Ve středu večer ale svým spoluhráčům v ligovém finále chyběl. „Kdybych byl zdravotně v pořádku, jsem asi na zápase,“ řekl v den utkání pro Deník Rovnost boskovický rodák, jenž se v roce 2018 vydal z brněnské Zbrojovky na fotbalovou misi do Itálie.

Co se stalo, že jste nemohl do utkání naskočit?
V létě jsem začal první sezonu po roční pauze kvůli zranění (operace kolene – pozn. red.) a při podpisu nové smlouvy jsme si s klubem nastavili program, jak se další rok a má kariéra v Atalantě bude vyvíjet. Na začátku všechno vypadalo výborně, připravoval jsem se s A týmem, ale po spoustě zápasech a velké zátěži dostalo koleno zabrat a vytvořil se tam menší problém, který se ale dá vyřešit.

Lukáš Vorlický
narozen: 18. ledna 2002 v Boskovicích
pozice: střední záložník
současný klub: Atalanta Bergamo (Itálie)
předchozí kluby: Boskovice, Zbrojovka Brno
statistika v této sezoně Primavery:
12 zápasů, 3 branky

O co přesně jde?
Není to nic vážného. Nicméně tím, že jsem s tou bolestí pořád hrál, mému kolenu samozřejmě vůbec nepomohlo. Poslední zápas jsem hrál v dubnu, bolest mě už totiž nepustila, abych dělal věci naplno, což vždycky chci. Přestal jsem proto hrát a od té doby až doteď se léčím.

Jak vaše rekonvalescence vypadá?
Už je z toho bohužel chronická bolest, proto se teď momentálně učím pod vedením Pavla Koláře (známý český fyzioterapeut – pozn. red.) v Praze a ve spolupráci s doktorem, který mě operoval v Barceloně, aby koleno pracovalo jinak. Učím se nový pohybový vzorec a snažím se odstranit problém, který tam mám. Celý proces mají pod drobnohledem i Luca Pagni a jeho otec Antonio, kteří se mi po fyzické stránce dlouhodobě věnují.

Jste mimo hru už tedy téměř tři měsíce. Na jak dlouho ještě vaše zranění vypadá?
Takhle se na věci nedívám. Není tam žádný velký problém, takové věci se stávají spoustě fotbalistů, kteří nejsou ani operovaní. Tím, že já jsem, je situace trochu jiná. Nicméně nejde o nic, co by mě mělo zastavit nebo něco pokazit. Nejde ale říct nějaká přesná doba rekonvalescence, nebo datum, kdy budu hrát. Příprava prvního týmu začíná čtrnáctého července a tam na mě čekají. Jen řeším, jestli to stihnu, nebo se zapojím později. Teď se potřebuji vyléčit a teprve pak se můžu připravit i fyzicky. Věřím, že se do přípravy v létě zapojím, ale zatím nevím kdy.

Podle sestřihů z utkání ale nešlo úplně poznat, že vás něco trápí…
(usmívá se) Nechci vyznít namyšleně, ale myslím, že fotbal umím a nejsem typ, kterého takové zranění zastaví a bude horší, než byl dřív. Vrátil jsem se po roce, byl ve velice dobré formě a všechno se vyvíjelo dobře. Sice to říkám už po několikáté a nikdy se to ještě nestalo, ale dvakrát třikrát jsem byl velice blízko nominaci na zápas s prvním týmem.

Proč jste se do ní nakonec nedostal?
Vždycky se něco stalo, protože moje koleno nebylo úplně v pořádku a hrál jsem jen díky mé velké vůli a vysoko postavené hranici bolesti, kterou jsem neřešil a přijal ji. Myslel jsem si, že po operaci je bolest normální. Hrál jsem pořád dál a možná ani nevypadalo, že mi něco je, nicméně bylo. Úsměvná pak byla i reakce některých doktorů, kteří se na mě podívali. Řekli mi, že jsou zvědaví, jak budu hrát, až mě nebude koleno bolet.

