Malíř Jiří Slíva: V mládí jsem si kreslil obrázky k písničkám ze Semaforu

Stáří, které jistě není pro sraby, zvládá Jiří Slíva s neodolatelným úsměvem. Aneb, jak se praví v jeho nedávno vydané knížce aforismů: „Člověče, zbláznil jste se, s tak velkým charismatem do tramvaje?“

Je vám pětasedmdesát. Už jste na to nakreslil vtip?
Ne. Akorát pro týdeník Euro jsem nakreslil sfingu, jak říká: „Za Tutanchamona bylo líp…“

Narodil jste se jako poválečné dítě v Plzni. Souvisí s tím nějak skutečnost, že máte celoživotně rád swing a blues?
Je pravda, že pár známých mělo swingové desky po amerických vojácích, ale já nejdřív podlehl bigbítu z Radia Luxembourg. S kamarádem ze sousedství jsme poslouchali skoro každý večer hodinu či dvě. Proto jsme se někdy v patnácti přihlásili na kurzy angličtiny v odpolední jazykovce. Asi v osmnácti letech jsem si zamiloval i jazz, ale spíš ten moderní, bebop, cool, hard bop.

Angličtinu vás učili Beatles?
Některé texty jsme si opisovali foneticky a skvělá paní učitelka Bukovská nám je pomáhala dešifrovat. No a právě se zmíněným kamarádem a pár dalšími spolužáky z jazykovky jsme se rozhodli založit kapelu. Jeden hrál léta na violoncello, takže řekl, že zvládne i basu. Další dva hráli na kytaru. Já jsem je poprosil, ať počkají ještě měsíc, koupil jsem si v bazaru bicí a rychle se na ně naučil.

Eva Jiřičná: Vážím si pracovitých lidí. Alfons Mucha k nim patřil

Chuť malovat přišla později, nebo jste o obou svých talentech – výtvarném i hudebním – věděl odjakživa?
Mě bavilo i kreslit, vedl jsem si sešit s texty tehdejších populárních písniček, hlavně ze Semaforu, a kreslil k nim záhlaví. Později, na někdy v půlce šedesátých let, se mi líbil surrealismus a zkoušel jsem pár kreseb v tomto stylu.

V roce 1966 jste se vydal z Plzně do hlavního města. Představuju si, že jste okamžitě vskočil do víru pražské klubové scény. Určitě jste byl pečený vařený v Redutě i ve Viole.
Přihlásil jsem se na VŠE. V Plzni jsem absolvoval průmyslovku, a tak jsem si netroufl jít na výtvarku ani na filozofii. Hlavně jsem ale chtěl být v Praze, blízko divadlu Semafor, jazzu a galeriím. Na koleji nás bylo šest kluků na jednom pokoji, a proto jsem raději trávil večery s přítelkyní v Redutě.

Brzy jsme se seznámili s vynikajícími jazzmany – Karly Velebným a Růžičkou, Jiřím Stivínem, Tondou Gondolánem a dalšími. Když Reduta v noci zavřela, šlo se do Violy, kde hrálo po poetickém programu Trio pana Jana, tedy Jana Malíře. Václava Hraběte, který tam čítával, jsem už bohužel nezažil.

Kdo formoval váš vkus a smysl pro humor?
Taky by mě to zajímalo, asi je to diagnóza. Měl jsem rád Literární poklesky od Stephena Leacocka, samozřejmě Semafor, no a později kresby a povídky Rolanda Topora, Monty Pythony, Pierre-Henriho Camiho. Je zajímavé, že Leacocka a Camiho jsem po letech dostal k ilustrování, asi to tak mělo být.

Osobně považuju za váš nejlepší fór to, že jste se kdysi snažil „poctivě“ živit v oddělení sociální prognostiky. Co vás to napadlo?
Já pocházím z nemajetné rodiny, rodiče už byli starší, a tak jsem si na škole různě přivydělával. Asi ve třetím ročníku jsem si přečetl na školní nástěnce, že vědecký pracovník hledá „pomvěda“ (pomocně vědeckou sílu) na výpisky a anotace z časopisů o futurologii, vycházejících v angličtině a němčině. Přihlásil jsem se, byl přijat, a až do konce studia jsem takto fungoval.

Ten vědec, Ota Šulc, se pak stal vedoucím oddělení prognostiky na Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Ředitelem byl Radovan Richta, jehož knížku Civilizace na rozcestí, tehdy slavnou, jsem měl rád. Takže jsem bral jako poctu, že mi tam po škole nabídli nastoupit. To bylo v roce 1971. Futurologie, po našem prognostika, byla tenkrát populární disciplína. Jenže potom začalo ideově přituhovat a já se začal rozhlížet, jak z ústavu zmizet. Podařilo se mi z něj odejít přesně po osmi letech.

