Kliknutím zvětšíteOficiálně se rozloučí při červnové Grand Prix Brno. „V posledních pár letech jsem zažil těžké chvíle, zejména když náhle zemřel můj bratr, a tak jsem pochopil, že vše jednou končí. Jediná jistota je v našem světě změna, že nic nezůstane stejné navždy, nyní končím i já. Bylo jasné, že mě to brzo čeká a ten čas přišel,“ říká pětatřicetiletý Bábek v exkluzivním rozhovoru pro Deník.
Co vás přimělo ke konci kariéry?
Nešlo o rozhodnutí ze dne na den, nějakou dobu ve mně zrálo. Když jsem to oznamoval na Dukle, řekl jsem, že výsadou každého šampiona má být umění odejít, nenechat to v uvozovkách vyhnít, vyšumět a čekat, až budete muset odejít. Měl jsem závody, kdy se mi dařilo i nedařilo, horší i lepší období, ale vycítil jsem, že je ten čas. Chci odejít při síle, než být donucen odejít. Rozhodnout se sám.
Nebudete už tedy jezdit žádné závody?
Říjnové mistrovství světa byl můj poslední mezinárodní závod UCI (Mezinárodní cyklistická unie – pozn. red.), od té doby jsem žádný nejel a zůstane to tak, pokud se něco zásadního nezmění. Jel jsem jen dvoje Šestidenní, exhibiční závody na pozvání, které s kvalifikací na olympijské hry a UCI body nemají co do činění. Tyhle závody za odměnu jsem měl rád, chyběly mi poslední tři roky, kdy se jich v pandemickém období většina zrušila a možná to přispělo k mému rozhodnutí.
Vytratila se vedle dřiny zábava?
Cyklistika se za dva tři roky změnila kvůli covidu a dalším věcem, což jsem reflektoval. Takové závody pravděpodobně ještě pojedu, pokud dostanu pozvánku, na Šestidenní či nějaké exhibice rád přijedu, třeba i příští zimu. Dál budu trénovat jako aktivní sportovec, jen nebudu pokračovat v reprezentaci. Ve Švýcarsku ve středu začal první kvalifikační závod na olympiádu a přišlo mi fér, aby to už nebylo jen o Bábkovi. Přemýšlel jsem nad tím velmi dlouho a kluci, i kdyby měli jet jen na zkoušku, musí se pokusit olympiádu vyjet a zúčastnit se. Kdybych pokračoval, možná by to stále posouvalo je i mě, ale všechno jednou končí a čas pro mě už nastal. Cítím to tak. A moje tělo mi to poslední dva roky říkalo a já už ho nechci dál ignorovat.
Kde se oficiálně rozloučíte?
Doma, kde všechno začalo. Už snad ani nemůžu říct, že to bylo před dvaadvaceti lety na brněnském velodromu, kam jsem se náhodou dostal, vyzkoušel si dráhovou cyklistiku a zůstal jsem u ní tak dlouho. S rodinou, fanoušky, sponzory a podporovateli se rozloučím při Grand Prix Brno, jedinečném a jediném závodě, který pořádá Dukla Brno. V sobotu 17. června večer pojedu svůj poslední závod, poslední keirin. Bude to vložený rozlučkový závod mimo UCI body. Teď jsem byl v Berlíně u toho, když ho jel Maximilian Levy, což bylo taky emotivní a tuším, jak to bude probíhat.
Řekl jste, že to bude poslední závod, pokud se něco zásadního nemění. Necháváte si otevřená vrátka?
Možná trochu… Nevím, zda je to alibismus, ale cyklistika je celý můj život, těžko se mi jí úplně vzdává. V životě si něco naplánujeme a ve finále to dopadne úplně jinak, takže si nechávám otevřená vrátka. Mám svůj sportovní věk, který je určitým způsobem limitující, ale člověk nikdy neví, k dráhové cyklistice jsem se taky dostal úplnou náhodou. Plán je každopádně takový, že už žádný závod UCI nepojedu.
Pomýšlíte třeba na účast na mistrovství republiky?
Kdyby bylo potřeba a nebyl bych jen do počtu, rád bych jel na mistrovství republiky, na druhou stranu uvidím, jakou bych měl kondici. Možná proto jsem se rozhodl po mistrovství světa odejít, že jsem ještě silný. Proto Levy vůbec nezávodí, nechce, aby si ho někdo pamatoval, že je jen do počtu.
Vaše rozhodnutí tedy uzrálo po říjnovém mistrovství světa ve Francii?
