Třeba o tom, že si o angažmá v Dejvicích tak trochu sama řekla, proč se svého manžela nejdříve bála a z jakého důvodu nedává na Instagram fotky sebe ani své sedačky. Přesto se teď musí svého soukromí na nějakou dobu vzdát – od prázdnin usilovně trénuje na desátou, jubilejní řadu StarDance, kde budou s tanečníkem Dominikem Vodičkou tvořit jeden ze soutěžních párů.

Vždycky mě pobaví, když adepti StarDance předem vyhlašují, že vlastně neumějí tančit a že to chtějí jen zkusit. Moc jim to nevěřím.
Jsem právě ve fázi, kdy mám pocit, že se to člověk opravdu nemůže naučit. Když vidím Dominika, jak mi na půl plynu předvádí, co mám dělat, a já se pokouším ho napodobit a nevypadat u toho jako retard, tak tomu taky nevěřím. Pravda ale je, že jsem herečka a na škole jsem měla spoustu pohybu – klasiky, lidovek, moderny. Chodila jsem do tanečních, v Boleslavi jsem se účastnila projektu „Roztančené divadlo“. Ale tam jsem tancovala jen jeden tanec, a ten jsem se za osm zkoušek naučila.

No vidíte, nějaké zkušenosti evidentně máte!
Ale zatančit to tak, aby si byl v přímém přenosu člověk jistý a jeho taneční projev měl nějakou úroveň, chce mnohem víc práce.

Našla jsem asi rok starý chat z pořadu Dobré ráno, kde se vás jeden divák zeptal, zda byste nechtěla ve StarDance účinkovat. A vy jste tenkrát nadšeně přitakala. Co je na tom tak lákavého?
Setkala jsem se spoustou kolegů, kteří tuhle nabídku odmítli, ale pro mě bylo přijetí pozvánky do soutěže automatické. Jednak ty krásné šaty, ale samozřejmě je to i šílená výzva. Pro mě, pro moje nervy. Jsem zvyklá se vyjadřovat hlavně slovy, trochu pohybem. Ovšem vůbec nemluvit, jen se hýbat a nedělat z toho hereckou čurinu, je pro mě protiúkol. Už jen to, že se tance musíte naučit pořádně, ne jen jako. Například když se do filmu učím jezdit na koni, mám jen pět jízd, abych z koně nespadla. Většinou jde jen o povrchní učení. Já jsem to tak zatím vždycky měla.

Ale i StarDance trvá jen pár měsíců.
Jasně že se člověk nenaučí za dva měsíce celou latinu nebo standard. Ale stejně je to víc nekompromisní. Kvůli seriálu Mazalové jsem se učila jezdit na kolečkových bruslích, a pak už jsem na ně nikdy nestoupla. Když jsme natáčeli Ženy v běhu, chodila jsem běhat. Film skončil – a už jsem běhat nešla. Nevím, co se stane teď, jestli i po konci soutěže budu dál tančit. Ale doufám, že i kdybych nechtěla, nakonec mě to strhne.

Je asi docela těžké vybrat dvojice tak, aby spolu partneři ladili a zároveň si i rozuměli. Mohla jste výběr ovlivnit?
Na první schůzce se mě ptali, jaký typ by mi vyhovoval, jestli mám raději dril, nebo pohodu. Někdo prý rovnou řekne – chci sexsymbol, chci to vyhrát, potřebuju k sobě někoho ambiciózního. Ta otázka mě docela překvapila. Počítala jsem, že mi někoho přidělí a já se s tím nějak vyrovnám, rovnou to zpracuju. Nakonec jsem řekla, že bych ráda dostala příjemného tanečníka, aby s ním byla pohoda. Vybrali mi Dominika a zatím mám pocit, že to nějak zacvaklo. Jedna kolegyně se mě třeba zeptala: „A je ti příjemnej i fyzicky?“ Odpověděla jsem: „Jo, vlastně jo.“ Předtím by mě to ani nenapadlo, že i u tance si musejí lidi vonět. Nesmí mi být nemilé se ke svému tanečníkovi přivinout. Ale nehledejte v tom nic dvojsmyslného ani koketního.

