Když jsem vstoupila do obývacího pokoje u Jaroslava Šíbla v Jedovnicích, připadala jsem si trochu jako na cizokrajné výstavě. Kromě několika sošek se v poličkách vyjímaly korále, vějíř, písmo na bambusu, část lýtka z buvola a na stěně visel zarámovaný diplom. „To je státní kambodžské vyznamenání. Dostal jsem ho za svou práci v pneumatikárně od kambodžského krále a je na něm napsáno, že jsem rytíř specialista energie,“ zavzpomínal vysoký pětaosmdesátník. Díky své práci procestoval kromě Kambodže také Indonésii, Indii, Etiopii a Maďarsko.

Jak jste se dostal k práci v zahraničí?
V roce 1957 jsem pracoval v brněnské pobočce Dukly Praha. Ta dodávala indonéské továrně na výrobu pneumatik kotle a zajišťovala tam také energetiku. Montéři nejprve vše zhruba udělali a pak měla nastoupit technická pomoc. Ta měla uvést továrnu do provozu a naučit místní pracovat s novou technikou. Skupina byla připravena, chyběl jenom hlavní energetik. Mě nikdy ani nenapadlo, že bych tam mohl jet, jak se ale říká, nikdy neříkej nikdy. Jednou mě totiž potkal náš generální ředitel a říkal, že v Brně jsou samí zbabělci, že jsme sice kotle zkonstruovali, ale nikdo už je nechce dát na místě do provozu. Já mu na to řekl, že zbabělci nejsme, že jdu druhý den na zdravotní prohlídku a budu-li zdráv, pojedu. Prohlídka dopadla dobře, navíc mi lékař říkal, že ten jiný vzduch bude dobrý na moje astma, takže jsem se rozhodl, že pojedu. Co se ode mě čeká, jsem ale vůbec netušil. Podrobnosti mi technoexport řekl až těsně před odjezdem, asi abych si to náhodou nerozmyslel.

Měl jste zaučit indonéské dělníky. Jak jste se s nimi domlouval?
Když už jsem věděl, že pojedu, sehnal jsem si orientální slovník a každý večer jsem se učil. (začne vyjmenovávat různá malajská slovíčka). Nebylo to jednoduché, ti mrňousci byli velmi malí, na váhu jednoho bělocha byli dva, neuměli vůbec nic. Navíc také byli velmi špatně živeni, v Indonésii byla bída a hlad. Měl jsem tam jednoho Indonésana, toho jsem jako jediného naučil svářet a najednou jsem zjistil, že mu ale není dobře. Léky jsme mu obstarali, já totiž pořád řediteli říkal, že toho svářeče musíme zachránit, jenže Indonésan hlavně potřeboval dobrou stravu, dostával jen skleničku mléka. Byl to však boj s větrnými mlýny, říkali mi pak, že jak odejdu, tak ho stejně pošlou pryč.

Podařilo se nakonec dát pneumatikárnu do provozu?
Ano, navíc jsem za dobrou práci pak dostal odznak nejlepší pracovník těžkého strojírenství a v kotelně jsem se dokonce pozdravil s úřadujícím indonéským prezidentem.

Když se vám tak dařilo, nenapadlo vás v Indonésii zůstat?
Ne. Je ale pravda, že když jsem v neděli, kdy jsem měl volno, občas seděl v jacht klubu a díval se na lodě vyplouvající do Austrálie, napadlo mě, že bych nasedl. Ale přece jenom doma je doma. A v Indonésii bych zůstat nechtěl, nebylo to tam pro mě jako pro bělocha moc bezpečné. Do města jsem chodili nejméně tři, hlídali jsme se navzájem. Bylo tam tehdy stanné právo. Říkalo se: „Ve dne voják, v noci bandita.“ Zastavili například auto, vše vykradli a lidi postříleli. Já jsem také jednou zažil nepříjemnou příhodu.

Co se stalo?
Jednou když jsem byl společně s lékařem z Brna, který čekal na odjezd na Borneo, doma, za námi přišly ze dvora děti, plakaly a říkaly: „Pane, pane, manžel hospodyně, co vám vaří, chce zabít vašeho šoféra.“ Doktor je pohladil po vlasech a říká, že to snad ne. Děti ale za chvíli přiběhly zase. Vyšel jsem tedy doprostřed dvora a ptám se, co se děje. V tom útočník, který měl mačetu, šoféra pustil a hnal se rovnou na mě. Rychle jsem utíkal zpátky do bytu a doktor za mnou zamknul. Zavolala se pak policie, která útočníka, který byl najednou jak beránek, odvedla.

