Pamatujete si ještě na svou účast na McDonald's Cupu?
Stále si to pamatuju dobře, jako malá jsem si jej zahrála ve Znojmě, když jsem chodila na ZŠ Mládeže. Škola nás přihlásila a dokonce jsem se stala nejlepší střelkyní turnaje, bylo to v roce 2009.
Z McDonald's Cupu se postupně stal zavedený turnaj, kterého se každoročně účastní desítky tisíc dětí, jak vnímáte důležitost celé akce?
Jsem strašně moc ráda, že děti mají možnost zúčastnit se takového turnaje. Mohou něco dělat, není to jen o tom, že jsou pořád zavřené ve škole a musí se učit. Jdou si místo toho zahrát fotbal, což je za mě úplně skvělé, protože je to pro ně super aktivita.
Co jako patronka turnaje přejete mladým talentům, kteří začínají s fotbalem a McDonald's Cupu se nedávno zúčastnili, nebo se na něj chystají?
Hlavně mě moc těší, že jsem se právě já stala patronkou turnaje pro tento ročník. Dětem bych především vzkázala, ať se jim daří, akci si co nejvíc užijí a dál na sobě hodně pracují, protože nic není zadarmo. Myslím si, že když bude někdo hodně makat, tak má třeba i šanci se dostat do zahraničí jako já. Takže je hlavní to nikdy nevzdat a jít za svými sny.
Jak jste se vůbec vy dostala k fotbalu?
K fotbalu mě přivedl otec, protože jej taky hrával a později se stal i mým trenérem. Odmalička jsem tak měla kopačák u nohy. (směje se)
V mladém věku jste odešla do zahraničí, říkala jste dříve, že to byl váš splněný sen, také ale muselo jít o velký šok, že?
Už v patnácti letech jsem přestoupila ze Znojma do Prahy a už tam jsem byla sama. Nejprve na internátu a následně jsem se přestěhovala na byt. Hned po škole jsem pak ale zvolila cestu odejít do zahraničí, protože si myslím, že je to docela důležité a získáte nové zkušenosti.
První měsíce po přestupu do Itálie jste asi musela mít krušné…
Začátky jsou samozřejmě vždy nejtěžší, jste bez rodiny, která je od vás daleko, takže jsem si v Itálii párkrát pobrečela. Byla jsem na vše sama, blízcí mi chyběli, ale jde to zvládnout a určitě to stojí za to.
Jak rychle se dá zvyknout na nové prostředí, kde nemáte své blízké, a jste v cizí zemi s odlišným jazykem i fotbalovou kulturou?
Myslím si, že je to individuální, ale mě to trvalo tak dva tři měsíce. Ze začátku jsem vůbec ničemu nerozuměla, všechno bylo úplně jiné. Musela jsem si zvykat na odlišný styl hry nebo tréninky, které byly opravdu náročné. Dávala jsem si proto i individuály s trenérkou, kterou jsme tam měly, nemohla jsem se srovnat s tím, že ostatní holky byly ještě o něco lepší než já. Chtěla jsem na sobě ještě pracovat, povzbuzovalo mě to a dokopávalo k dalšímu zlepšování se.
S Juventusem Turín jste získala tři ligové tituly a zahrála si v Lize mistrů. Berete to jako povedené angažmá?
Myslím si, že ano, na to, že jsem tam přicházela v devatenácti letech, tak je docela úspěch se prosadit v takhle mladém věku, dařilo se mi tam. Ze začátku jsem teda moc příležitostí neměla, ale postupně jsem jich dostávala víc a víc a ukázala jsem, co ve mně je. Jsem za to moc ráda.
V létě jste se z Itálie přesunula do madridského Atlética. Jak k takovému přestupu mezi dvěma fotbalovými giganty dojde?
Chodilo mi docela hodně nabídek z Itálie, ale už jsem tam zůstávat nechtěla, toužila jsem si vyzkoušet něco nového v jiné zemi. Takže jsem zvolila španělskou cestu, Atlético se ozvalo mému agentovi, že má o mě zájem, takže jsme pak už o tom moc nepřemýšleli a chtěli jsme to zkusit. Řešili jsme pak už jen podmínky a jsem za tenhle krok asi ráda. Zahraju si proti Barceloně nebo Realu Madrid, což jsou největší velkokluby. Získávám nové zkušenosti, naučím se další jazyk, což mě taky posune dál.
Domluva mezi Juventusem a Atléticem byla bez komplikací?
