Láska. Ta mocná čarodějka, která umí život někdy pěkně zamíchat. Své o tom ví i herec Mário Kubec. Na střední škole potkal dívku, která se věnovala herectví na lidové škole umění v Praze, a protože chtěl být s ní, začal tam chodit také. „S tou slečnou jsem se později rozešel, ale u herectví jsem už zůstal,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý herec, jehož první, a jak on sám říká, asi i největší role byla v seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi. „Dodnes se ten seriál už několikrát vysílal a byl jsem tehdy kvůli němu dost známý. Je sice pravda, že je silně poplatný době, ale to ty dnešní seriály taky,“ říká usměvavý muž, který právě zgruntu mění svůj život a chce se stěhovat do Boskovic.

Dočetla jsem se, že jste se na Damu v Praze dostal až na potřetí. Jak to? Zkoušky byly tak těžké?
Právě naopak. K přijímačkám mě připravovala výborná učitelka paní Steimarová a k mé škodě mě připravila asi moc dobře. Aspoň takto mi to potom tvrdili u přijímaček profesoři na Damu. Říkali, že jsem vydrezůrovaný závodní kůň, že mě nemají co učit a ať jdu rovnou k divadlu. Poslechl jsem je tedy a odešel jsem do divadla v Mostě, kde jsem rok hrál. Ale pořád mi to nedalo, chtěl jsem se na tu školu prostě dostat, takže jsem se přihlásil znova. Oni mě ale opět ujišťovali, že mě opravdu nemají co naučit, že bych tam byl zbytečný, ať opravdu zůstanu rovnou u divadla a ať se nebojím, že se do té Prahy jednou stejně dostanu, že můj talent je evidentní.

A vaším cílem bylo dostat se do pražských divadel?
Ne, já jsem prostě chtěl mít vystudovanou tu školu. Ne že bych byl tak ambiciózní v tom smyslu, že bych musel mít diplom, ale na Damu jsem měl hodně kamarádů a taky tam bylo více možností získat dobrou roli. Nakonec jsem se na Damu dostal až na potřetí. Asi si tenkrát řekli, že už mě musí vzít, jinak bych snad příště přišel znova.

Splnilo pak studium na Damu vaše očekávání?
Ano. Profesoři u přijímaček neměli tenkrát pravdu. Na škole jsem se naučil spoustu nových věcí. Daleko lépe jsem se naučil mluvit na jevišti, pracovat s prostorem, když je menší nebo větší divadlo, a začal jsem tam také konečně pořádně zpívat. Hlavně jsem ale byl u zdroje šancí, protože na Damu se tenkrát chodili dívat režiséři, kteří si vybírali herce do filmů a seriálů. Já dostal šanci v druhém ročníku na Damu v seriálu Chlapci a chlapi a tím se to celé odstartovalo.

Po škole jste tedy neměl problém najít si angažmá?
Dřív se dostávaly takzvané umístěnky, takže po škole měli všichni práci zajištěnou. Pak ale přišla revoluce, a to jsem byl zrovna v posledním ročníku na Damu, která všechno zamíchala. Změnili se šéfové činoher a každý se chtěl udržet zrovna tam, kde působil. Takže když jsme v osmdesátém devátém absolvovali v divadle Disk, kam se předtím chodívali dívat ředitelé divadel, na nás nikdo nechodil. Byla jiná doba, nebyl na to čas, a my jsme tak po škole neměli zajištěnou práci. To je docela hrozné zjištění, když člověk celé studium počítá s tím, že nebude problém někde dostat práci, protože tenkrát každý musel pracovat. Najednou se ale změnila doba a sami jsme museli ťukat na ty dveře a prosit o angažmá. A opravdu jsme po těch divadlech chodili, ale nikdo nás nechtěl.

Jak to s vámi dopadlo?
Já, stejně jako někteří moji spolužáci, jsem měl štěstí, že jsem už hostoval v nějakém divadle. Párkrát jsem hrál v Národním divadle, takže po roce hostování jsem pak v Národním divadle dostal angažmá. Důsledek té revoluce byl ale takový, že nás absolvovalo sedmnáct, z nichž jenom tři u divadla zůstali.

Dostal jste se na prkna Národního divadla. Co jste tehdy cítil?
Byl to pro mě obrovský zážitek. Cítíte to prostředí, velké osobnosti, které divadlem prošly, ta historie na člověka prostě dýchne. Nejcennější pro mě ale bylo, že jsem hrál vedle osobností jako byl třeba pan Kemr, Somr, Rösner či paní Preisová. Dívat se na ně z portálu, pak s nimi hrát a koukat se jim do očí jak hrají, jakým stylem, jakou technikou, to byl opravdový zážitek.