Zrálo ve mně v průběhu celého roku, možná ho částečně ovlivnilo, že jsem si měl dát po olympiádě celou sezonu volno, v tom jsme se s trenérem neshodli, takže jsem pokračoval dál a vyústilo to v moje rozhodnutí. Cítil jsem, že je to už přes hranu víc a víc. Samozřejmě se dalo očekávat, že bych v několika následujících letech skončil, trochu se to celé zkomplikovalo i tím, že jsme přišli o sportoviště ve Vídni, které zbořili. Cítil jsem potřebu se posunout někam dál a čelit novým výzvám.
Vidina startu na olympijských hrách v Paříži příští rok už vás nelákala?
Motivaci jsem cítil a viděl se na ní, ale předchozí pětiletý olympijský cyklus mi vzal hodně energie. Všechno se strašně stěsnalo do dalšího dvouletého kvalifikačního cyklu pro Paříž a v jeden moment jsem si uvědomil, že vlastně jedu od mého úrazu v roce 2011 bez přestávky, furt závod za závodem a ženu se za body trochu jako krysa, která běhá v kolečku. Možná nadešel pravý čas něco změnit. Je dobré poslouchat, co život říká, což jsem vyslyšel. Poslední rok to ve mně zrálo a udělal jsem to.
Cyklistika vám jistě bude chybět?
Důležité je, aby zaznělo, že ze sportu neodcházím a nikdy odejít nechci, dokud budu živý. Zůstávám v naší Akademii dráhové cyklistiky, která se velmi dobře rozjíždí, máme dlouhodobé plány kolem stavby nového velodromu, snažíme se přilákat co největší počet lidí k cyklistice a dál budu spolupracovat i s Duklou a reprezentací. Budu k ruce mladým, když bude potřeba, v roli mentora nebo parťáka, pro předání zkušeností, tak abych sportu něco vrátil. Ale cítím, že nyní z té naší cyklistické krabice na chvilku potřebuji odejít, porozhlédnout se kolem, nabrat zkušenosti a pak se třeba vrátit v manažerské roli.
Chystáte se tedy nadále trénovat v brněnské Dukle?
Ze skupiny odejít nechci, byť jsem se tam přes zimu mockrát neukázal. Jsme domluvení s Pecou (trenér Petr Klimeš – pozn. red.), což je velké jméno mojí kariéry, že mám vždy dveře otevřené a na trénink můžu přijít, takže se nepravidelně účastnit budu. Určitě musí zaznít poděkování, které v první řadě směřuji k mojí nejbližší rodině, manželce, která to se mnou celou dobu vydržela a se dvěma dětmi už to bylo velmi náročné hlavně pro ni, pro mě jen z hlediska regenerace, což taky přispělo k rozhodnutí. Děkuji Dukle Brno za podporu a zkušenosti, které jsem v tom dynamickém procesu nasbíral, taky trenérům v čele s Pecou, celému olympijskému týmu, který odvádí skvělou práci. Poděkování patří všem spolupracovníkům, Jirkovi Dostálovi, Petrovi Žídkovi, Radce Bartovičové, nejde nyní vyjmenovat všechny, ale oni ví. V neposlední řadě děkuji fanouškům, kteří mě podporovali celou dobu, všem sponzorům a partnerům. Všichni se podíleli na příběhu, který jsem napsal a jedna jeho část se uzavře v létě, ale ta další bude pokračovat dál.
Věříte, že vaši následovníci v brněnské Dukle obstojí i bez vás v cestě na olympijské hry?
Věřím jim hodně. Mají velký potenciál po výkonnostní stránce a pokud zapracují ještě trochu víc na mentální stránce, určitě se dokážou porvat o olympiádu. Nutno říct, že mají velmi ztížené podmínky oproti ostatním velkým státům, protože stále nemáme plnohodnotné sportoviště. Bude to o velké vůli, musejí zabrat a není to jen o výkonnosti, kterou všichni mají, stejně jako velký potenciál a chuť. Doufám, že ucítí taky velkou příležitost a chytí správnou slinu a drajv, když konečně ten Bábek vyklidil bojiště. (úsměv) Nebyl jsem úplně jednoduchý oříšek v rámci nominačních závodů. Záleží mi stále na budoucnosti české dráhové cyklistiky, takže tým budu dál podporovat a pokud mohu něčím přispět, rád pomůžu.
Máte jasno, kam povedou vaše kroky po sportovní kariéře?
Ještě bych to nechal prozatím otevřené. V tento moment jsem vyhrál jedno výběrové řízení a když to řeknu kulantně, směřuji do vrcholného managementu mimo sport, abych načerpal další zkušenosti a čelil nové výzvě, po které jsem toužil. Co vyšlete vesmíru, to se vrátí. To dostanete. Zatím je vše velmi otevřené, takže to nechci propálit veřejně, ale v nejbližších týdnech to bude další velké téma. Nastartování duální kariéry spousta sportovců neřeší, ale já se na to dlouho připravoval. A teď, když to překlopení přišlo, jsem připraven.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
