Kliknutím zvětšíteStačí zmínit Cabaret Calembour, uskupení, v němž se setkáváte se spolužáky…
Ano, Cabaret Calembour mě strašně „vycvičil“. Díky našemu vydanému CD jsme to počítali - napsal jsem pro něj už skoro sedmdesát písní a melodií. Neuvěřitelná tvůrčí svoboda a pestrost. Ale přestože v Calembouru vystupujeme sami za sebe, vytváříme nějaké umělé hřiště, ve kterém si můžeme dovolit cokoliv. Když mám být teď úplně sám za sebe, je těžké najít si cíl, mantinely a žánr.
Na úvod to zní moc komplikovaně.
Možná. Jde o to, že jsem nikdy neměl problém hrát s kapelou, ale spíš jsem řešil, jaký žánr by ta kapela měla produkovat a jaké bych volil výrazové prostředky. Zároveň si neumím představit, že bych hrál jeden žánr pořád dokola. Takže jej vlastně s novou kapelou hledáme - a možná jej s námi budou hledat i naši posluchači. Zdá se mi to docela vtipné, že jsme zatím ne úplně zařaditelní.
Za pár dní jedete koncertní šňůru s repertoárem, který není moc známý - až na singl Náušnice. Teprve až jej ozkoušíte na posluchačích, vydáte jej na desce?
Není mou ambicí mít hned „zlatou desku“. Pro mě je zásadní stát na jevišti a „dělat“ hudbu a užít si atmošku, se kterou taky hodně pracujeme. Moje songy jsou navíc dost členité, a když víme, že dnes udržíme pozornost maximálně dvanáct vteřin, je to pro jejich poslech trochu nevýhoda. Proto diváka uzamkneme do sálu, našeho časoprostoru, a naservírujeme to tak, že bude bez dechu sledovat. Mám tuhle zkušenost samozřejmě z divadla. A zároveň stavíme na živých nástrojích… Takže teď živě. Deska bude třeba časem.
Vraťme se k Náušnicím – přijde mi, že si umíte hrát se slovy a kolikrát si i docela nakládáte, protože „zvláštní žháře záře v duši lháře“ je doslova jazykolam.
Ano, je to trošku náročnější, při nahrávání jsem se snažil, aby mi vůbec bylo rozumět. Jsem tak založený – a proto dělám i zmiňovaný kabaret. Miluju práci s jazykem a textem a pracuji na tom, aby se perfektně spojoval s hudbou.
A jak byste to vaše umělecké pnutí popsal?
Umím vyprdnout desítky melodií a nápěvů během chvíle. Ale vždycky hledám ten jeden správný, který bude neodtrhnutelný od textu, a to pak sedím klidně hodiny a hodiny u klavíru. Respektive u klavírů a kláves. Přeci jen nejsem školený komponista a využívám toho, že mě různé nástroje inspirují k různým melodiím. Stejně tak se rád nechávám inspirovat nápady muzikantů v kapele. Proto nerad říkám, že jsem skladatel. Prostě dělám písničky.
Náušnice je romantická záležitost – jak jsou na tom tématicky další vaše písně?
Různě. K téhle mě inspirovala situace, kdy jsem kamarádovi půjčil byt a když jsem se druhý den vrátil, našel jsem v posteli náušnici. Od té doby jsem samozřejmě nález nebo hledání „jedné náušnice“ zažil hodněkrát. A sbírám je i na ulici. V klipu je záběr na reálnou sbírku. Jinak jdu po příbězích, ty mě zajímají. Týká se to třeba i písně Labuť, kterou hrajeme s Cabaretem, nebo šansonku Anděl, který mě napadl, když jsem byl na dovolené v džungli. Na šutru jsem tam viděl flek barvy, který mi připomněl anděla. A o tom je písnička, jak se ztratí v pralese… Jdu často na věci z vnější inspirace dovnitř.
Co je skryto v názvu vašeho koncertního turné Když chlap svléká tmu?