Vzpomínáte si na svoji první roli v Národním divadle?
Začínal jsem tam ve vedlejší roli v Shakespearově hře Jak se vám líbí. Měl jsem jeden jediný výstup, ale ten pak končil potleskem na otevřené scéně. To docela štvalo pana Donutila, který ve hře hrál hlavní roli. (smích)

Jaké jsou mezi herci vztahy?
V průběhu mé herecké práce se to tak vytřídilo, že jsem v podstatě ztratil všechny kamarády, kteří byli z tohoto oboru. Prostě ta doba si žádala mít tvrdé lokty a jít tvrdě za svým, nemůžete se ohlížet na nikoho. Vlastně kromě kolegyň jsou pro vás všichni konkurence. Hlavně kvůli vztahům jsem pak, stejně jako třeba paní Hlaváčová, z Národního odešel. Potom jsem migroval po různých divadlech, dal jsem si také rok pauzu a i nyní jsem na volné noze, koluji mezi jednotlivými divadly, i když moje domovská scéna je Divadlo Na Fidlovačce.

Vyzkoušel jste si ale také moderování v reality show Vem si mě… Možná to bude znít divně, ale já tu práci nechtěl dělat. Říkal jsem si, že jsem herec. Jenomže když vám začíná téct do bot, máte rodinu a musíte ji uživit, tak se holt musíte snížit i k jiným věcem. Takže když mě vybrali a jako rodina jsme na tom finančně zrovna nebyli moc dobře, bylo rozhodnuto. Živit se jako herec vůbec není jednoduché. Za dva až tři měsíce zkoušení v divadle totiž nedostanu ani korunu, zaplacený jsem až od premiéry. Takže když zkouším, musím si najít čas, abych stihl něco nadabovat, a když je příležitost, i něco natočit v televizi.

Kdybyste se mohl znovu rozhodnout, stal byste se opět hercem?
Ne. Nechci odrazovat mladé lidi, kteří se chtějí stát herci, ale s tímto mozkem a tou zkušeností, co mám, bych na herectví už znova rozhodně nešel. Po pětadvaceti letech mám na účtu nula a v podstatě furt v této branži bojuji jakoby o přežití. Já si dřív myslel, že když má člověk talent, všimnou si ho a ty příležitosti přijdou, ale to dneska tak prostě neplatí. Je to dost frustrující, že celý život čekáte, až vám někdo zavolá, že má pro vás nějakou roli. Velmi nepříjemné také je, jak se o mě zajímá bulvár.

Bavíte se s lidmi z bulváru?
Ne, jakmile zvednu telefon a tam se ozve, že jsou z nějakého bulvárního tisku, okamžitě to pokládám. Vůbec s nimi nekomunikuji. Ani jim neřeknu nashledanou, protože i to jsou schopni otočit.

V létě vás lidé mohli vidět také jako Vinnetoua ve westernovém městečku v Boskovicích. Jak jste se do Boskovic vlastně dostal?
Měl jsem tady loni ve westernovém městečku točit film. Ten se nakonec vůbec nedělal, ale já jsem se do tohoto prostředí úplně zbláznil. Pak jsem sem vzal i rodinu a nakonec jsem se domluvil s majitelem městečka, že tu přes léto budu hrát Vinnetoua. (Barvitě popisuje, jak se musel naučit jezdit na koni bez sedla). V současné době právě zgruntu měním život, protože už na nějaké praktiky v divadle nemám žaludek, takže z této branže chci trochu poodstoupit a přestěhovat se i s rodinou do Boskovic.

Naučil jste se kvůli roli jezdit na koni. Co ještě jiného jste musel kvůli herectví zvládnout?
Například v Chlapcích a chlapech jsme jezdili tankem a rychle vystupovat z tanku a otevírat pancéřové dveře také není žádná legrace. Jednou jsem do dveří kolegovi přivřel nohu. Naštěstí ale měl kanadu, takže se nic vážného nestalo. Bylo toho víc, co jsem musel zvládnout, ale naučit se jezdit na koni bez sedla bylo nejtěžší.

Jaký jste typ herce? Přesně posloucháte režiséra nebo spíš experimentujete a improvizujete?
Vždycky dávám do role svou kreativitu, hodně nabízím, neumím papouškovat a většinou moje nápady režisér i uzná. Vzpomínám si na jednu historku v Národním divadle, kdy jsem se také snažil experimentovat. V té scéně jsem seděl u stolu s panem Kemrem, který hrál mého strýce, jedli jsme chlupaté knedlíky a já jsem se měl hodně rozčílit. Doma jsem nad rolí přemýšlel a napadlo mě, že by bylo dobré, kdybych ten knedlík napíchl na vidličku, a jak budu rozčílený, rozmáchnu se a knedlík poletí až do první řady. Tak jsem to takto, aniž by to někdo čekal, při jedné zkoušce udělal. Rozohnil jsem se, vymrštil tu vidličku, knedlík z toho ulítl a letěl až do první řady na režiséra. A pan Kemr na mě udělal: „Hm, (uznale pokyvuje hlavou) dobrý pane kolego,“ a tak to už jsem věděl, že je to dobré. Při každém představení jsem pak už házel knedlík.

Takže vždycky pak skončil knedlík v první řadě?
No jasně a někdy i dál, když už jsem to měl naučené.