Na skále s Adamem Ondrou. Chce dobýt místa, která člověk zatím nezdolal

Z bílé obytné dodávky, která je až po střechu zarovnaná lezeckými věcmi, vystupuje vyčouhlý kudrnatý mladík. “Ahoj, já jsem Adam,” říká a zdraví se se všemi ťuknutím lokte, novým koronavirovým pozdravem. Chvíli se přehrabuje v kufru, a když zabouchne dveře, nasadí batoh a úsměv od ucha k uchu. Ten nezmizí v následujících dvou dnech, kdy se budeme potkávat v okolí italského jezera Garda.

Od lezeckého instruktora Matea Guardiniho vyfasuju lezecké boty, sedák, helmu a vydáváme se hledat příhodnou stěnu, kde zkusím aspoň trochu poměřit síly s Adamem Ondrou, čtyřnásobným mistrem světa a jedním z nejlepších světových lezců na obtížnost.

Krásná snaha přišla vniveč. Adam Ondra v Tokiu na medaili nedosáhl

“Na koronaviru bylo dobré, že jsem měl, jako snad nikdy předtím, dlouhý čas na souvislý trénink. Nemusel jsem cestovat, ani se věnovat dalším akcím. Čas jsem většinou trávil doma s přítelkyní a trénoval na mé čtyřmetrové stěně. A taky jsem přečetl o horolezectví spoustu knížek, jenže pak mi bylo líto, že do těch míst nemohu odjet,” směje se osmadvacetiletý sympaťák.

V Itálii na severu jezera Garda je Adam velkou hvězdou. V horolezeckém městečku Arco nemůže projít po hlavní třídě, aniž by ho na každém kroku nezastavovali s žádostí o selfie. “Podpisy už nefrčí, všichni se se mnou chtějí vyfotit,” dodává, když úzkou pěšinou kráčíme k lezecké oblasti Belvedere u městečka Nago. Za čtvrt hodiny stihneme probrat včerejší horolezecký festival v Trentu, koronavirus (ten nejvíc) a jeho vliv na sporty.

Pak zastavujeme na místě, které bere dech. Nad hlavou máme skály a před námi se jako na dlani rozkládá severní – trentinská – část Lago di Garda. Sem se Adam rád vrací. „Poprvé jsem zde byl ve třech letech a pak každý rok dvakrát třikrát. Mám tu spoustu oblíbených míst, kam chodím lézt - nejraději do oblasti Padaro.“

Probíráme s Adamem kde co, zatímco lezecký instruktor natáhl lana do stěny. Adam leze jako první, aby to prověřil.

I když to znám z televize, z youtube, stojím a zírám s otevřenou pusou. Adam leze, jako by běžel. Jako kočka, jako pavouk, jako opice. Chvíli visí v časoprostoru a drží se jen jednou rukou. Než stihnu vytáhnout mobil a zmáčknout na něm foťák, je nahoře a není co fotit. „Dokážu se udržet i na malíčku, pokud si ho zajistím do smyčky. O tom to ale není. Jedná se o typ síly, kterou v lezení ani nevyužiješ,“ vysvětluje mi později.

Všichni jsou lezci

Jak se člověk stane nejlepším lezcem na světě? ptám se ho později. Adam se narodil v Brně do lezecké rodiny, máma s tátou zdolali několik šestitisícovek v Tádžikistánu a prý „na svůj věk (55 let) poměrně dobře lezou“.

Svěží vítr pod pěti kruhy. Chystá se boom? Ondra a spol. rozčeřili hladinu

Dětství trávil pod skalní stěnou a zhruba do šesti let si myslel, že všichni lidé se ve volném čase baví lezením. To, že leze odmala, je určitě jedním z klíčů jeho úspěchu. „Můj úspěch je ale součet mnoha faktorů: síly, intuice… ale nejdůležitější je absolutní zápal. Lezení mě strašně baví. Vždy se mi chce na trénink. Spíš se musím hlídat, abych se nezničil na další dny. A nikdy se mi nechce končit,” vysvětluje.

