Na závodech jsou součástí kolektivu, nikdo neřeší jejich věk. Údiv často přijde až při pohledu do výsledkové listiny, do kolonky ročník narození. „Na setkáních se svými vrstevníky vidím, že mnozí z nich chodí o holi a jsou rádi, že ujdou třeba kilometr. Já jsem rád, že ty tři čtyři hodiny běhu ještě vydržím," říká Milan Hrubý, pravidelný účastník běžeckých závodů a sběratel medailí ve veteránských kategoriích.

Kulturista Josef Krupa se sportem začínal za války, když hrával s o tři roky staršími kluky fotbal. Kulturistice se začal naplno věnovat v pětatřiceti letech. Teď je mu osmdesát a mladé kulturisty vychovává. „Mladí lidé mají dnes mnohem víc možností. Často je v tom i pohodlnost, nechce se jim vydržet nějaký tlak, větší úsilí. Naštěstí si v našem oddíle nemůžu stěžovat, máme tam lidi, kteří jsou mladším kulturistům dobrým příkladem," říká Krupa, který je ve vynikající formě i po stránce psychické.

Geny a píle

Je jasné, že ne všichni mají takové geny, spousta lidí je nemocných ne vlastní vinou, různým způsobem handicapovaných. „Něco na té genetické výbavě asi bude, protože i můj otec, který pracoval v zemědělství, byl silák, podědil to asi i můj syn. Ale bez pevné vůle a píle se nedá dosáhnout na špičkovou úroveň. Ti, co mají velký talent, často nevydrží," připomíná Krupa. Na podzim se chystá závodit v silovém trojboji.

Milan Hrubý se běhu věnuje pětatřicet let a rozhodně nelituje, že s ním kdysi začal. „Já říkám, že jak jednou člověk ten vagon roztlačí, pak už ho stačí jen udržovat. Ale je jasné, že postupně zpomaluje," vysvětluje.

Má za sebou například patnáct ročníků Půlmaratonu Moravským krasem, předloni se stal mistrem republiky ve své kategorii při Malém svrateckém maratonu na dvaatřicet kilometrů. V roce 2010 podstoupil operaci kyčelního kloubu. „Naštěstí se podařila a můžu běhat dál. I když už je to skoro rekreační tempo," usmívá se Hrubý.

Na republikové úrovni se umísťuje paradoxně lépe než v Okresní běžecké lize, kde chybí kolonka 70+. Tam nejstarší kategorii ovládá o dvanáct let mladší „jinoch" Aleš Stráník, který poslední roky nevynechal žádný závod. Díky svému otužování navíc nahání soupeřům husí kůži už jen svým stálým letním oděvem.

A jak se na starší kolegy dívají ti mladí? Jan Kohut už sice míří ve svých třiceti letech mezi běžce na delších tratích, přesto v současnosti na Blanensku nemá konkurenci. Své o čtyři desítky let starší soupeře obdivuje. „Jsou opravdu dobří. Doufám, že i já se dožiju toho, že budu v jejich věku podobně vitální a nebudu odkázán na pomoc druhých," přeje si.

Tělo a duše

Zmiňovaní důchodci jsou v podstatě vrcholoví sportovci, k dobré kondici ale přispívá jakýkoliv pravidelný pohyb. Stačí vycházky, lehké cvičení, není třeba běhat maratony. „Bez pohybu není zdraví. Přiměřená fyzická aktivita, a nemusí to být vrcholový sport, má určitě vliv i na duševní činnost," přidává svoje zkušenosti ředitelka Domova pro seniory v Černé Hoře Věra Veselá.

Odborné studie poukazují na provázanost fyzické a mentální aktivity. To potvrzují i všichni oslovení veteráni. Některé věci totiž mají společné. Jsou velice pružní, pohotoví, dostupní na mobilním telefonu, když je člověk nezastihne, zavolají zpátky. Stáří? Jestli může vypadat i takhle, je o co usilovat. Stačí jen udělat první krok. Klidně v sedmdesáti.