Vystupovali jako siloví akrobati pod názvem DaeMen. Psali jsme si tehdy se Zdeňkem Moravcem po e–mailu a domlouvali se, že pokud by se jim v soutěži dařilo, setkáme se naživo a uděláme spolu velký rozhovor.

Když pak poslední listopadovou neděli v napjatém finále akrobati DaeMen skutečně vyhráli (získali zhruba dva miliony korun a angažmá v Las Vegas, kam pojedou na jaře na dva až tři měsíce), ihned jsem mu psala. Upřímně řečeno, nečekala jsem, že se ozve. Bylo mi jasné, že ho po vítězství zavalí hordy novinářů a na nějaký větší rozhovor nebude mít čas. Ale spletla jsem se. Za dva dny mi volal a navrhoval, abychom se sešli v tělocvičně na mikulášské besídce, kterou připravili blanenští gymnasté a na které, jak už dříve slíbil, měl ukázat pár svých cviků.

Nohama na zemi

Přišel v riflích, černém roláku a bílé košili. Na rozdíl od toho, jak jsem ho viděla v televizi, se více usmíval a byl hovornější. Se smíchem mi mezi tím, když jakoby nic předvedl stojku na jedné ruce, vyprávěl, že za všechno vlastně může tělocvikář z gymnázia. „Ve čtvrťáku v tělocviku jsme blbli, a tak nám tělocvikář řekl, že, abychom se zklidnili, budeme dělat na známky gymnastiku. Mně se to zalíbilo a začal jsem chodit do blanenského oddílu. Potom byla rok pauza, protože jsem začal chodit na vysokou školu a neměl jsem čas. Ve druháku jsem pak zjistil, že se gymnastika cvičí na Sokole Brno, a od té doby tam trénuji. Hlavně se věnuji cvičení na kruzích a zhruba poslední rok více cvičíme s Petrem silovou akrobacii,“ popisuje mladý muž, který má opravdu krásně vypracovanou postavu a na rozdíl od všech těch „hvězd“, které vyhrály různé televizní soutěže, se chová úplně normálně. „Myslím, že za pár týdnů ten humbuk kolem nás opadne,“ říká mi realisticky, zatímco míříme do nedaleké hospody.

Čekám, že při rozhovoru se přece jen nějaká namyšlenost či opojení slávou projeví. Ale marně. Jak jsem měla za ty dvě hodiny našeho setkání možnost poznat, Zdeněk Moravec je sympatický mladý muž s osobitým humorem (také má rád netradiční věci, jako dítě chtěl být astronomem, který by seděl někde na Kamčatce u teleskopu), který je cílevědomý, galantní, upřímný, velmi skromný a úspěch v soutěži ho samozřejmě těší, ale určitě se kvůli němu nezblázní.

Co myslíte, že vám gymnastika dala?
Velmi mnoho, protože gymnastika je jedna z mála věcí, kterým opravdu věřím. Nejdůležitější je, myslím, ta pravidelnost, chodit každý den na trénink, a také vytrvalost. Řekl bych, že gymnastika je pro mě skoro až takový životní styl.

Když jsme si spolu psali po e–mailu, napsal jste mi, že gymnastika je pro vás nejkrásnějším sportem. Když se na to ale podíváme z druhé strany, například v Číně nebo v Rusku cvičí gymnastiku mladé dívky, které podstupují strašný dril, a někdy jim až lámou tělo. To už asi tak krásné není, ne?
Samozřejmě s tímto drsným drilem nesouhlasím. Tam jde o to, že v těchto oblastech jsou lidé hodně chudí, a tak se rodiče snaží na dětech vydělávat. Když bude jejich dcera vyhrávat, zajistí tak rodině hodně peněz. Na druhou stranu to je ale to, co ten sport posunuje dál. Proto jsou další nové a těžší prvky a gymnastika je pak hezčí.

Kromě gymnastiky děláte ještě něco jiného?
Baví mě freediving. Potápění na nádech a je to takový opak gymnastiky. Je to hlavně o relaxování. Člověk jenom leží na hladině, nedýchá a relaxuje.

Jak dlouho vydržíte nedýchat?
Rekord mám sedm a půl minuty.

Když se vrátíme k úplnému začátku soutěže Česko Slovenko má talent, jak jste prožíval první casting?
Pamatuji si, jak jsme seděli nahoře na balkoně v Národním divadle a několikrát jsme si během toho čekání (popisuje, že pozvaní byli na devět ráno, ale vystupovali až v jednu v noci), říkali, že jdeme domů, že nemáme vůbec šanci. Někteří totiž byli opravdu výborní, třeba skupina mako! mako nebo Brejk Denz Bradrz. Nakonec jsme si ale řekli, že když už jsme tam, že to tedy předvedeme. Věděli jsme, že se nám nemůže stát nic horšího, než že nám dají tři křížky a půjdeme domů.

