Nejvyšší představitelé naší země úderem půlnoci na pondělí sedmnáctého května povolili pomyslné železné okovy svazující českou společnost, jež byla dlouhé měsíce odsouzena k popíjení vína, piva či lihovin pouze v bezpečném skrytu vlastních domovů.

Tak jsme se dočkali, chtělo by se říci. Člověk je tvorem společenským. Protipandemická opatření omezovala dlouhé filosofické rozmluvy přátel a známých, které se nezřídka typicky protáhly do časných ranních hodin, a jejichž společnými jmenovateli byly bezedné sklenice čehokoli. Zároveň však, přiznejme si, pomohla ke zbrzdění šíření podivného viru, jehož jméno jsme ještě před dvěma lety neuměli ani vyslovit, natož skloňovat ve všech pádech.

Rozvolnili jsme se. V ulicích měst a obcí v kraji vládne nadšení, které by se dalo přirovnat k radosti patnáctiletých puberťáků poprvé mířících taxíkem na diskotéku. Lidé jsou plní očekávání, pociťují zvláštní mrazení, že konečně už! Zároveň však, stejně jako nezřídka i ti patnáctiletí mladíčci, ztrácejí zábrany a se stoupající hladinkou alkoholu v krvi se v lepším případě stávají dětinskými. V horším pak střízlivějí na záchytce a snaží se matně rozpomenout, co vlastně předchozí noc tropili. Podobnost s výše jmenovanou věkovou skupinou je pochopitelně čistě náhodná, neb my jsme ti rozumní dospělí.

Kdybychom jimi skutečně byli, nepřipustili bychom stát se v očích lidí o generace mladších směšnými. Výjimečně se neřiďme slovy Charlese Bukowského, který se ptal, zda si pamatuješ, kdo jsi byl, než ti svět řekl, kým bys být měl… Ne vždy je totiž vhodné dělat jen to, co bychom sami chtěli. Čas od času bychom se měli chovat i tak, jak se od nás očekává.