Nevadí vám, že taneční kostýmy jsou často velmi úsporné?
Na odhalenost těla jsem z různých postelových scén zvyklá. Nějak jsem vůči tomu imunní. Naopak – teď zkoušíme sambu a já říkám, ať je to klidně nahatý. Dokud se nestydím za svoje tělo, proč ne. Beru to jako roli. Mnohem víc mě zaskočilo, že jde v podstatě o reality show. Kamery s námi byly hned na prvním tréninku, při seznámení, neustále nás natáčejí jako zvířátka. To je mi trochu méně příjemné. Jakmile se objeví kamera, člověk se začne chovat jinak. Je to zvláštní.

Zřejmě podvědomý reflex, zrovna pro herce dost typický.
Jednak vím, že nemůžu mluvit sprostě, protože by to pořád vypípávali. A já, bohužel, u tréninku mluvím strašně sprostě, trochu si tím ulevuju, Dominik jen kulí oči. Navíc člověk začne i přemýšlet jinak, když je pozorován. Začne se dělat i lepším, než jaký je.

Zmiňovala jste jízdu na koni či kolečkové brusle, jakou nejtěžší věc jste se musela kvůli natáčení naučit?
Absolvovala jsem věc, do které bych normálně nešla – a to byl skok z mostu v televizním filmu Škoda lásky. S Jirkou Mádlem jsme skákali z železničního mostu – na lanech, která se později retušovala, aby vše působilo jako volný pád. Těsně nad vodou nás lana zastavila a vypérovala zpátky, takový malý bungee jumping. Začalo se tím, že to bude jen „kousek“, že v podstatě jen přelezeme zábradlí, pak to ale stupňovali a stupňovali, až z toho byl patnáctimetrový skok. Nejsem úplně adrenalinový typ, nevyhledávám pouťové atrakce, protože mám svého vnitřního adrenalinu tolik, že moje tělo další dávku nezvládne.

Na divadle jsou to ještě jiné typy adrenalinových zážitků a výzev – herec často otevírá své třinácté komnaty a zabývá se něčím, na co by v civilu možná ani nepomyslel.
To se mi stávalo často, když jsem hrála Ofélii nebo zkoušela Markétku ve Faustovi. Musela jsem ztvárnit projevy šílenství, kdy člověk mluví úplně z cesty nebo ho najednou popadne brutální smutek. Bylo těžké takovým pocitům na chvíli uvěřit, a dokonce je v sobě hluboce prozkoumat.

Vy ale postavy žen s psychickými problémy dostáváte poměrně často. Markétku či Catherine v Důkazu – role, které jiné herečky hrají i po třicítce, jste hrála ve velmi útlém věku. Neříkala jste si: Proboha, co budu hrát za deset let?
Asi ne… Víte, pro mě je herectví pořád zázrakem, tedy to, že se mu můžu věnovat. Dokonce jsem si několikrát řekla – i kdyby tohle byla má poslední role, tak je to pořád hezké. Spíš uvažuju, jestli se dá psychicky přežít, kdyby role a nabídky přicházely tempem jako dosud. Svým způsobem jsem labilní i křehká, mám v sobě i propady, které řeším. Takže si občas říkám, jestli by v rámci duševní hygieny nebylo fajn udělat nějakou zájezdovku, bohapustou řachandu a „utírat si nos židlí“.

V různých rozhovorech jste vyprávěla, jak jste chtěla hrát v Městských divadlech pražských či jste se sama Ivana Trojana zeptala, jakým způsobem se dostat do Dejvického divadla. Obě tyto mety se vám splnily. Jaký sen tedy máte před sebou?
Teď mám spíš sny a představy, které se týkají rodiny a rodinného života. Ne že bych taková kdysi nebyla. I jako dítě jsem snila o tom, že budu mít domek, zahradu, manžela, děti a psa. A to, že budu herečka, jsem raději vyslovovala jen šeptem. No, možná by mě někdy lákalo vyzkoušet si naopak, jaké je to na volné noze. Zkusit si zažít určitou nejistotu a objevit nové věci, nezpohodlnět. Ale nechci, aby to vyznělo špatně vůči Dejvickému divadlu, tam se o nezpohodlnění pořád všichni snaží. Mou metou, která mě provází už hodně dlouho, je zahrát si v nějaké zahraniční věci, ale zatím jde spíš o nereálný sen, protože neumím tak dobře anglicky. Stále je to tak na půl cesty, i když teď na dovolené v Kanadě jsem měla pocit, že už jsem trochu rozmluvená.

