Soused s tichým klením ráno škrábe namrzlé čelní sklo auta. Zevnitř. Když včera večer přijel, zůstal v něm ještě sedět, napadne mě, už s vypnutým motorem i světly, a s někým dlouho mluvil po telefonu. S kým asi? uvažuju a zdravím ho mávnutím. Zvedne ruku se škrabkou a usměje se.

Volal jsi… mluvil jsi s ní, s Lilith? říkám si v duchu. A dál: Neznám tvoji Lilith, kámo, ale tvoje žena, se kterou se i po letech pořád vodíte za ruku po vsi, je Eva. Eva jako vystřižená z Adamova boku, tedy… z tvého boku, a jdoucí po tvém boku. Eva, která k tobě vzhlíží a která tě láskyplně následuje kamkoli, tím láskyplněji do Svatého Mořice, kde, jak jsi řekl v hospodě, má přijetí valentýnského kýče aspoň úroveň.

A pojede s vámi i navždy zatracená a navždy milovaná, hrdá Lilith? ptám se šeptem u popelnice. Jasně že Lilith pojede taky, odpovím si. Bude ti na sjezdovce v patách nebo bude sekat obloučky kousek před tebou, ve slušivém kompletu, a uzel rusých vlasů za ní bude vlát jako liščí ohon. Bude s vámi spát na přistýlce, samozřejmě že nahá.

Jako by soused blbou škrabkou na led uvolnil celý serak myšlenek, který teď jede ledovcovým korytem v mé hlavě a není možné ho zastavit. Lekl jsem se. Trvalo to sotva minutu, ale minuta je strašná doba, když jeden muž zírá na druhého. Koneckonců největší katastrofy se udají ve vteřinách.

„Co je? Není ti blbě?“ zavolal soused z auta. V jeho hlase zněla obava.

Přinutil jsem se k zasmání: „Né, jen mě zaujalo, jak škrábeš okno z druhý strany.“

Rozhodil ruce: „Já to nechápu. Večer s tím přijela Eva a auto vypadá, jako by v něm někdo přespal.“

Valící se serak v mé hlavě s sebou ještě strhl lavinu kamení. V garáži se dlouho dívám na okno našeho auta. Je výsměšně čisté, jako slovo boží, a jako zrcadlo odráží jen mou podmračenou tvář.