Fotografováním jste strávil většinu svého života. Kdy jste mu ale začal věnovat naplno?

Vážně jsem se začal zabývat fotografií až v šedesátých letech, a to jsem stejně používal jen záznamníček, abych zachytil, co mě zaujalo a co by se dalo nějak zpracovat. Až později jsem přešel na skutečnou fotografii. Několik let jsem také vedl žáky v Krajské škole výtvarné fotografie v Brně.

K jakému žánru byste přisoudil vlastní tvorbu?

To je právě ta otázka, já svůj styl nazývám jako tvůrčí fotografie. Málokdo si však dokáže představit, co to je. Každý má jinou představu, někomu se líbí něco jiného, někdo bere fotografii jen jako milou vzpomínku, jiný v ní hledá estetický zážitek. Fotografie by v člověku měla každý den vzbudit jiné asociace. Správná fotografie vždy vyzařuje emoce.

Měl by si podle vás člověk z fotografie odnést spíše pozitivní či negativní pocity?

Každý si z fotografie odnese něco jiného. Jde o to, aby každý člověk pracoval se svou vlastní zkušeností. Tvůrčí fotografie se nedá jednoduše vysvětlit, je to jako básnička. Nelze ji vykládat, abyste pochopili, musíte ji prožít. A zase prožít dokáže jen někdo. Ze sta lidí porozumí třeba jen pár jedinců. Ale tak je to v pořádku.

Jaké dojmy mají zanechat vaše fotografie?

Báseň je tehdy dobrá, když má co nejméně slov a největší účinek, působení. A fotografii vnímám stejně. Co nejméně plochy na ní bude, čím méně prvků, tím bude působivější. Proto jsem se vždycky snažil oprostit svou tvorbu od všeho nepodstatného. Hledal jsem v minimu maximum.

Proto jste se velkou část své tvorby věnoval právě focení ženských aktů?

Tělo jako takové, ať už muže či ženy, je krásné. Ovšem teď nemluvím o pornografii, která má úplně jiný účinek. Mě zajímá krása jako poetika. Žádný člověk není tak hezký, aby na něm nebylo nic horšího. Žádný není tak škaredý, aby na něm nebylo něco hezkého. A já mám tendence zachytit minimem právě to maximum z každé osoby a okamžiku.

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste modelky vyfotil znovu třeba s odstupem času? Mohl by tam vzniknout zajímavý časosběrný projekt.

To by mohlo být zajímavé, samozřejmě žena může být krásná i v pozdějším věku. Sám jsem dělal pár takových fotografií. Dodnes za mnou přichází desítky žen, které by si pokládaly, aby měly fotku ode mě. Občas chodí i babičky, které jsem kdysi fotit, s přáním, abych nafotil i dceru či vnučku. Ztvárnil jsem tak už tři generace, každou z žen samozřejmě vždy s ohledem na jejich věk.

Stál jste u rozkvětu fotografie. Jakým směrem se podle vás tohle řemeslo ubírá?

Kamarádi fotografové, kteří mě navštěvují, mi nosí na ukázku soudobé fotografie. Vidím, že mnozí z nich experimentují a zkouší všelicos. I když je to dnes o něčem jiném, než co si pamatuji, fandím tomu. Fotografie se ubírá zajímavými směry. Denně vzniknou miliony fotek. Bohužel jen malé procento z nich je opravdu zdařilé. Aby vznikly povedené snímky, musí se člověk prvně naučit dobře fotit.

Fotíte na film nebo na digitál?

Ještě donedávna na film. Současné fotky, jako rodinné akce, fotím však na digitál.

Kde při focení hledáte inspiraci?

Inspirace je ve všem. Takřka vše se dá zajímavě zachytit.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Když se biskup Karel Skoupý vracel z internace, shromáždilo se asi dvacet tisíc lidí před brněnským Petrovem, aby ho uvítali. A já jsem to fotografovat z kazatelny. Vzniklo z toho album, které jsem mu předal. Poté byl pozván ke Svatému otci a já za tři měsíce nato zjistil, že mu album věnoval. Mé album je tak uloženo ve Vatikánu. Nebo když mě jednou šestapadesátiletá paní požádala, abych restauroval jedinou fotku její maminky. Fotka byla v hrozném stavu, ale mně se to podařilo, což pokládám také za úspěch.

Získal jste také řady ocenění. Co pro vás znamenají?

Diplomů mám desítky. Za určitou dobu jsem však přišel na to, že to jsou jen papírky, které se hodí tak akorát na tapetování stěn. Mají sice význam, ale pouze dočasný.

Máte nějakého skalního fanouška?

Jednou za mnou přišel člověk na výstavě a říká, že si chce koupit konkrétní fotku.Prodat jsem ji nechtěl, byla na prvních výstavách a já si chtěl ověřit, jak bude působit na návštěvníky. Jenže mě tak dlouho přemlouval, až mě udolal. Fotku jsem mu prodal a on mě pozval, abych ho někdy navštívil, až budu mít cestu kolem. A když se mi jednou poštěstilo, zavedl mě k sobě do bytu. Fotku měl uloženou v osvětlené skříni z mahagonu a skla. Řekl mi, že když je unavený a přijde domů z práce, jen si sedne a pozoruje ji. Prý se tak dokonale uklidní.

Vzpomenete si na nějaký vtipný okamžik z focení?

Kdysi jsem fotil na věži letovického kostela. Pamatuji si, že jsem tam modelku tehdy hnal po lešení. Bylo to dobrodružství.

Bohumil Kocina

O něm: Je mu osmdesát sedm let, bydlí v Letovicích. Velkou část svého života prožil jako profesionální fotograf. Dříve také učil a z donucení pracoval socialismu i jako pošťák. Bydlí v Letovicích. Uspořádal jsem řadu výstav, poslední se konala v blanenské galerii.

Jeho záliby: klasická hudba a četba

Oblíbená kniha: Drtikol a Hajný za mysteriem tvorby

KAROLÍNA TOMEČKOVÁ