Jedním z dopadů přísných protiepidemických opatření je výrazné omezení sportovních aktivit. Netýká se to ani zdaleka jen sportu profesionálního, ale i toho amatérského. Z hlediska udržení zdravé populace je přitom mnohem důležitější, i když se v něm na první pohled netočí velké peníze.

Tělesná výchova na školách s tím úzce souvisí. Ukazuje mnohým dětem, které by za jiných okolností nejevily o pohyb zájem, jaké mají možnosti. Vyzkoušejí si kolektivní sporty od fotbalu po baseball, ale například i atletické disciplíny. Platí samozřejmě, že je nemusí bavit všechno. Pokud je však zaujme určitá hra nebo disciplína, ovlivní to způsob, jakým tráví volný čas. Pro další žáky je tělocvik výjimečná příležitost, která je tlačí alespoň k nějaké sportovní aktivitě.

Argument pro její omezení je samozřejmě pochopitelný. V době, kdy je důležité omezení kontaktu mezi lidmi kvůli šíření covidu, se přistupuje k minimalizaci setkávání dětí ve škole. Žáci jsou ve skluzu v podstatě ve všech možných předmětech a tělocvik je vnímán jako jeden z postradatelných.

Tomu je však možné oponovat. Pro zdravý rozvoj dítěte je s ohledem na výše zmíněné důležitější než většina školních předmětů, které žáci zvládnou ze své školní lavice. Také v tomto případě se projevují zameškané měsíce, které souvisí nejen s tělesnou výchovou, ale také s omezováním sportu na všech úrovních. Děti potřebují možná více než kdykoliv předtím, aby je školy vedly ke sportování a obnovení návyků tam, kde vymizely. Otálení s návratem tělocviku je proto chyba.