, vyhrát mistrovství republiky. A na to si brousí zuby víc klubů, třeba naši kamarádi z Favoritu Brno.