Proč vlastně na toho šoféra zaútočil?
Šofér šel totiž kolem hospodyně a trochu se jí dotkl. Viděl to ale její manžel, který byl schovaný za keřem. Skočil tedy na něho a už to jelo. Tak si prostě mohamedáni chrání své ženy. A nebezpečno nebylo jen v Indonésii, obavy jsme měli hodně i v Etiopii. Tam, když jsme jeli autem, jsme u sebe každý měl zbraň a tři čtvrtě metru dlouhý elektrický kabel jako pendrek. Našeho ředitele, který šel jednou večer kousek pěšky z velvyslanectví, nejen okradli, ale rozbili mu i hlavu. Dozvěděli jsme se pak, že kdyby prý policie toho pachatele chytla na místě, hned druhý den by visel.

V cizině jste byl hodně dlouho. Jak to vnímala vaše rodina?
Když jsem jel do Indonésie, byl jsem ještě svobodný, takže to bylo bez problémů. Na druhou cestu do Indie mě manželka pustila, protože věděla, že se mi tam bude lépe dýchat. Domluvili jsme se ale, že tam zůstanu jen půl roku. V Indii toho bylo tenkrát hodně nedodělaného, musel jsem tedy dělat i o víkendech. Navíc jsem ještě v takové situaci dostal od doktora Vašíčka z Jedovnic dopis, že můj otec prodělal infarkt a že bych ho už nemusel vidět živého. V té době také maturovala manželka a měl se narodit syn Jarek.

To byla dost svízelná situace. Odjel jste?
Ne, dodělal jsem svou práci. Dělal jsem o víkendech i po večerech. Byl jsem ale dost nervózní, protože z domova se vůbec neozývali. Nakonec ale za dva měsíce dopis přišel a stálo v něm, že otec už se má dobře, manželka udělala maturitu a že se mi narodil syn. Takže jsem to pak s kamarády pořádně oslavili. (úsměv)

Rodina za vámi nikam nepřijela?
Když jsem byl v Indii, tak to nešlo, syn byl malý, když jsem ale odjížděl na svou třetí cestu, do Kambodže, dal jsem si právě podmínku, aby za mnou naši přijeli. Technoexport souhlasil, když pak ale naši měli společně s panem Vávrou přijet, najednou se Technoexport vymluvil, že nemá peníze. Já ale nevěděl, že nepřijedou, takže jsem s kytkou čekal na letišti a najednou přijel jen pan Vávra. Moje kytka mu tehdy skončila pod nohama a dost jsem mu vynadal. Chtěl mě za to dokonce odvolat, jenomže nemohl.

Jak to?
V Kambodži mělo tenkrát Československo v provozu elektrárnu. Kvůli neustálým poruchám kotlů bylo ale město až několikrát do měsíce bez proudu. Kambodžané si neustále do Prahy stěžovali a nechtěli platit za nově dodávané kotle. Já jsem o těch problémech slyšel také, a tak jsem se šel do elektrárny podívat a vzal jsem si tam výkresy. Večer jsem je pak na posteli roztáhl, přepočítal, opravil červenou tužkou, dal je ráno inženýrovi a řekl mu, že dokud tohle neudělá, nebude mít pokoj. Nejdříve si na poradě, kde můj výkres projednávali, mysleli, že jsem blázen, nakonec to ale tak udělali a za celý rok pak nebyla ani jedna porucha. Stejně tak jsem v Kambodži pomohl s problémy u kotlů v cukrovaru a na muničce. Když tedy toto všechno pan Vávra slyšel, s tím mým odvoláním si to rozmyslel. No a moje rodina pak do deseti dnů přiletěla.

Kde se vám z těch vašich pracovních cest nejvíce líbilo?
Nejvíce se mi líbilo v Indonésii. To je překrásná země plná zeleně. Vždycky v neděli, když jsem měl volno, vyjížděl jsem se spolupracovníky na výlety. Viděli jsme krásné hory, chrámy a také jsme se nedaleko Bandungu podívali do sopky. Tam jsme ale byli načerno, byl tam kvůli banditům zakázaný vstup a navíc to bylo dost nebezpečné, z kráteru se kouřilo. My ale na to jako mladí kluci nedbali a dole jsme pak z kamení seskládali nápis ČSR. (historku mi potvrzuje i několika fotografiemi a také zmiňuje, že se v Bandungu potkal s herci z loutkového divadla Radost z Brna, kteří se pak do sopky šli také podívat). Když jsem pak četl knížku S pimprlaty do Kalkaty od cestovatele Norberta Frýda, ten nápis v knížce autor zmiňuje a také dodává, že to tam provedli kluci z pneumatikárny.

KDO JE JAROSLAV ŠÍBL :
– narodil se v roce 1924 v Jedovnicích,
– vystudoval Střední průmyslovou školu v Brně,
– pracoval jako konstruktér kotlů v ČKD Blansko, od roku 1950 pak v brněnské kanceláři ČKD Dukla Karlín Praha, pod kterou byla výroba kotlů přesunuta,
– několik let pracovalv zahraničí, především v Indonésii, Indii, Kambodži, Etiopii a Maďarsku,
– žije v Jedovnicích, je ženatý a má dvě dospělé děti.