Fyzická konstituce prý pro lezce až tak důležitá není a velká inteligence také může být na škodu. „V lezení je potřeba používat starý ještěří mozek, když ale dolezu, snažím se vše vyhodnotit do největších detailů,“ dodává absolvent Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

„Tak kdo půjde první?“ ptá se horolezecký průvodce Mateo. Všichni mlčí a já asi nejvíc ze všech. V minulosti jsem si vyzkoušela ferraty, s horským vůdcem vylezla na Gerlachovský štít či Grossglockner, jednou dvakrát byla v hale na stěně. V lezení jsem začátečnice, baví mě, ale chci se nejdříve podívat, jak na to půjdou ostatní. Nedostanu šanci. „Míšo, pojď třeba ty.“

Nejdříve mě Mateo učí uzel, který pojmenoval „Garda“. „Obtočit Gardu, skočit do jezera, protáhnout ve tvaru osmičky.“ Pak si mě k sobě „zacvaknul“ a tím mě začal jistit.

Začínám lézt. Stěna má obtížnost 4b a začátek mi přijde docela jednoduchý. Asi po třech metrech ale najednou nevím, kudy dál. „Pojď víc doprava, dobrý chyt máš například nad pravou rukou,“ radí mi zespodu Adam Ondra.

Poslouchám ho a funguje to. Ten chyt tam opravdu je a já překonám místo, kde jsem zaváhala. Napovídá mi i později, ale to už jsem deset metrů nad zemí a jeho hlas zaniká mezi ostatními, neslyším ho a musím si poradit sama. Netrvá to dlouho a jsem nahoře. Na chvíli se zastavím a užívám si ten moment: modrá obloha bez mraku, nepřekonatelný výhled na jezero Garda a dvacet metrů pode mnou sedí největší lezecká star Adam Ondra.

Je to krásný pocit! Pak si odsednu, dám nohy před sebe, odrazím se nohama a nechám se pomalu spustit dolů.

„To nebylo špatné,“ říká Adam a já mám velkou radost. „Je vidět, že jsi zvyklá se hýbat, kdybys pravidelně chodila na stěnu, zlepšovala by ses rychle.“ Pak mi dá důležitou radu, kterou o pár minut později zúročím. „V první řadě se musíš spoléhat na oči a to ty moc neděláš. Lezeš hodně intuitivně, nejdříve si to místo pořádně prohlédni. Spoléhej se na nohy, v druhé řadě na ruce,“ doplňuje.

Mateo se po chvílí ptá, jestli si to chci znovu vyzkoušet o kousek dál. Samozřejmě že chci. Navážu se opět uzlem „Garda“ (bohužel mi musí pomoct, stále si ho nepamatuji), postavím se ke stěně a začínám lézt. Najednou to jde samo. Používám oči, spoléhám se v první řadě na nohy. Už mi nikdo nemusí radit a nahoře jsem mnohem rychleji.

Úžasný počin australské královny z bazénu. Horská dráha a sedm medailí

„Adame, sledoval jsi mě? Bylo to lepší?“ ptám se nadšeně, když se zase postavím na zem a odepínám se. Adam se na chvíli zarazí a pak se přiznává. „Promiň, já se tady zakecal a vůbec jsem tě nesledoval.“

Tři dny v kuse

Miluji ten pocit, kdy uklidním svou obvykle roztěkanou mysl, soustředím se na skálu pod sebou a lezu „krok za krokem“. „Tak to má přesně být,“ říká mi večer Adam, když si u večeře povídáme. „Samozřejmě, že se mi stane, že si vzpomenu na něco jiného, ale to je špatně. Na lezení se musíš plně soustředit.“

Balíme náčiní a přesouváme se o pár desítek metrů dál. Nejdříve cestu zajistí instruktor, pak leze Adam. Tahle „skalka“ už vypadá dramatičtěji. Obtížnost 6b. Prohlížím si ji zespodu, koukám se, jak ji dokáže Adam bleskurychle zvládnout – polknul ji jak malinu.

„Bojím, že tohle už nedáš,“ říká mi Matteo. Jenže já se nebojím. „A můžu to zkusit? Mě nevadí, když pohořím.“

Mateo si mě přicvakne k sobě a já se postavím pod skálu. Sakra, fakt je to těžší. S maximálním soustředěním vylezu dva tři metry a najednou jsem bezradná. Skála mi připadá hladká jako kus ledu. Nevidím, kde se zachytit, o co se opřít. Hledám očima, rukama, nohama. Pak vsadím na malý výstupek, ale neudržím se a zhoupnu se dolů.

