„Kniha pojednává o soužití italských uprchlíků s naším obyvatelstvem. V místech, kde vypukla ohniska první světové války, vystěhovalo rakouské císařství civilní obyvatelstvo do klidných lokalit," popsala Šebková.

Na Moravě se tehdy podle ní usadilo si třicet tisíc italských uprchlíků. Řada z nich žila v českých rodinách na Blanensku. Například ve Sloupu, Křtinách, Blansku, Boskovicích nebo ve Svitávce. „Byli to hlavně ženy, starci a děti, protože muži narukovali do války," vysvětlila Šebková.

Vzájemné soužití Čechů a Italů bylo podle ní zpočátku velmi těžké. „Hlavně proto, že Italové neuměli česky a na druhou stranu také Češi neuměli italsky," řekla spoluautorka knihy.

Postupně se ale ledy prolomily. „Naši lidé Italy nevítali s nadšením, protože se s nimi museli dělit i o to málo, co za války měli. Byla to však postupem času právě tvrdá doba, která oba národy sbližovala. Komunikace se odehrávala přes děti, které se velmi rychle naučily česky a vnesly do vzájemných vztahů vlídnost," poodhalila Šebková.

Ve větších městech a obcích pak byly zřizované takzvané italské školy. Dospělí pracovali hlavně v zemědělství, v textilce ve Svitávce nebo v ČKD Blansko. „Italové považovali za velké štěstí, že mohli válku prožít u nás. Pak se vrátili do domovů, které byly téměř srovnány se zemí," řekla Šebková. Autoři při psaní díla vycházeli z archivních materiálů a kronik.