Kamarádi o něm říkají, že je to blázen. Dolejš vyhledává kluby, kterým se nedaří. Bere to jako výzvu. Aktuálně ho najdete v Ústeckém kraji, kde kope I.A třídu za Střekov. Ano, za ten nebohý Střekov, který dostává od začátku sezony jednu dardu za druhou. „Je to pro všechny těžké. Zvlášť pro mladé kluky. Musíme ale bojovat. Je to výzva. Chci poznat i něco málo z Ústeckého kraje a samotného Ústí. Kluci říkali, že tady je i jakési ghetto. To by mě lákalo,“ přiznal rodák Benešova u Prahy, který na podzim 2016 odehrál půl sezony v Rumburku.

Jardo, jak jste se dostal do kabiny Střekova?
První kolo jsem odehrál 31. července v pražské A.třídě v Hrdlořezech. Hrál jsem asi 15 minut, vyhrálo se. Ale začal jsem tušit, že tamní klub bude dávat více šancí svým odchovancům. To chápu!  Jak se začaly rozjíždět ostatní soutěže, dostával jsem nabídky z týmů, které nutně potřebovaly pomoct. Já za nabídky poděkoval a odmítal. Ale Střekov se prostě nedal odmítnout (smích). Jsem dobrodruh, pochopili to i v Hrdlořezech.

V prvním zápase na Střekově jste si musel vytrpět debakl 21:0 v Neštěmicích…
Jak mohlo být? Nejde o život. Po zápase jsem jel domů, za maminkou do nemocnice. Nedávno bojovala o život. Vidím teď všechno trochu jinak…

Tímhle to ale neskončilo. V Libouchci jste prohráli 18:0, doma s Rumburkem zase 12:0, v Liběšicích 8:1. To musí být strašně těžké.
Je to těžké. Hlavně pro vedení, aby motivovalo hráče. Chodit na tréninky, na zápasy. Těžko se hledá motivace. Nemáme prostě sílu, abychom byli schopní konkurence.

Zažil jste někdy takovou sérii těžkých debaklů?
Nezažil. V soutěžích jsem registroval prohry nad deset gólů. Ale dvacet? Třeba v Neštěmicích proti nám hrála velká shoda náhod. Proč tomu tak je? To nevím, něco jsem od kluků slyšel. Pořád věřím, že se to nějak zlepší.

Slyšel jsem, že jste byl s manželkou na hradě Střekov. Takže chcete mít i jiné, než fotbalové zážitky?
Jasně! S manželkou si děláme výlety, poznáváme kraj. Byli jsme na hradě. Hrajeme v Ledvicích, tam bychom chtěli vyrazit na tu rozhlednu na elektrárně. Pro mé kamarády bylo nepochopitelné, že jsem šel hrát právě na Střekov. Jinak mi kluci v kabině říkali, že je tady nějaká Sklářská ulice?

Ano, v Ústí je taková ulice. Proč vás zajímá?
Kluci říkali, že tam je vlastně takové romské ghetto. Rád bych se tam podíval. V Kolumbii jsem viděl chudinské favely, to byla fakt síla. Prostě bych se rád do té Sklářské ulice podíval. Nejsem rasista, mě prostě přitahují takové zajímavosti. Mým snem je poznat tu ulici. Chtěl bych si projít Most, Bílinu. Jsem blázen (smích).

Vy fotbalem žijete. Jak jste prožíval dobu koronavirovou a s ní spojené umrtvení amatérských soutěží? Od posledního mistráku, který se hrál 9. října 2020, jsem se připravoval sám. Zvlášť nám, starým hráčům, roky rychle utíkají. Věřím, že už nikdy nic takového nezažijeme.

Co jste dělal, když jste nehrál fotbal?
Věnoval se ženě, rodičům, práci. Bylo to dlouhé, ale přežil jsem to s rodinou ve zdraví. Díky Bohu.

Kam až chcete posunout vaší metu fotbalových štací? Dojedete to do jubilejní šedesátky?
No, šedesáté angažmá… Vše záleží na mém zdraví. Mám ale tolerantní manželku, takže proč ne? Chci říct, že každý klub mi zůstal v srdci. Od spoluhráčů, přes trenéra, realizační tým až po lidi, co nám fandili. Nikde jsem neměl problém. Myslím si, že jsem poctivý hrát, na kterého je spolehnutí.

Před pěti lety jste už ale v Ústeckém kraji hrál, tehdy jste kopal za Rumburk. Proti němu jste nedávno nastoupil za Střekov. Pozdravil jste s někým?
Určitě, bylo tam tak pět kluků, se kterými jsem tam hrál. Po zápase ale nebyl čas a ani nálada se dál pobavit. Rumburk má dobrý tým, u nás to jednoznačně prokázal.

Je vám 47 let. Neozývá se už vaše tělo?
Je to těžké, co vám budu povídat. Musím se hodně udržovat, za tři roky padesátka na krku. Hlavně musíte mít motivaci, ta mi rozhodně nechybí.

Co vy a budoucnost? Jaké máte plány?
Hlavně být zdravý! Díky mé kolumbijské manželce jsem měl tu možnost být už asi patnáctkrát v Jižní Americe. Vždy tam přes prosinec a leden dobiju baterie, užiji Vánoce. Naučil jsem se tam vážit všeho, co máme v Česku. Ve fotbale jsem si vyzkoušel funkci sportovního manažera ve třetí lize. Trenérská funkce mě absolutně neláká, před trenéry smekám. Pracovat s lidmi je hodně těžké. Fotbal mi vždy hodně pomohl. Díky němu jsem poznal mraky skvělých lidí. Od rozhodčích po kustody…strašně moc si ten život užívám.