V seriálu Zkáza Dejvického divadla měl každý z herců dost vyhraněný charakter a zveličené úchylky. Vy jste tam ovšem působila téměř nejnormálněji. To byl záměr?
Po přečtení scénáře i po zhlédnutí jsem z toho měla až frustraci, docela mě vyděsilo, že jsem taková nijaká. Ale samozřejmě je to tím, že v Dejvicích působím krátkou dobu a názory na lidi se tvoří časem, a taky jsem se možná ostatním ještě tolik neotevřela. Sama vím, kolik je u mě věcí, které by se daly vytáhnout i parodovat, ale ještě jsem je neukázala.

Vaše maminka i prarodiče se věnovali v Rakovníku loutkovému divadlu. Byl to hlavní důvod, proč jste jako holčička zatoužila po dráze herečky?
Určitě, díky našim jsme se sestrou žily jako děti v ještě větší imaginaci, než je obvyklé. Zpívaly jsme písničky z jejich představení, měly jsme loutky, s nimiž jsme si hrály. Navíc mamka je učitelka ve školce, takže organizuje různé besídky. Máme spoustu videokazet rodinných vystoupení. Můj manžel jednou dokonce na mém recitálu v Rokoku, aniž bych o tom věděla, pustil příšerné video, kde vystupuju se ségrou, kterou vzápětí odhazuju od mikrofonu, abych mohla sama zazpívat „Umbabaum“. Trapas!

Rodiče jsou rádi, že se věnujete herectví?
Když jsem se dostala v patnácti na konzervatoř, tak se táta opil a máma zhroutila. Nečekali, že bych se hraním mohla živit. Ne že by mi nevěřili, spíš se báli, že nebudu mít práci. Všichni kolem nás vždycky řešili, jestli se dá dělat herectví bez protekce. A představa „profesionální herečky“, která pije, kouří a žije skandály, pro ně byla asi děsivá. Do té doby jsem nejela ani sama autobusem, a najednou jejich princezna měla z Rakovníka odejít do Prahy. Ale teď jsou rádi.

Jak se žilo a vyrůstalo v Rakovníku? Co pro vás vlastně znamená rodné město?
Pro mě je Rakovník dětství a rodina. Vždycky se mi líbil, to dlouhé náměstí a jeho prostor, i příroda kolem. Bydleli jsme na kraji města, za námi byl kravín, krávy, kozy, koně. Občas, když se otočil vítr, to trochu zasmrdělo. Jednou jsme v prváku na konzervatoři stáli na Křížovnické před školou, kolem projel traktor a spadly z něj kobylince. Já jsem šťastně zavzdychala, ucítila jsem známý hnojový smrad domova. Spolužáci jen nechápavě koukali.

Vás asi příroda hodně oslovuje, na rozdíl od ostatních hereček máte na svém Instagramu pouze přírodní scenérie, žádná vytuněná selfie či fotky s manželem.
Mě Instagram baví, ale bojuju s tím, protože mi zároveň přijde zhoubný. Sledovat pouze cizí fotky mi přišlo pokrytecké, a tak jsem si ho založila. Baví mě fotit makrofotky na mobil, různé brouky, kytičky, zkrátka se na přírodu dívat zblízka. Myslím si, že veřejně známé osoby by na Instagram měly dávat obrázky, které můžou ostatní nějak obohatit. Že mám ráda přírodu a zveřejňuju, jak se na ni dívám, je svým způsobem taky intimní. Nedokážu se „jen tak“ vyfotit a přeposlat to celému světu. Jasně, teď při stylingu jsem se vyfotila, jak jsem hezky namalovaná, ale takové fotky pošlu jen našim, Pavlovi, ségře a kámoškám. A taky mému tanečníkovi, aby mě viděl i jinak než upocenou a věřil, že když se nalíčím, tak to bude možná i dobrý. (smích)

