V sobotu, přesně v den svých narozenin, vystoupí v Dělnickém domě v Blansku. „Budu zpívat za doprovodu Big Bandu Brno. Mými hosty budou Ilona Csáková, Roman Horký z Kamelotu a mistr stepu Roman Matal," pozval Kerndl.

Při blanenském koncertě Kerndl také pokřtí svoje nové cédéčko a knihu. „CD má název You. Je emotivní. Dal jsem do něj ze sebe všechny emoce – radost, zklamání, žal, ale i pocity štěstí a lásky. Vše, co jsem za sedmdesát let prožil. Pracoval jsem na něm dva roky," přiblížil zpěvák.

Ten například čtvrt století zpíval na zaoceánských výletních parnících, ale také bojoval s rakovinou krku a dvakrát prodělal klinickou smrt. „Je potřeba pořád mít nějaké plány. Ten můj je, že zdaleka ještě nekončím," prozradil v rozhovoru pro Blanenský deník Rovnost Laďa Kerndl.

Muzika vás provázela díky rodičům od dětství. Kdy jste si uvědomil, že svět hudby je vaše cesta? Díky čemu se jí stal zrovna jazz a swing?

Pokud si pamatuji, tak jsem k hudbě tíhl vždycky. Hrál jsem na flétnu, housle, klavír, kytaru a později i na bicí. Miloval jsem tramp a znal jsem hodně trampských písní i od své mámy. A poslouchal jsem zakázaná rádia Luxemburg a Svobodnou Evropu. Pak jsem začal zpívat s orchestry a to už směřovalo ke swingu a jazzu a světovým evergreenům… Big Band Gustava Broma, Big Band Felixe Slováčka a plno dalších.

Pověstné je vaše působení na zaoceánských výletních parnících. Jak byste ho s odstupem desetiletí charakterizoval, popřípadě hodnotil?

Na moře jsem odjel ve čtyřiadvaceti letech a pracoval jsem tam až do padesáti. Byl to nádherný život, ale s velkou pracovní zátěží. Zpíval jsem totiž sedm dní v týdnu, zatímco normální smrtelník dělá pět dní a pak má dva na odpočinek. Když si to spočítáte, je to osm dní v měsíci navíc, skoro sto za rok a za šestadvacet let to udělá nějakých dva a půl tisíce dní, což je vlastně neuvěřitelných sedm let práce navíc. Dobrý počet, že? Ale já moře a vodu vůbec miluju. I když koukám na televizi, tak mi při pohledu na vodní hladinu zaplesá srdce. Celkově to byla skvělá doba, získal jsem hodně zkušeností, naučil se anglicky, procestoval jsem sto padesát zemí a ostrovů. Dnes by to bylo asi nebezpečnější než tehdy. Myslím, že do některých lokalit už ani tyto lodě neplují. Nebyl jsem však celou tu dobu jen na moři, pracoval jsem i na souši, především v evropských státech. Rád vzpomínám například na Skandinávii.

A jak se vlastně za socialismu mohl Čech dostat jako zpěvák do „západního" zahraničí, respektive na zaoceánskou výletní loď?

Do zahraničí za socialismu jezdili přes Pragokoncert herci, artisti, kouzelníci či kapely. Hlavně nás pouštěli proto, že jsme přivezli valuty. Ty jsme odevzdali a dostali za ně bony, tuzexové poukázky. Naše platy danili padesáti procenty. To byl hlavní důvod.

Tuto vaši éru ukončil pro vás osudový rok 1994. Ztráta cenné kytary tenkrát byla ještě asi tím nejmenším zlem, které přinesl. Lze krátce připomenout, co všechno se tenkrát událo? Co vám pomohlo náročné období překonat?

V únoru 1994 mi lékaři oznámili, že mám rakovinu krku. Podstoupil jsem čtyři operace a dvakrát prodělal klinickou smrt. Strávil jsem mnoho dní v nemocnici, prodělal osmadvacet záření, jedenáct měsíců chemoterapie a během tří neděl jsem zhubl dvaatřicet kilo. I když jsem přijal zprávu o své nemoci s klidnou hlavou, přiznávám, že byly okamžiky, kdy jsem chtěl boj se zákeřnou chorobou vzdát. Když mi to lékař oznámil, řekl jsem si: svůj život sis prožil, a pokud to dál nepůjde, nedá se nic dělat. První otázka na doktora proto zněla, zda se s tím dá vůbec nějak bojovat. Když přikývl, pustil jsem se do boje. Přišly však momenty, kdy byly bolesti tak veliké, že jsem se cítil vyřazený ze života. Dvakrát po sobě jsem se ocitl i v klasickém tunelu s bílým zářivým světlem na konci. Naštěstí jsem se vrátil zpět do života.