Cítil jste bolest často?
Od září do dubna jsem neměl ani jeden den, kdy by mě koleno nebolelo. Každý trénink i zápas jsem cítil opravdu velkou bolest, která nejde ani popsat. Nicméně nějaká moje vášeň a chuť hrát po roce zranění mě přesvědčila, že i když mě to bolí, jsem rád, že hraju. Úplně nejrozumnější to ale asi nebylo.

Byl jste rok mimo kvůli operaci kolene, teď tři měsíce kvůli bolestem. Jak zvládáte další pauzu?
Na spoustu věcí se už dívám úplně jinak. V takové rovině už ani nepřemýšlím. Beru to tak, že fotbal je určitá část života, která vám určitě něco přinese. Jde o moje zaměstnání a zároveň koníček a zkrátka zranění k tomu patří. Někdo si tím projde od sedmnácti do devatenácti jako já, někdo třeba až ke konci kariéry. Jde hlavně o to, co řeším často se svým taťkou. Ten mi obrovsky pomáhá v tom, abych neztratil vnitřní motivaci a nezapomněl na důvod, proč tohle vlastně dělám. Zranění mě provází už dva roky a snažím se si z něj vzít i pozitivní věci. Jsem přesvědčený, že na mě někde něco dobrého čeká. Teď to pro mě ale bylo těžké.

Zdroj: Youtube

Jak se s tím ale vypořádáte?
Potřeboval jsem si odpočinout, proto jsem jel domů a byl s rodinou. Přemýšlel jsem nad tím, rovnal si myšlenky, ale zkrátka to k tomu patří. Někdy nehrajete, někdy zase hrajete a daří se. Jde ale o to, jak využiju čas, když zrovna nehraju a nemůžu se připravovat. Mrzí mě samozřejmě, že mám zase nějakou pauzu, ale už jsem si asi i zvykl. Hlavně je potřeba, abych byl v pohodě po mentální stránce a chtěl se znovu vrátit.

V Primaveře nastupují týmy s označením U19, můžete tam hrát i v příští sezoně?
Primavera v Itálii je bohužel pro některé lidi neznámá soutěž. Po Serii A jde o druhou nejsledovanější a nejzajímavější soutěž, ze které vycházejí mladí talenti do celého světa. Je to podobné jako Juniorská liga, která byla dřív v Česku. Příští rok tam můžu pořád hrát, začínám ale s A týmem, protože pro klub jsem hráč, kterého chtějí do budoucna zapracovat do mužského fotbalu.

Jak vnímáte své šance dostat se do A týmu?
Teď tam začínám přípravu stejně jako minulý rok, ale abych mohl hrát v Atalantě v A týmu, musím být připravený mentálně, fyzicky i fotbalově a v určitých obdobích jsem v jednom z těch tří aspektů nebyl nachystaný.

V čem byl problém?
Fotbalově si myslím, že je všechno v pořádku. Fyzicky nebo mentálně jsem ale nebyl připraven na to, abych opravdu nastoupil a byl tam s nimi. Atalanta o tom ví a společně pracujeme na tom, abych se tam postupně dostal.

Teď jste v jaké pozici?
Už loni od září jsem tam s nimi byl, ale kvůli kolenu jsem pokračoval spíš v Primaveře. Teď jsem zase o krok blíž. Přípravu s nimi mám začít a další věci už neřeším. Jsem hráč Atalanty, mám tam smlouvu na pět let a všechno je jen o mně. Plán je hrát s A týmem a bojovat o své místo. Uvidíme ale, co sezona přinese.

Váš spoluhráč David Heidenreich odešel loni v létě z Atalanty na hostování do Teplic. Přemýšlel jste také o podobné cestě?
Takhle se na to opravdu nedívám. Momentálně jsem v rekonvalescenci s kolenem a soustředím se, abych byl v pořádku. Dál jsem hráčem Atalanty, která má se mnou nějaký plán. Každý má jinou cestu a nad tímhle ani nepřemýšlím. Prostě vím, že mě čtrnáctého července očekávají v přípravě s prvním týmem. Pokud mi to zrdaví umožní, budu pokračovat v cestě, kterou jsem začal v patnácti letech svým přestupem do Itálie.