Inline hokejisté jsou mistry světa! Prohru bych měl na talíři dlouho, říká Šebek

Jaké bylo letošní mistrovství, bylo něčím výjimečné?

Bylo daleko. (usmívá se) Výjimečné pro mě bylo tím, že jsem jej ve svém věku dokázal hrát. V kabině si společně s brněnským Pavlem Strýčkem připadáme už jako dědci. Jako hokej, tak i inline hokej hodně zrychlil, a když se někdy vidím, jak ráno vstávám po zápase z postele, tak si říkám, jestli jsem normální. Ale baví mě to, tak proč ne.

Pro vás je to už sedmá zlatá medaile, mění se s přibývajícími tituly radost z výhry?

Je to stále super pocit, který nikdy neomrzí. Měli jsme skvělou partu, vše šlapalo, jak mělo, a výsledek hovoří za vše. Každá zlatá medaile měla svou cenu a rýsovala si svou cestu. Na každou z nich vzpomínám stejně rád, nedokázal bych vybrat tu nejpamátnější. Spíš si říkám, jestli budu ve formě a fit i na další mistrovství? Medaile mě motivuje na sobě pracovat dál.

Mrzelo vás, že jste po zranění ze semifinálového utkání mohl finále sledovat už jen ze střídačky?

Strašně mě to mrzí a ještě dlouho bude, nosím v sobě pocit nedokončené práce, jako bych tam nebyl. Na společné fotografii stojím v šortkách, ale pokud z vás neteče pot a nepadáte únavou na hubu, tak si to tak neužijete.

Ve finále jste zdolali Itálii 7:3, bylo možná složitější už semifinále proti Francii, kterou jste po dvou obratech pokořili jen o gól?

Italové trochu překvapili, počítali jsme s tím, že postoupí USA. Za sebe můžu říct, že po výhře v semifinále s Francií z nás všechno spadlo, veškerý tlak, jestli uspějeme nebo ne, byl pryč. Finále si chtěli všichni užít a nic nám v tom nebránilo. Ze začátku jsme měli lehčí nohy, lepší pohyb a proměnili šance. Italové v závěru jen kosmeticky upravovali. Tím nesnižuji jejich výkon, ale prostě finále bylo naše a na herním projevu to bylo znát.

Dlouhodobě hrajete ve francouzském Rethelu, takže pro vás to semifinále navíc bylo značně pikantní, že?

Nejen já, ale i spousta dalších kluků ve Francii působí. Rivalita mezi námi je obrovská, sám nastupuji s jasným cílem – Francouz nesmí za žádnou cenu projet. (směje se) Kdybychom prohráli, tak bych to měl na talíři hodně dlouho.

Jste v Rethelu naprosto spokojený?

Jsem. Rethel je malé městečko, žiju tady se svou rodinou a máme tu vše, co k životu potřebujeme. Město žije inline hokejem a snaží se nám vytvořit nejlepší možné podmínky. Na to, že jsem před deseti lety odjel jen zkoušku na pět měsíců, to jde. Nelituji toho rozhodnutí, i když jsem z počátku váhal.

KVÍZ: Kometa válí, co víte o jejím úspěšném týmu?

V Rethelu jste založili takovou českou kolonii, hned čtyři reprezentanti byli nominovaní z tohoto klubu. Jak se to povedlo?

Je pravda, že nás Čechů tu pár je, ale není to tak, že by byli Francouzi špatní inline hokejisté, nebo že bychom si sem přivedli jen Čechy. Máme tu Maďara, Španěla, Francouze, byli tu kluci z USA, Itálie nebo Švédska. Jen je někdy těžší se s domácími domluvit. Nedíváme se na národnost, ale spíš po charakterových vlastnostech hráče a jeho umění hrát inline hokej.

Celkově byl ale národní výběr z velké části složený z inline hokejistů hrajících ve francouzské lize, je její kvalita na nejvyšší úrovni?

To je spíš otázka na někoho, kdo si vyzkoušel všechny soutěže v Evropě. Pokud budu srovnávat podle Evropského poháru, kde se sejdou nejlepší týmy z různých zemí, tak mohu tvrdit, že patří mezi nejlepší.

K hráčské kariéře už se věnujete i trénování a různým kempům, je to něco, na co byste se chtěl zaměřit po konci kariéry?

Je to něco, co mě baví a co bych dělal rád, ale těžko říct, jestli to půjde po konci kariéry. Upřímně na uživení rodiny to zatím není. Ale poznávám nové země, lidi a zvyky, je to perfektní zkušenost.

Jak je vlastně možné, že sportu, ve kterém hodně českých hráčů působí v zahraničí ve věhlasnějších ligách, dominuje právě Česká republika?

To je dobrá otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Troufám si říct, že všichni, co hrajeme v zahraničí, jsme začínali s klasickým hokejem v Česku. Ten nám dal základy a my už se přizpůsobili inline hokeji. Myslím, že nikoho z nás nenapadlo, že bychom se tomu mohli věnovat téměř na profesionální úrovni, ale stalo se a je nás rok od roku víc. Máme v sobě soutěživost a chuť vyhrávat a v neposlední řadě českou chytrost. Jestli nás někdo viděl na tréninku před mistrovstvím v Argentině, tak si musel říkat, co to sem přijelo za mančaft hobíků. A nakonec jsme si odvezli zlato. Umíme se přizpůsobit a v rozhodujících momentech táhneme za jeden provaz.