Mají tohle zapotřebí? Za tohle je platíme? Tyhle otázky si musel, pokolikáté už, položit každý, kdo sledoval sněmovní divadlo. Prý nedůvěra vládě. Sázkové kanceláře nevypisovaly kurz. Bylo to ještě mnohem jasnější, než kdyby hrála FC Barcelona proti FK Ouholičky. Ne proto, že by byla vláda o tolik lepší než opozice, ale proto, že hlasovací matematika je jasná.

Opozice tvrdí, že potřebovala prostor, kde by zazněl její mocný hlas. Jinak prý mnoho nezmůže. Vláda ji kárá: Máme mnoho nutných zákonů na projednání, a vy takto marníte čas?

Má pravdu, vláda.

Jenže zpátky do minulosti! Přede dvěma lety byl nyní státotvorný Zbyněk Stanjura jedním z nejschopnějších obstruantů. Takzvaná demokratická opozice využila každou příležitost, aby na stejně sáhodlouhých schůzích cupovala vládu „obviněného agenta“ Babiše. Ten teď mluví o vládě organizovaného zločinu. Buď jim to chce vrátit, nebo se mu nějak to slovní spojení zalíbilo.

Normálnímu člověku to právem připadá jako bláznivý tyjátr. Ale jsme-li v přirovnáních u fotbalu, zvažme tohle: Ofsjad neplatí. Krom toho smějí hrát kapitán a jeho asistenti rukama. Nikde nejsou branky, gól dá ten, kdo nejhlasitěji křičí. Hraje se, dokud fotbalisté nepadnou, nebo se nerozhodnou odejít na pivo. Když jedno mužstvo (ženstvo) odejde na pivo, neprohrává, prostě se stalo.

Tak nějak vypadají regule zdejší sněmovny. Jen ještě o něco chaotičtěji. Poslanci se v té džungli musí pohybovat, snaží se získat pozornost a nějaké výhody. Strany na sebe navzájem strojí pasti a úklady. Jen tak mimochodem se ještě schvalují zákony. Zákonodárci na ně příliš času nemají, hlavním je pro ně boj pod praporem partaje či pod praporem vlastním.

Není to jejich chyba, tak jsou nastavena pravidla. Pokud je chce někdo změnit aspoň trochu, opozice se hned proti tomu postaví: „Útočíte na samo srdce demokracie!“ Jako by demokracie spočívala v právu na nekonečné noční projevy, urážky a jízlivosti.

Změna jízdního řádu sněmovny je pro modernizaci naší země podstatná. Podobně jako reforma školství nebo důchodů. Všechno věci, které mají vláda a opozice řešit spolu. Jenže se ocitáme v začarovaném kruhu. Sněmovna bez pravidel vyvolává jen touhu po krvi a krevní mstě. Návrh na změnu je chápán jako podraz.

Nekonečné, zbytečné, uřvané schůze tu tak budou dál.