Žena z Podolí protkává básně svými pocity. Verše mnohdy zapisuje na to, co je zrovna po ruce. „Ráda chodím do přírody, takže básničky píšu třeba na ústřižky, kousky papírů. Na papírovém kapesníku skončila třeba báseň Na procházce,“ pousměje se dvaapadesátiletá žena. Múza k ní promlouvá třeba na lavičce pod lípou či břízkami. „Někdy si ale zalezu doma do patra a tam zkrátka píši,“ podotýká.

Verše na útržcích papíru často někde odložila a pak na ně zapomněla. Její manžel je však schoval, přepsal do počítače a vytiskl. „Díky němu teď sbírka Básničky od srdce I vyšla. Možná vyjde i druhý díl. Zrovna jsem jeden nový text napsala,“ pokračuje žena, která pracuje v mateřské škole.

Tentokrát se rozhodla popsat velkoměsto. „Tato burcující báseň mi připomíná pubertu, kdy jsem byla plná pocitů a rebelie. Tehdy jsem byla dost tragická a verše podle toho vypadaly,“ říká Lujková. Později psala říkanky přátelům a recitovala je na narozeninových oslavách. Když ale potkala svého muže, změnil se jí život. I básně se proměnily. „Jsou o přírodě, o životě a také o Pánu Bohu. Každý si v nich něco najde. Promítá se do nich také to, že nejsem na konci, ale na začátku života,“ dodává žena. Ta tvoří i s manželem, který skládá hudbu. Na kontě tak má pár textů k jeho skladbám.