Potomci Alfonse Muchy vystavili ve Valdštejnské jízdárně díla z rodinné sbírky

Málokdo už dneska ví, že jste také pravidelně vystupoval s dvojicí Vodňanský a Skoumal. Jak na oba pány vzpomínáte?
Dostal jsem se k nim do pražského Činoherního klubu neuvěřitelnou náhodou. Z tria Petra Skoumala v létě roku 1971 odešel bubeník Laco Tropp. A já zrovna v té době potkal svého dávného známého z Plzně, herce Zdeňka Maryšku. Šel po ulici se svojí spolužačkou z DAMU Táňou Fišerovou, která tenkrát v představeních Vodňanského a Skoumala účinkovala.

Když Táňa zjistila, že bubnuju, hned mě k nim zavedla, a od září 1971 jsem s nimi celou sezonu hrál. Pak jsem musel přestat, protože pořádali vícedenní výjezdy po republice a já neměl tolik volna. Ale ta sezona byla skvělá. Například ve hře Na koho to slovo padne účinkoval výkvět Činoherního klubu – a být v šatně po boku Pavla Landovského, Petra Čepka, Josefa Abrháma, Jiřího Kodeta, Jiřího Hrzána či Josefa Somra, to byl zážitek.

Je pravda, že vás k psaní veršů přitáhl právě Jan Vodňanský?
Paralelně k tomu svému hraní jsem si psal říkanky a písničky. Za pár týdnů spolupráce jsem se odvážil ukázat je Janovi, a on mě s nimi poslal do Víkendu Mladé fronty, že by mi je mohli uveřejňovat. Paní redaktorka Olga Hníková byla milá, zřídila mi sobotní rubriku Slívky Jiřího Slívy, to bylo někdy v roce 1972.

A protože si všimla, že si kreslím i takové absurdní vtípky, přidávala je k tomu. Potom ji přeřadili na jiné pracoviště a nový redaktor pravil, že na takové básničky už nebude atmosféra, ale kresby ať nosím dál. Tak jsem se stal karikaturistou – a posléze začal uvažovat o existenci na volné noze.

Prošel jste i písničkářským sdružením Šafrán, v sedmdesátých letech zakázaným. Už tehdy jste hrál vlastní věci? A byly podobné těm, které jste o hodně později vydal na svých dvou deskách Kup si bicí! a Nemysli na to?
Protože jsem měl asi deset vlastních písní, začal jsem hrát kromě bicích taky na kytaru. Šafrán vypisoval písničkovou soutěž O ptáka Noha. Tam jsem se – tuším, že roku 1973 – přihlásil a za skladbu Matiné jsem dostal třetí cenu. První nebyla udělena, druhou získal nějaký nezpívající kytarista. Proto jsem pak asi rok se Šafránem vystupoval a stal jsem se, jak říká Jarda Hutka, jeho tranzitním členem.

Dalším, kdo výrazně ovlivnil vaši cestu, byl malíř Jiří Šalamoun. Věnoval byste se dnes grafice, kdybyste ho nepotkal?
To bylo v roce 1979, kdy jsem se jako kreslíř definitivně rozhodl odejít na volnou nohu. Pánové z humoristického časopisu Dikobraz mi ale dělali problémy. Prohlásili, že nedoporučí mé členství ve Svazu výtvarných umělců, a tudíž nedostanu razítko do občanky, pokud nepřestanu publikovat v imperialistickém tisku. Šlo o to, že mé vtipy beze slov někdy přetiskoval z Mladého Světa švýcarský humoristický týdeník Nebelspalter. Témata: hudba, literatura, cirkus, umění.

Jde si svou vlastní cestou. Malířka Barbora Kachlíková čerpá z emocí

Zašel jsem za svým guruem Jiřím Šalamounem, aby mi poradil, co mám dělat. A on mě zavedl do litografické dílny s tím, že přece nemusím dělat jen ty černobílé kresbičky do novin. Poradil mi, ať svým nápadům zkusím dát formu barevné litografie. Podobně se mě později ujal Jiří Anderle, který mě navedl na techniku leptu. Po půlroce života bez razítka, a tedy de facto života příživníka, se situace vyřešila díky Art Centru. Ale tahle těžká situace mě opravdu zavedla ke grafice, což by se za normálních okolností možná nestalo.