Myslím, že celá podstata mého koncertního vystupování. Chtěl jsem, aby v sobě měl ten název určitou erotičnost, ale nemyslím vysloveně fyzickou, spíš atmosférickou. Společná intimita v sále a zároveň vášeň a testosteron… To mi nějak v dnešní době chybí. Jinak jde ale jednoduše o název písničky, která je pro nás dost signifikantní. Dokonce jsem uvažovali o tom, že ji vyšleme k posluchačům jako první singl, aby měli zprávu o tom, jak bude naše produkce vypadat. Ale nechtěli jsme je vystrašit.
Říkáte, že tvořit sám pro sebe je složitější, než pro ostatní kolegy. V čem to tkví?
V tom, že nemáte zadání zvnějšku. Když třeba tvořím něco pro Cabaret, tak si říkám, že udělám legrácku o tom a o tom. Člověk prostě ví, že je to jen pro tyto účely. Ale jakmile si řekne, že tohle dělá pro sebe, tohle jsem já, tak najednou zjistí, že ztrácí hravost, svobodu a nezávaznost. Je to zvláštní. A hlavně – nemám přetlak čistých emocí, že bych se potřeboval nad něčím vyplakat. I když teď bohužel přichází doba, která mi v tomhle „pomůže“. Zároveň mám dost písní, které hodně reagují na téma člověk versus příroda. To mě trápí víc než láska. Ta mě totiž netrápí. Proto píšu spíš o radosti z ní a o kráse žen.
Co Lazarus? Měla jsem velký zážitek, když jsem vás viděla v roli Davida Bowieho v pražském Divadle Komedie. Získalo pro vás tohle dílo s odstupem času nějaký jiný význam či pohled?
Od začátku je to pro mě jeden z nejsilnějších hudebně-dramatických zážitků. Hned jsem k dílu Lazarus cítil ohromnou zodpovědnost - nejen kvůli Bowiemu. I pro jeho náročnost. Musel jsem zamrkat a myslím, že jsem překonal svoje dosavadní pěvecké limity. Taky to bylo prvně, kdy jsem zpíval v angličtině . O „setkání“ s Bowiem nemluvě. Musel jsem ho nasát a pochopit, bylo to neuvěřitelně inspirativní. Je to prostě intenzivní záležitost, když zná člověk životní Bowieho backround ve spojení s románem Muž, který spadl na Zemi. Je pro mě vždy svátek, když to představení hraju. Od rána jsem už trošku nervozní a soustředěný, ale na konci bývám moc dojatý. Samozřejmě tomu hodně pomáhá hudba, ale uvědomuju si to.
Když už jsme u muzikálů – v létě vás čeká představení Marta věnované osmdesátinám Marty Kubišové. V jaké fázi zkoušení se nacházíte?
Premiéra je ohlášená na začátek června, už se začalo zkoušet. V představení budu hrát jejího producenta. Půjde vysloveně o hudební roli - všichni nehlavní herci jsou totiž i součástí živé kapely. Na to se těším moc. S paní Martou se známe už z účinkování na letní scéně pražského Ungeltu v inscenaci Touha jménem Einodis. Teď to vypadá, že i v představení jí věnovaném se sejde skvělá parta lidí. Bude to fajn.
Zároveň jste začali zkoušet v Národním divadle Mnoho povyku pro nic… Jde o poslední režii Daniely Špinar. Co vy a Shakespeare?
Jako herec musím upřímně říct, že Shakespearovy komedie nemám moc rád. Obecně si prostě myslím, že jsou vděčnější víc divácky než herecky. Ale miluju Shakespearova dramata, ta jsou geniální. Zkoušení je zatím super, bereme to i jako milou rozlučku s Danielou Špinar. Tou je taky úžasný film Idiot, který jsme s ní natočili během covidu. Je skvělý a paradoxně právě teď má smysl zajít na něj do kina. Dokonale vykresluje určité rysy ruské společnosti, ledacos tak můžeme pochopit.
A co byste řekl na adresu spolupráce s Danielou Špinar? Mimochodem ji v šéfování činohry Národního divadla vystřídá tandem SKUTR. Těšíte se?