Pobavilo mě vaše vysvětlení, proč nerada jezdíte vlakovým kupé, vadí vám prý dívat se lidem přímo do očí, máte pocit, že jste zase v divadle. Jak vlastně se svou povahou vnímáte neustálou pozornost?
Když jsem v pohodě, tak mi to nevadí, neděje se mi to nijak masově, málokdy mě někdo pozná. Občas vidím lidi, jak se mě snaží vyfotit, ale nejdou za mnou. Anebo mi řeknou, že viděli nějaký můj film, byli na mně v divadle. Ale když nemám dobrý den, vnímám to jinak. Přijde mi třeba zvláštní ukázat na Instagramu svůj obývák, z toho mám úplné fyzické kroucení. Představuju si, jak někde ležím v nemocnici a paní na pokoji mi pochválí moji sedačku, že je teda super! To už je za hranou – člověk toho přece ze sebe tolik odevzdá ve svých rolích a rozhovorech. I když už jsem trochu povolila a sem tam nějakou fotku z „práce“ do tzv. instastories dám. Vím, že za pár hodin zmizí. Ale doplňovat to o další intimity už netřeba. Často se řeší, kdo má kolik followerů. „Kolik tě sleduje lidí?“ je jedna z otázek, která tě jako člověka definuje. Máš málo sledovatelů, a tak nejsi dostatečně populární. Slyšela jsem moc hezký výraz, že sociální sítě jsou v podstatě chlubítko. Protože na jevišti a ve filmu neustále vytvářím nějakou fikci, je pro mě důležité orientovat se v tom, co je pravda. A tohle prostě pravda není.

Když jsme u zveřejňování soukromí – jak vnímáte zájem lidí o vaše privátní vztahy? I když, cynicky řečeno, co jste „vyměnila“ filmového režiséra za divadelního, propírá vás bulvár trochu méně.
Naučila jsem se na to odpovídat. O vztahu s mým bývalým partnerem do médií nemluvím, rozešli jsme se. Je to podobné, jako kdybych do novin vyprávěla o balkonu sousedů. Proč? Je to jejich věc. Nemám problém zveřejňovat informace, když žiju s někým, s kým mi je dobře a hezky. Ale sama si určuju, co zveřejním, a vím, že ne všichni musí vědět všechno.

Před půl rokem jste pro náš valentýnský speciál Víkendu řekla: „Už nejsem tak naivní, abych si myslela, že manželství je na celý život.“ To mi, promiňte, přijde docela zvláštní, myslet si to ve vašem věku, navíc pár let po svatbě.
Jasně že doufám, že náš vztah s Pavlem je na celý život. Ale mám za sebou rozchod po osmi letech dlouhého a zásadního vztahu, o kterém jsem si myslela, že bude jediný. Ano, nebyli jsme s Karlem (režisér Karel Janák, pozn. red.) manželé a byla jsem mladinká, ale stejně. I život mi ukazuje, že se dějí příběhy, které by ani pan William nenapsal. Říkáte si – to se nemůže stát! A stejně se to stane. I příběh mého manželství. Můj manžel na mě moc nežárlí, já na něj docela ano, na všechny ty mladé herečky, se kterými zkouší. A když se ho zeptám, jestli by mu bylo líto, kdybych se zamilovala jinde, řekne mi – a nevím, zda to myslí úplně vážně: „Kdybys chtěla opravdu odejít, co bych mohl dělat?!“ Je to pragmatické, ale pravdivé. Lidé by spolu měli být, pokud chtějí, ale ne za každou cenu. Jasně, s dětmi je to jiné. I když ani to nemusí být pravda.

Veronika Khek Kubařová (*1987)

* narodila se a vyrůstala v Rakovníku, posléze vystudovala herectví na Pražské konzervatoři
* už při škole hostovala v Semaforu, po absolutoriu se ale její stálou scénou stalo Městské divadlo v Mladé Boleslavi
* za roli Markétky v inscenaci Faust a Markétka získala svou první širší nominaci na Cenu Thálie
* v roce 2011 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských (za postavu Catherine ve hře Důkaz obdržela svoji další širší nominaci na Thálii)
*na jevišti Dejvického divadla se poprvé objevila v roce 2013 v roli Niny Zarečné v Rackovi, od začátku roku 2015 je stálou členkou hereckého souboru a díky úloze Katji v inscenaci Interview se poprvé ocitla v užší nominaci na Cenu Thálie
*výrazné role ztvárnila ve filmech Rafťáci, Nejkrásnější hádanka, Lidice, Ženy v pokušení, Můj vysvlečenej deník či Ženy v běhu
* jejím manželem je divadelní režisér a umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové Pavel Khek