Konečně jsme dorazili do Dali, malého města na jihu Číny. Po neuvěřitelně se táhnoucích osmadvaceti hodinách cesty máme pocit, že to ani nemůže být pravda.

Je až neskutečné, jaký je tu klid. Oproti velkým městům, kde je celý den příšerný provoz, hluk a kvůli smogu a prachu se téměř nedá dýchat, je Dali městečko s čistým ovzduším a auta ve staré části téměř nepotkáme. Také lidé jsou hodně odlišní od těch, co jsme dosud poznali. Mají tmavší pleť, oblékají se prostěji a často nosí kroje typické pro jižní horské oblasti. Místo tašek nosí na zádech proutěné nůše. Typickým znakem jižní Číny jsou pestré barvy.

Máme obrovské štěstí, v Dali se zrovna chystá festival luceren, a tak nám procházku po městě zpestřují průvody stylově oblečených vesničanů etnika Bai, kteří sem přijeli představit svoji kulturu. Neustále potkáváme různá představení, všude hraje hudba, zpívá se a tancuje.

Když si dostatečně užijeme této skvělé atmosféry, přesouváme se do několik kilometrů vzdáleného Lijiangu. Už teď ale tušíme, že naše nadšení z Dali asi jen těžko překoná. Lijiang je památkou UNESCO a tak se za samotný vstup do města platí vysoký poplatek.

Ačkoliv jsou úzké dlážděné uličky lemované starými dřevenými domky působivé, všechno je až příliš okatě komerční, zaměřené na nepředstavitelné davy čínských turistů proudící sem každý den. Běžní obyvatelé žijí za branami starého města.

Kolem Lijiangu jsou vysoké hory, z nichž ta nejvyšší – hora „Nefritového draka“ – má 5596 metrů a nás to táhne do přírody. Brzy ráno vyrážíme na dvacet kilometrů dlouhý pochod soutěskou „Skákajícího tygra“, nejhlubším říčním kaňonem na světě.

Zpočátku vede úzká blátivá stezička ve stráni vysoko nad řekou Yangtze. Snad poprvé v Číne si užíváme pocitu úplné samoty, není tu chodník ani lanovka a tak sem čínští turisté nechodí. Postupně procházíme džunglí, bambusovým porostem a borovicovým lesem, míjíme prostá obydlí místních obyvatel a malá políčka s kukuřicí. Po čase se charakter krajiny výrazně mění a veškerý porost nahrazují skály, kameny, vodopády a nádherné výhledy na vysoké hory kolem.

Čeká nás nejhezčí část celé cesty. Prudkým srázem slézáme až na samé dno soutěsky v jejím nejužším místě. Řeka tu má neuvěřitelnou sílu a přes její burácení neslyšíme vlastního slova. Opravdu úchvatné!

Dojem nám však postupně kazí domorodci, kteří po nás během následujících dvou kilometrů chtějí několikrát zaplatit ne právě nízké částky. Pokud chceme projít soutěsku do konce, nezbývá nám, než tyto nesmyslné poplatky zaplatit. Čínská vynalézavost opravdu nemá meze.

Autoři: PAVLÍNA BALCAROVÁ
MARTIN HÁJEK