Jeho pouť do Afriky však skončila tragicky. Šamonila srazil v Súdánu návěs kamionu a dobrodruh putoval do nemocnice s několika zlomenými žebry.
Jeho léčba se protáhla i po návratu domů. Úplně zdráv a svěží vyšel Šamonil až z brány boskovické nemocnice. „Je mi fajn. Žiju a v hlavě už mám spoustu plánů, které se opět objeví na titulních stránkách,“ řekl Šamonil a zamával do okna personálu boskovické jipky.
Roberte, o vlásek jsi unikl smrti. Byla cesta ke Kilimandžáru tvým posledním dobrodružstvím?
Rozhodně ne. Nehoda nebyla dvakrát příjemná, ale přece mi takový karambol nezničí slušně nastartovanou kariéru dobrodruha a celebrity. To mám ležet na otomanu, foukat si bebí a ládovat se vánočním cukrovím? To tedy ne! Jméno Robert Šamonil patří na titulní stránky. Než mi srostou žebra, chci být opět v dosahu kamer.
Po propuštění z nemocnice jsi říkal, že máš v záloze další dobrodružství. Sem s ním …
Bohužel nyní budu muset místo nohou zapojit hlavu. Moje kolo mi totiž hlídá policista Mahmoud v Súdánu, takže je mimo hru. Chci si po Novém roce otevřít soukromou školu. Školu života a adrenalinu Roberta Šamonila. Je totiž na čase předat zkušenosti mladým. Ti jenom kouří, fetují, loudí na rodičích peníze a cpou se hamburgery. Vysadit je někde na pustém ostrově, je do týdne po nich. Dnešní doba je zlá a člověk se musí hodně otáčet, aby přežil a měl se jako v bavlnce.
Co se bude ve tvé škole učit?
Nechci studium tříštit do více oborů a předmětů, jako je tomu na ostatních školách. To je naprosto k ničemu. Vše, co člověk k životu potřebuje, se naučí v jeslích a v mé škole. Zbytek je prachobyčejná vata. V odborných seminářích využiji poznatky z cest po celém světě. Studenty naučím například rozdělávat oheň bez sirek, vařit polévku z listů pampelišek, otáčet glóbusem, číst v mapě a hlavně improvizovat. Takže samé nezbytné věci. Na konci školního roku, budou ze žáků praví dobrodruzi připravení na život a nečekané situace.
Myslíš, že o studium bude na Blanensku zájem?
O tom jsem přesvědčen. Nechal jsem si udělat studii a podle ní je na Blanensku kritický nedostatek dobrodruhů. Úplně jsem se těch čísel zděsil. Kromě mě a pár šílenců, co občas předjíždí na I/43 přes plnou čáru, vlastně nikdo. Neúspěch si tedy v žádném případě nepřipouštím.