Musím říct, že to bylo docela rychlé, protože mi v Juventusu i končila smlouva. Klub ji sice chtěl obnovit, ale rozhodli jsme se, že ji prodlužovat nebudeme, takže si mě pak Atlético odkoupilo. Nijak se to ale netáhlo, spíš jsme pak ještě řešili další možnosti, protože jsem jich měla víc.
Nedávno jste si zahrála druhý poločas utkání v Barceloně, kterou jste nazvala nejlepším klubem světa. Jaký to byl zápas?
Asi jste viděli výsledek (Atlético prohrálo v Barceloně 0:4 – pozn. red.), bohužel se nám utkání nepovedlo. Barcelona je prostě top klub, je těžké proti ní hrát. Držely jsme se dobře v prvním poločase, pak nám ale asi odešly síly a už se to vezlo. Dostaly jsme ve druhé půli další tři góly, Barcelona měla i další velké šance, ještě jsme to naštěstí nějak udržely.
Kde vidíte hlavní rozdíly mezi vámi a barcelonským týmem?
To je strašně těžké říct. Možná v mentalitě, protože my jsme pak úplně padly dolů, ještě jsme dohrávaly v deseti, protože se nám jedna hráčka zranila a už jsme nemohly střídat. Už jsme pak jen bránily.
Ze začátku jste v Atléticu měla složitou pozici, postupně se ale dostáváte na hřiště stále častěji. Vnímáte, že už patříte mezi důležité členky kádru?
Myslím si, že je to dost podobné jako po mém přestupu ze Sparty do Itálie. Jsem tady nová, neumím jazyk, neznám taktiku a všechny podobné věci. Začátky jsou vždy nejtěžší, ale po nějaké době jsem začala dostávat víc příležitostí, před zraněním jsem nastupovala celkem pravidelně. Teď se zase vracím zpátky, protože jsem se léčila se zády.
V březnu jste byla podruhé v řadě vyhlášena nejlepší českou hráčkou roku. Ve fotbale jde především o týmové trofeje, ale takového ocenění si vážíte, že?
Určitě to moc znamená, protože odmalička jsem čelila jakési šikaně, že holka nemůže ve fotbale ničeho dosáhnout. A já teď dokazuji, že už ve dvaadvaceti letech jsem podruhé vyhrála cenu pro Fotbalistku roku. Samozřejmě je to i zásluhou týmu, holky mi pomáhají, dařilo se nám. I díky nim a podpoře mé rodiny se mi to povedlo, jsem za to opravdu moc vděčná.
Cítíte, že postupně na vás rostou i očekávání?
Cítím trochu větší tlak vlastně ze všech stran, ale nijak si to neberu. Soustředím se sama na sebe a ostatní věci si nepouštím do hlavy. Špatné výkony a chyby jsou také součást fotbalu, všechno se dá zkazit, ale nechci si to připouštět. Hraju podle sebe, snažím se dělat všechno co nejlíp a dál pokračovat. (usmívá se)
Jste teď i jednou z hlavních ambasadorek ženského fotbalu, jehož popularita stoupá. Co je podle vás potřeba, aby tento trend pokračoval?
Snažím se propagovat ženský fotbal u nás, řeším to často s Barčou Votíkovou. Chceme jej posouvat dál, protože zatím v Česku není taková sledovanost jako v zahraničí, s tím máme zkušenosti. Rády bychom to přenesly z ciziny i k nám, proto co nejvíc propagujeme třeba ženské derby nebo reprezentační utkání. Píše nám hodně mladých holčiček, že jsme jejich vzorem, což je strašně moc hezké slyšet. Motivuje mě to i dál zdokonalovat podmínky pro příští generace, chtěla bych dopomoct k dalšímu vylepšení sledovanosti i prostředí v Česku.
Je příjemné vidět stále plnější stadiony na zápasech ženských týmů?
Samozřejmě, v zápase vás to pak víc povzbuzuje a žene dopředu. Chcete dát gól a slyšet, jak všichni řvou vaše jméno. To je strašně krásný pocit.
Strmě stoupá i úroveň ženské fotbalové reprezentace, které zatím ale chybí účast na velkých mistrovstvích. Je právě postup na některý ze závěrečných turnajů jeden z vašich velkých snů?
Určitě se chceme dostat na mistrovství světa i Evropy, to jsou největší turnaje. Máme mladý tým s obřím potenciálem, kvalita se strašně zvedá. Bohužel se poslední dobou nemůžeme nikdy sejít v plné palbě, máme docela hodně zranění. Myslím si ale, že když se sejdeme všechny, tak to bude na úplně jiné úrovni a můžeme to pak dotáhnout na závěrečný šampionát. Budeme se snažit ze všech sil, abychom to konečně zvládly.