Zmínil jste oblasti lidského života, které s velkým gustem zobrazujete: víno, kavárny, jam session, láska, dělal jste Paragrafiky, poštovní poezii… Tak by se člověk mohl bavit donekonečna. Zajímalo by mě, jak poznáte, že nějaký relativně nenápadný nápad stojí za to, abyste se u něj pozdržel.
Jednak ta témata odpovídají mým zálibám. A někdy mě také vyzve nějaká vinařská či kávová firma, abych jí udělal tematický kalendář. Nebo si právníci objednávají kresby na péefka. A po letech to množství obrázků vydá na knížku. Co se poštovní tématiky týká, jsem rád, že jsem občas mohl navrhnout nějakou známku, třeba Český jazz s českým lvem hrajícím na altsaxofon ve Stivínově čepici.

Ve svých aforismech a básních si často pohráváte s fenoménem Franze Kafky. Předpokládám, že si stejně jako já o Kafkovi myslíte, že to byl celkem normální, vtipný chlapík s chutí do života, který mu naneštěstí moc brzy utekl mezi prsty.
Je to tak, jeho knížky mám rád. Na téma Kafky a kafkáren jsem udělal řadu kreseb a grafik, dokonce pár výstav, například ve Stockholmu, Káhiře, Hanoji, Bruselu nebo v Addis Abebě.

Vy jste doopravdy uspěl v celém světě. Vaše práce otiskovali ve Wall Street Journalu, Le Monde, New York Times, německém Sternu… Jak jste dokázal, aby vám všude rozuměli?
Já jsem se o to takhle nesnažil. Spíš mě asi zajímají témata, která nejsou vymezena našimi hranicemi. To je podobné jako ptát se, proč je moderní jazz srozumitelný široké skupině lidí bez ohledu na jejich kulturu a národnost.

Vaše umění je univerzální i díky tomu, že jste v oblasti karikatury dost brzy opustil slova.
Se slovy jsem pracoval v básničkách či v aforismech. Humor beze slov jsem ctil přibližně do roku 2009, kdy mě oslovili z týdeníku Euro, abych pro ně kreslil. Tehdy jsem zjistil, že v oblasti ekonomických a sociálních témat budu muset ten svůj bezeslovní celibát porušit. A začal jsem používat slova v bublině.

Takové ty klasické pérovky, podle kterých vás každý bezpečně pozná, jako by ani nepatřily do tohoto století. Kde se to ve vás vzalo?
Těžko odpovědět, mně se ta technika tak nějak udělala, podobně jako se mi dělají nápady. Ona by k těm nonsensům snad ani jiná nepasovala. Teď mě napadl aforismus: „Čím realističtěji podáme nesmysl či absurditu, tím nesmyslněji či absurdněji působí.“ Myslím, že mě v dětství hodně ovlivnilo to, že jsem sbíral nálepky z krabiček od sirek, obaly od žiletek a žvýkaček. Později jsem tento způsob výtvarného projevu přijal za svůj.

Chtěla najít sama sebe, tak začala tvořit. Nyní dokončila obří becherovku

Jedno téma ve vaší tvorbě přece jen postrádám: je to válka, zbraně, konflikty. Má to něco společného s tím, že vám na vojně kulomet poškodil sluch?
Po výstřelu na vojenském cvičení roku 1970 v Českém Krumlově mám tinitus, a na to konto i modrou knížku. A je pravda, že se vojenským tématům spíše vyhýbám. I když teď s tou ruskou válkou jsem jich pár zpracoval.

Jeden z vašich aforismů zní: „Žádáme občany, aby nevstupovali dvakrát do téže řeky.“ Řídíte se tím? A co právě chystáte?
To je složité, já mám těch řek víc. Ilustruju knížky, dělám litografie, kreslím do dvou týdeníků, občas navrhuju poštovní známku, napíšu si básničku… Takže ty řeky jsou řekněme pořád stejné, ale stejně vždycky trochu jiné.

Teď jsem dodělal ilustrace k novele Karla Pecky Pasáž. Další novou publikací s mými kresbami je Karlštejnsko v pověstech. Ve Frýdlantě chystám výstavu s názvem Franz Kafka, náš krajan. V kostele sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře se koná moje výstava Variace a na podzim připravuju větší výstavu v Šumperku v souvislosti s festivalem Blues Alive.

Závěrem mi řekněte svůj nejmilejší aforismus, který jste ovšem vy sám nenapsal.
Zrovna teď mám zrovna před sebou aforismy skvělého satirika Gabriela Lauba. Třeba tento: „Civilizace: Eskymáci dostali teplá obydlí, a tak musí pracovat, aby si vydělali na ledničky.“