Gól. Banán. A Lažany vedou samozřejmě dva nula. Už se mačká v klubku těl, oslavující svoji trefu. Nikola Pitharasová. Dvaadvacet let. Dravá ofensivní kometa s blonďatou hřívou. „Fotbal beru naprosto vážně. Žádná frajeřina nebo hec,“ říká nejlepší střelkyně okresního přeboru.
K fotbalu se dostala přes atletiku. „Já si nikdy moc nehrála s panenkami. Spíš s autíčky. Takovej kluk jsem byla. Lítali jsme po hřišti a čutali do meruny. Ale fotbal, jsem nikdy nějak zvlášť nevnímala. To až později,“ líčí s úsměvem Pitharasová, která se věnovala na střední škole aktivně atletice.
„Začínala jsem se sprintem a běhala i delší štreky. Po škole mi sport tak nějak chyběl. Přestěhovali jsme se s rodinou do Lažan. No a tady jsem se potkala s dívčím fotbalem. V devatenácti. Dost mě to chytlo,“ vzpomíná na své začátky na trávníku fotbalistka, která se dokonce na čas ocitla i v prvoligovém klubu Sparty Brno. „Tady jsem se naučila nejvíc. Prošla vstupními testy a půl roku ve Spartě hostovala. Myslela jsem si, že budu zvládat práci i fotbal současně, ale nešlo to. Buď práce nebo fotbal. Tak jsem zvolila práci a fotbal v okresní soutěži,“ říká Pitharasová, která společně s Lažany okresnímu přeboru na Blanensku kraluje již třetí rok.
V utkání znamená pro soupeřovu branku největší nebezpečí. Málokdy se stane že v zápase nevstřelí gól. Většinou jeden až dva „tučné“ vyšije. „Ale rozhodně se nějak nehoním za tím, abych byla nejlepší střelkyní soutěže. Jasně že chci dát gólů co nejvíc, ale není to pro mě na hřišti nejdůležitější. Utkání si společně se spoluhráčkami užívám. Jsme parta a je jedno, kdo dá gól,“ dodává fotbalistka, která hraje okresní přebor s číslem deset na zádech.
Ženy hrají fotbal v okresním přeboru. Fíha. To bude nejspíš taková čochtanda s míčem někde na půlící čáře, řekne si mnohý. Pravda, s mužským fotbalem ten ženský nelze srovnávat. Ale i tak je v zápasech žen vidět snaha hrát fotbal, nějaký ten souboj a vydařenou střelu. „Když je zápas hodně vyhecovaný, lítají jiskry a občas i nějaké to ostřejší slovo. „Nejsme partička navoněných slečinek. Kapesníky na hřiště nenosíme. Odplivnout si taky umíme,“ glosuje s nadhledem Piharasová.
„Rozhodně nechceme být nějakou atrakcí a někomu pro smích. Prostě hrajeme fotbal, že nás to baví,“ říká rezolutně žena, která byla dvakrát po sobě zvolena nejlepší fotbalistkou Blanenska. Na otázku kolik udělá fotbalových „nožiček“ se však směje. „No tohle mi zrovna právě moc nejde. Asi deset. Vážně nevím.“