S Danielou jsme toho udělali hodně. Byl jsem často obsazován v jejích inscenacích, za což jsem vděčný, zároveň se ale těším na změnu. Je to zdravé. Každopádně si myslím, že coby šéfka byla hodně dobrá. Dokázala vnést novou energii do toho „národního kolosu“ a hlavě dala dohromady opravdu skvělé lidi. Nejen herce, ale i lidi v zázemí a v kancelářích. Všichni, co přijdou po ní, teprve zjistí, jak náročné je fungovat jako umělecký šéf činohry Národního divadla. Spousta lidí říká, že už to není, co bývalo, není tam Vinklář, Hrušínský… To je ale blbost. Já jsem úplně paf z herců, kteří tam hrají teď - je to špička! Myslím, že je dobré vidět zmiňovaného Idiota i z důvodu, že jsou v něm všichni skvělí.
Sešlo se, že vás uvidíme ve dvou komediích, které přijdou do kin v létě. Tou první je Přání k narozeninám, která naváže na film autorů Marty Ferencové a Adama Dvořáka Přání Ježíškovi, a tou druhou Řekni to psem režiséra Roberta Sedláčka. Jak to máte se zvířaty v soukromí?
Mám dva šneky - Ambrože III. a Ambrože IV. Jsou to totiž nejklidnější a nejnenáročnější domácí zvířata. Jinak, jelikož jsem chtěl být veterinář, jsem měl skoro všechna zvířata. Různé myši, křečky, potkany, osmáky degu, gekony, sklípkany, šváby, želvy, strašily australské… A samozřejmě jsme měli psa. Toho bych moc chtěl, ale „pan diář“ mi ho zakazuje.
Musím se vám zeptat i na seriál Devadesátky, v němž jste ztvárnil „hlavu“ orlického gangu Karla Kopáče. Jak se vám hrál?
No, překvapilo mě, že tak epochální zločiny měla na svědomí taková smutná parta existencí. Bavilo mě, že jsem mohl využít záznamy z Kopáčových výpovědí a snažit se ho nasát. Zároveň je veliká zodpovědnost hrát reálnou postavu. Sice jsem měl v seriálu trochu omezený prostor, ale když jsem to teď viděl, poplácal jsem sám sebe po rameni, protože jeho závěrečná výpověď podle mě dobře kopíruje Kopáčův projev.
Jste člověk, který se hodně věnuje i charitě. S Vladimírem Javorským jste nazpíval duet Hippokratova armáda, kterým jste v období covidu podpořili lékaře v první linii, teď je na světě i píseň na podporu Ukrajině Nevzdám se, kterou jste nahráli s několika skvělými interprety. Co vás k tomu vede?
Tak když nejsem lékař nebo miliardář… Jako herec můžu často pomoci jen tím, že propůjčím svůj obličej. Nebo jako umělec využiji svůj talent. U Hippokratovky se ukázalo, že i „blbá písnička“ dokáže zázraky. Lékařům skutečně dodávala energii a ještě vybrala přes milion korun. Co je ale u charity těžké - nezačít ji zneužívat pro svoje zviditelnění a dělat ty své projekty na nějaké úrovni. Balanc. Jako vždy. Tuhle míru v sobě má i klip Nevzdám se od Igora Ochepovského. A k tématu pomoci Ukrajině. To je složité. Ale je dobré si přiznat, že pomocí Ukrajině a uprchlíkům pomáháme sami sobě - Evropě. Vlastně je to naše možnost, jak se účastnit boje proti expanzi Ruska. A to je vlastně hezké - bojovat tím, že člověk někomu pomáhá.
Budete i odpočívat?
Jediné, čím teď žiju, jsou koncerty. Neumím v hlavě udělat místo pro nic jiného. Ale mám radost z jara, těším se na ježdění na vespě a na jarní milování, na přírodu a na to, že si po hodně dlouhé době přečtu nějakou knížku. A snad na to, že bude mír. Nic jiného nechci.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