Nepochybně se poté změnilo vaše vnímání světa a života vůbec. Pokud byste měl vyzdvihnout jednu životní prioritu, co to bylo?

Vždy, když se něco takového stane, vše přehodnotíte. Začnete vnímat věci kolem sebe. To, že svítí slunce na obloze, že prší, padá listí, úsměv na tváři procházejícího člověka. Vážíte si každého dne. Uvědomíte si potřebu věřit, nevzdávat se, s nepřízní osudu bojovat. Mít sny a plnit si je. Jít si za svým. Ale nejdůležitější je pro mě moje žena, děti Tereza a Robert a jejich rodiny. Potřebuji k životu teplo domova a zázemí, kam se mohu vracet.

Už v roce 1995 jste nazpíval s orchestrem Gustava Broma CD Jazzový dům. Následovaly další tituly. Do dvacítky už jich mnoho neschází. Nejnovější, s názvem You, bude pokřtěno v sobotu při vašem narozeninovém koncertu v Blansku. Co přináší posluchačům? Co nad rámec alba nabídne blanenský koncert?

Koncert v Blansku je šestnáctého května, přesně v den mých sedmdesátin a velmi se na něj těším. Mohu tak jubileum oslavit se svým publikem. Vystoupím s Big Bandem Brno a s hosty Ilonou Csákovou, Romanem Horkým z Kamelotu a mistrem stepu Romanem Matalem. CD You je emotivní. Dal jsem do něj ze sebe všechny emoce – radost, zklamání, žal, ale i pocity štěstí a lásky. Vše, co jsem za sedmdesát let prožil. Pracoval jsem na něm dva roky. Název nese podle duetu You, který zpívám se svou dcerou Terezou. Ta složila a nazpívala i všechny vokály alba. Natočené je se skvělými hudebníky, kteří doprovázejí moji dceru.

Křtít v Blansku nebudete pouze nové album, ale také novou knihu. Můžete ji přiblížit?

Je to druhý díl knihy o mém životě, o tom, jak to bylo, když jsem onemocněl – taková zpověď. O tom, co jsem nikdy nezveřejnil. Také o mé kariéře až do dnešní doby. Nebudu víc prozrazovat, ať se mají čtenáři na co těšit.

Alespoň název?

Kariéra na druhý dech.

V letošním roce žijete oslavou svých kulatých narozenin. Řadu koncertů po republice už máte od března za sebou, tuším, že šestnáct jich odzpíváte v květnu a narozeninové turné pokračuje až do konce prosince. Je mezi naplánovanými vystoupeními některé, na něž se obzvláště těšíte?

Všechny koncerty jsou pro mne něčím výjimečné a na všechny se velmi těším. Zpěv a publikum jsou můj život. I ony mi daly sílu překonat vše zlé. A s tím dělám i své koncerty – s obrovským nasazením, jako by každý měl být můj poslední. Například ve středu šestého května jsem měl se svou dcerou úžasný koncert s Filharmonií Hradec Králové. Když zpíváte za doprovodu Filharmonie, je to zážitek nejen pro posluchače, ale i pro interpreta. Největší odměna pro umělce je pak potlesk vestoje a toho se mi dostalo nejen v Hradci.

Koncerty, nová cédéčka, pokračování knihy. Dokdy plánujete takto intenzivně koncertovat? Jaké další plány do budoucna máte?

Je potřeba mít plány. Můj plán je, že zdaleka ještě nekončím.

Považujete za splněný sen opravu statku v Žernovníku? Proč jste si za své sídlo vybral právě Žernovník?

Ano. Je zde krásná příroda a klid.

Zbývá vám volný čas? Jak odpočíváte?

Je ho málo, ale pokud relaxuji, tak rád vyřezávám do dřeva, čtu, poslouchám hudbu, hrajeme Scrabble. A chodím na hříbky. Les a příroda mi dávají energii. Pokud čas dovolí, odjedu na srub, který máme po tetě mé ženy, a tam to je opravdu oáza klidu.

Ohlížíte se někdy za svým životem? Pokud byste mohl některý ze svých kroků za uplynulých sedm desetiletí neudělat, který by to byl? A za který jste osudu vděčný, že jste udělal?

Hodně se zabývám minulostí a vzpomínkami a říkám si, jak by to asi bylo, kdybych to nebo ono udělal jinak, ale to se člověk nikdy nedozví. Myslím si, že i negativní věci, které se v životě přihodí, mají svůj význam. Má to tak být, aby se něco změnilo. Prostě co má být, má být. Někdy se můžete snažit něco změnit a stejně to nezměníte. „Žít tak, aby se člověk mohl druhým podívat zpříma do očí, před nikým se nepovyšovat, ale ani neponižovat." To je moje heslo.

ANDREA ŠRÁMKOVÁ