Fotbalové spolky v jihomoravském městě začaly vznikat již roku 1921. Ve třetím roce samostatné republiky. „Napřed se jen tak kopalo po loukách, aspoň tak se to uvádí v almanaších. Poté vznikl klub SK Boskovice, sportovní, ne ryze fotbalový. Až v roce 1926 se fotbalisté osamostatnili a vytvořili svůj AC Velen Boskovice,“ sdělil dlouholetý činovník dnešního FC Boskovice Václav Borek.

Jenže po válce čekalo příznivce nejpopulárnějšího sportu opětovné sloučení. Tentokrát vynucené shora. „V roce 1948 se společnost měnila a fotbalisty si vzala pod křídla tělovýchovná jednota. Byl tu tehdy silný podnik Minerva na výrobu šicích strojů a ten měl zajišťovat využití volného času,“ doplnil Borek.

Předseda JmKFS Vladimír Kristýn.
Nechci být pasovaný do role autisty v temném koutku, říká Kristýn o kandidatuře

Ten v tehdy socialistickém státě tlak na fotbal tolik nevnímal. „Museli by se vyjádřit tehdejší funkcionáři, ale my hráči nepoznali nic. Měli jsme svůj svět, do kterého režim na amatérské úrovni moc nezasahoval. Samozřejmě někdo musel chodit na školení, ve výboru byl komunista, u nás ale nebyl zaslepený. Oproti mému civilnímu životu jsem to tak nepociťoval. Nebylo to dominantní, že kdo nebude ve straně, nemůže trénovat. Můj otec roky dělal tajemníka tělovýchovné jednoty a ve straně nikdy nebyl. To stejné i další předseda Miroslav Navrátil, takhle se kličkovalo,“ zavzpomínal.

Jeho osobní příběh je s klubem pevně spjatý. V sedmdesátých letech za Boskovice poprvé vyběhl na trávník, pak dělal trenéra i funkcionáře. Stejnou cestu léta předtím zvolil jeho otec Adolf. „Byl taková obětavá duše všeho tady od padesátých let. Po konci aktivní kariéry se tomu věnoval naplno, předsedal okresnímu fotbalovému výboru a obdržel i medaili Václava Jíry. Samozřejmě v amatérských podmínkách, nebyl žádný bafuňář. Rozhodně však nechci, aby to vypadalo, že jsou Boskovice o nás. Byla tu spousta dalších lidí, co mají fotbal rádi. Jsme patrioti,“ podotkl.

V novém tisíciletí zažil klub největší slávu, když bojoval o body i v divizi. Běžně ale nepřekročil práh krajských soutěží. Gró fotbalu v Boskovicích spočívá v broušení talentů. „Nikdy jsme nedosáhli významných úspěchů, ale od počátku máme silnou mládež. Koloběh jsme nepřetrhli, dál vychováváme hráče, jak nás to naši otcové a dědové učili. Vždy si vychováme někoho, kdo pak přejde na druhý břeh a stane se trenérem. Hrajeme s odchovanci,“ prohlásil Borek.

Tradiční je i klubová tvrz. Od třicátých let hrají Boskovičtí na stadionu v Červené zahradě. „Nejdřív tam samozřejmě byla škvára. Míče i nohy dostávaly zabrat. Muselo se hrát v gumotextilních kopačkách, měkkých jako papuče, aby tam člověk vydržel devadesát minut běhat. To bylo zranění! Začalo se to pomalu měnit až v sedmdesátých letech, kdy se vysadila první tráva v Blansku,“ podotkl.

Snímek připomíná zahájení utkání mezi SK Rájec (v pruhovaných dresech) a Austrií Vídeň z 10. června 1935.
Fotbalisté Rájce se umývali ve Svitavě, hřiště ztratili za války

K nejváženějším protivníkům v dějinách klubu řadí ostravský Baník. „Zavítal k nám na pohárový duel, když jsme byli v divizi. Jinak tady žádné velké mužstvo nehrálo. Dokázali jsme však přivést internacionály na pouťové zápasy. Ti do ochozů přilákali třeba dva tisíce lidí,“ připomněl bývalý trenér.

Další velké jméno je možná na cestě. „Na oslavu sta let máme tajný sen. Pozvat k nám Spartu Praha. Máme tam nějaké kontakty a styky, takže uvidíme, co situace dovolí,“ uzavřel Borek.

JAROSLAV GALBA