Dnes dvaašedesátiletému Janu Halasovi ovšem po otci zůstalo víc než jen báseň Počitadlo, kterou básník pro svého druhorozeného synka napsal. Otec a jeho kamarádi, mezi něž patřil například František Hrubín, Jaroslav Seifert či Vladimír Holan, ho totiž ovlivnili natolik, že Jan Halas vystudoval publicistiku a živí se hlavně psaným slovem. Je dokonce držitelem literární ceny Magnesia Litera za přínos české literatuře.


A také – stejně jako František Halas - si jeho syn tak zamiloval Kunštát, že se sem před pár měsíci z Prahy natrvalo přestěhoval.
„Náš rod z tohoto kraje pochází. Můj praděd bydlel v Rozseči a byl domácím tkalcem. Dědeček, také textilní dělník, se narodil v roce 1880 v Sasině u Svitávky. Můj táta se v obecné škole ve Svitávce na celý život skamarádil s Theodorem Hejlem ze Zboňku, kam za ním často jezdil. A v roce 1938 naši sehnali v Kunštátě podnájem. Tátovi se tam strašně zalíbilo a už ho to nikdy nepustilo,“ popisuje Jan Halas, který celý život pracoval jako literární redaktor v Českoloslovenském, později Českém rozhlasu.
I jemu Kunštát učaroval. „Mnoho let jsem byl rozhodnut, že sem na penzi půjdu. Já to tady miluju, nikdy jsem se tady necítil jako nějaký pražský přivandrovalec. Mám tady kamarády od dětství. Šel jsem v podstatě domů,“ říká otec čtyř dětí.


Když Jan Halas popisuje, jak tráví svou penzi, člověk mu skoro závidí. „Ráno jdu nakupovat, pak s ženou něco uvaříme, přečtu si noviny, v létě chodím na houby. Zdřímnu si a jdu něco psát,“ říká. Chce také, aby Kunštátští měli něco z toho, že má díky práci v rozhlasu řadu známých mezi spisovateli a herci. „Hodlám sem zvát svoje známé a kamarády na besedy. Už tady byl Petr Šabach, což je můj kamarád z pražského mládí. Slíbil mně Ruda Křesťan, že přijede, každý měsíc až dva bych sem chtěl někoho pozvat,“ plánuje.


A má před sebou další velký úkol. Chce totiž knižně vydat korespondenci svých rodičů. „Je nádherná. Od každého přes sedm set dopisů. Moje maminka také uměla velmi dobře psát. Ukázka asi třinácti dopisů už vyšla, a bylo to hned rozebrané,“ řekl.
Díky svému přátelství s Petrem Šabachem se Jan Halas mihl jako herec dokonce ve dvou filmech natočených podle Šabachových knih – Šakalích letech a v Pupendu. Navždy jsou pak ve filmu zvěčněny okolnosti Halasova narození. Na svět totiž přišel osmého května 1945. „Pátého to v Praze vypuklo, osmého to na maminku přišlo, žádný doktor nebyl k dispozici, o porodnici ani snění. Tak můj strejda běžel pro nějakou porodní bábu. Jenže ta byla Ruska, byla zalezlá ve sklepě, protože se bála Rusů i Němců. Ale strejda ji nějak přepral a dotáhl k mamince,“ popisuje. Tuto příhodu jednou vyprávěl scénaristovi Petru Jarchovskému. „Tomu se to tak líbilo, že příběh pak použil ve filmu Musíme si pomáhat. A pozval mě na premiéru,“ usmívá se sympatický muž.