Mateo s Adamem se mi snaží poradit, ale nemá to význam. Vzdávám to a jdu dolů. Ale jednu věc už vím – lezení mě baví a ráda bych se mu čas od času věnovala – nejlépe s trenérem a se svými dětmi.

A proto si ráda poslechnu, jak to má s tréninkem Adam. „Dříve jsem si myslel, že se lezení trénuje hlavně lezením. To určitě platí, ale zařadil jsem více suchého tréninku. V podstatě trénuji 24 hodin denně, na všem záleží,“ říká.

Obvykle trénuje tři dny v kuse a pak si dá den volna. Běhat ani na kolo nechodí (prý by mu to sebralo energii a lezení je stejně bezkonkurenčně nejlepší sport), ale do svého tréninkového plánu zařadil jógu nidru (techniku na pomezí relaxace a meditace) a spoustu kompenzačních a fyzioterapeutických cvičení. Největším problémem je přemluvit se, že jsou stejně důležitá a je třeba se jim věnovat.

Když má den volno, soustředí se na kompenzační cvičení, jde na masáž, den předtím do sauny a dodělává pracovní resty. Na další zájmy nemá čas. 

Oběd na parkovišti

Nedílnou součástí přípravy je i zdravá strava. Že ji Adam dodržuje, zjistím, když po lezení dorazíme zpět k autům. Než vrátíme sedáky, sedí Adam na zemi uprostřed parkoviště s talířem v ruce a obědvá. „Špalda, cuketa a další zelenina, koření – to mi zbylo od snídaně,“ ukazuje. Noc sice strávil v luxusním hotelu v Trentu, ale hotelové snídaně nemá rád, nelenil si přivstat a uvařil si v obytné dodávce.

Adam Ondra: Lezu na skalách, abych se nezbláznil z tréninku

„Základ mého jídelníčku tvoří celozrnné obiloviny, jím hodně zeleniny, oříšků a proteinů v různé podobě a to v pravidelných intervalech. Snídani si chystám vždycky teplou a většinou naslano. Oběd bývá podobný: špalda, rýže, quinoa, vločky, zelenina, zdroj bílkovin, koření. K večeři mívám vařenou zeleninu a bílkoviny, například tofu nebo maso. Piju vývary,“ prozrazuje další klíč ke svému úspěchu Adam.

Sladké nemá rád, jak se ostatně přesvědčím u večeře, kde si sice pochutná na tataráku i vepřové panence, ale štrúdl s vanilkovou zmrzlinou odmítne. „Hlídám si váhu, v tréninku mívám o dvě kila víc než na závodech. To ale souvisí s tréninkovou zátěží. V zátěži moje tělo natáhne více vody, když povolím, upustí ji,“ říká. Alkohol si dá málokdy, má totiž vyzkoušené, že i jedna sklenička má vliv na regeneraci těla a kvalitu spánku.

Strach už se dostaví málokdy, což je Adamovi líto. „Podrásat si nervy adrenalinem – to mám rád.“ Jestli je dvacet nebo sto metrů nad zemí, neřeší. Když prý člověk párkrát spadne, ověří si, že to vůbec nic není a přestane se bát.

Po olympiádě by se rád vrátil na pořádné skály. Lákají ho například kilometrové stěny v Grónsku, pohoří Karákóram v Kašmíru nebo skály v Patagonii. Pořád prý se dají na světě objevit nová místa, která teprve na dobytí čekají.

„Chtěl bych si najít a zdolat hezkou skalní stěnu, aby tam byly úseky i se sněhem a ledem. Osmitisícovky, anebo výpravy, na které jezdí Mára Holeček, mě nelákají. To je na mě až moc drsný alpinismus.“

V plánu má i účast na olympiádě v roce 2024. Pak by ale závodní lezení rád pověsil na hřebík, věnoval se lezení na skalách, v budoucnu si také dokáže přestavit, že by začal i trénovat. „Jedno ale vím - vždycky budu lézt. Člověk se může posouvat a zlepšovat i v padesáti. To už nebude o tom, jestli se přitáhnu na malíčku, ale o technice, která se snad nezapomíná.“ 

MICHAELA BUČKOVÁ