Dopadlo to ale jinak. Postoupili jste do semifinále, pak do finále a nakonec vyhráli. Kdy jste začal věřit, že by to mohlo vyjít?
Vlastně nikdy. Nevěřil jsem, že postoupíme do finále, protože na postupující jsem tipoval například skupinu Queenie, protože když jsem je viděl na zkoušce, předvedli neuvěřitelnou show. Ve finále, když už jsme byli v těch třech, tak jsem si zase říkal, že vypadneme jako první.
Kouzelník Richard Nedvěd byl úplně úžasný a Marián Zázrivý mě nijak moc nezaujal, ale zase byl velký favorit, sázkové kanceláře ho tipovaly na vítěze.

Nakonec ale moderátoři řekli DaeMen. Co se vám honilo hlavou?
No… (přemýšlí) doteď tomu vlastně nevěřím. Samozřejmě jsem měl radost, protože si uvědomuji, že v klasické gymnastice nikdy nebudu tak dobrý, abych jezdil po světových pohárech nebo vyhrál nějaké velké závody, takže jsem vítězství bral jako takovou odměnu za ty roky práce v tělocvičně. Úspěch mě těší, ale kdybych si měl vybrat, jestli uspět v gymnastice nebo v této soutěži, tak bych si daleko radši vybral gymnastiku, je to pro mě hodnotnější.

Sledoval jste předtím podobné televizní soutěže?
Ne. Nemám televizi a hlavně tyto soutěže jsou mi trochu proti srsti. To byl taky důvod, proč se mi do soutěže moc nechtělo a hned od začátku jsem byl skeptický.

Pokud si dobře vzpomínám, říkal jste mi, že vás k účasti v soutěži přemluvil kamarád. Odměníte ho nějak?
Ano, tím, kdo nás přiměl, abychom se přihlásili, byl náš velmi dobrý kamarád Aleš Procházka. On nám velmi věří, nechal nám udělat vizitky a trička a poslední dva týdny už objíždí nějaké agentury, takže jeho odměnou bude, že nám asi bude dělat manažera. Dokonce nechal svého zaměstnání. Z toho jsme ale trochu nešťastní, protože ani já ani Petr si nejsme jistí, že bychom nechali své práce. Já bych rád ve své práci pokračoval, protože si uvědomuji, že možná půl roku bych se vystupováním uživil, ale co pak? Doufám, že se mi podaří skloubit oboje, práci (pochvaluje si svého šéfa, který mu vychází velmi vstříc) i gymnastiku.

V soutěži jste ukázali tři různá vystoupení – první takové džentlmenské, pak bojovné a nakonec poetické, kdy jste ztvárnil padlého anděla. Které vám bylo nejbližší?
To je zvláštní otázka. Na to se mě z těch mnoha novinářů ještě nikdo nezeptal. No… (přemýšlí) z mého pohledu asi nejlepší bylo to druhé vystoupení, protože tam byly hodně technicky i fyzicky náročné prvky. Asi nejkvalitnější na pohled ale bylo to třetí vystoupení, kde jsem byl zase rád, že se tam uplatnily moje oblíbené kruhy. Přece jenom, když člověk visí několik let na kruzích, je potom hezké to tam ukázat.

Jak jste vítězství v soutěži oslavili?
Na nějaké slavení nebyl moc čas. Nahrnuli se na nás novináři a až do pěti do rána jsme dělali rozhovory. Pak nás na půl hodiny pustili, tak jsme si dali asi dva nebo tři panáky a ještě chvilku zacvičili s holkami z akrobatické skupiny Chebejet. Zkoušeli jsme pár prvků. Pak nás ráno odvezli taxíkem do Bratislavy, kde jsme také celý den dělali rozhovory, a v osm večer nás zase odvezli do Brna. Byl to pěkný maraton, spali jsme asi dvacet minut.

Hned při vašem prvním vystoupení jeden z porotců řekl, že jste nové sexy symboly. Nevadí vám taková nálepka, že se v médiích hlavně řeší, že si sundaváte košile?
Byl bych rád, kdyby lidé ocenili hlavně to cvičení, a ne jen nahá těla. Ale zase chápu, že je to show a velký vliv má choreografie, muzika a i to, že cvičíme bez triček. Protože kdybychom to zacvičili jen tak, asi by to nikoho zas tolik nezaujalo.

Všichni o vás mluví jako o krásných mužích, ale když to převrátím, co vám se nejvíce líbí na ženách?
Mně se asi na ženě nejvíc líbí, když něco umí a má snahu si za tím jít a být v tom dobrá. Ta cílevědomost. Co se týče fyzické krásy, tak si myslím, že na každé ženě je něco hezkého.

Jste teď známý, tak předpokládám, že chodí nějaké nabídky k seznámení…
(smích) No zrovna dnes mi psal nějaký kluk. My to máme rozdělené. Děvčata píšou Petrovi a mě vesměs kluci. Skoro bych až řekl, že to vypadá jako nový národní sport, hledání Peťova čísla.

Kdo je Zdeněk Moravec
– narodil se v roce 1984
– vystudoval gymnázium v Blansku a poté matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně
* pracuje jako servisní inženýr
* společně se svým kamarádem Petrem Horníčkem vyhráli jako siloví akrobati s názvem DaeMen soutěž Česko Slovensko má talent
* nyní žije střídavě v Blansku a v Brně